Článek
Je mi padesát a vedu malý butik s dámskou módou v centru Prahy. Moje práce je mým útočištěm i mým prokletím. Miluju látky, střihy a ten pocit, když žena odchází s úsměvem a novým sebevědomím. Nenávidím tu část, kdy musím udržet profesionální tvář, zatímco mnou někdo pohrdá jen proto, že stojím za pultem.
A přesně taková byla ona. Vplula do obchodu jako vlna drahého parfému a arogance. Mohlo jí být něco ke čtyřicítce, na sobě měla kousky, které křičely „jsem bohatá“, ale neseděly jí. Dívala se na mě jako na kus nábytku. Když jsem jí nabídla pomoc, jen mávla rukou.
„Jen se dívám,“ procedila mezi zuby, ale její pohled říkal: „Ty mi nemáš co nabídnout.“ Prošla obchod, posbírala si do náruče snad deset nejdražších kousků a bez jediného slova zamířila do zkušební kabinky. Nosila jsem jí další velikosti, nabízela jiné barvy. Každý můj pokus o interakci byl odměněn pohrdavým odfrknutím. Cítila jsem se jako neviditelná služka.
Po půl hodině vyšla z kabinky a hodila mi na pult hromadu hedvábí a kašmíru. „Tohle všechno si vezmu,“ oznámila tónem, jako by mi prokazovala obrovskou laskavost.
Mlčky jsem začala skládat oblečení a pípat kódy. Konečná částka naskočila na displeji a mně se protočily panenky. Bylo to víc, než činil můj měsíční plat. Ona se ani nepodívala. Jen lhostejně otevřela luxusní kabelku a vytáhla peněženku.
Pak mi podala zlatou kreditní kartu.
Vzala jsem ji do ruky, abych ji vložila do terminálu. A tehdy jsem si přečetla to jméno, vyražené zlatým písmem na povrchu karty. Nebylo to její jméno. Bylo to jméno muže. Jméno, které jsem pět let nechtěla slyšet, ale které mi stále znělo v uších.
Ing. Petr Novák.
Vzduch mi zmizel z plic. Svět se zúžil na ta tři slova na kousku plastu. Petr. Můj exmanžel. Muž, který mě po pětadvaceti letech opustil kvůli „mladší, ambicióznější ženě“, jak mi tehdy řekl. Kvůli ženě, kterou jsem nikdy neviděla, ale jejíž stín mě pronásledoval ve snech.
A teď stála přede mnou. Ta ambiciózní náhrada. Ta žena, která si vzala můj život, můj dům, mého muže. A chovala se ke mně jako k poslednímu hadru.
Zvedla jsem pohled od karty. Můj profesionální úsměv byl pryč. Poprvé jsem se jí podívala přímo do očí ne jako prodavačka, ale jako Irena.
Hlas se mi nechvěl. Byl klidný a studený jako led. „Ing. Petr Novák,“ pronesla jsem pomalu a zřetelně. „To je zajímavé jméno.“
Zákaznice netrpělivě poklepala pěstěnými nehty na pult. „To je můj manžel. Je nějaký problém? Pospíchám.“
„Ne, vůbec ne,“ řekla jsem a dovolila si malý, mrazivý úsměv. „Vlastně je to můj bývalý manžel. Já jsem Irena. Ta Irena, kterou kvůli vám opustil.“
Její dokonale upravená tvář ztratila barvu. Arogantní výraz byl ten tam, nahradil ho šok a čiré ponížení. Otevřela pusu, aby něco řekla, ale nevydala ani hlásku. V tu chvíli se celá mocenská dynamika mezi námi obrátila. Už nebyla bohatou zákaznicí a já ubohou prodavačkou. Byla jen tou druhou ženou, přistiženou při činu na tom nejméně očekávaném místě.
Beze slova vytrhla kartu z mé ruky, otočila se na podpatku a s hlavou sklopenou téměř vyběhla z obchodu. Hromada drahého oblečení zůstala ležet na pultě jako tichý svědek její porážky.
Zůstala jsem stát v tichu svého obchodu, srdce mi bušilo jako o závod. A pak jsem se zhluboka nadechla a poprvé po pěti letech jsem měla pocit, že můžu volně dýchat. Ten stín, který mě tak dlouho tížil, se rozplynul.
