Článek
Ranní špička na lince 315 je můj denní chleba. Je to směs zpocených těl, batohů na zádech, sledování mobilů a tichého zoufalství lidí, kteří jedou do práce, kam se jim nechce. Já kroutím volantem, hlásím zastávky a snažím se dodržet jízdní řád, což je v ranní zácpě úkol pro supermana. Dělám tuhle práci deset let. Viděla jsem všechno a málokdy mě něco rozhodí. Až do minulého úterý.
Na zastávce „U Lékárny“ nastoupila hromada lidí. Mezi nimi i muž v drahém obleku s aktovkou z pravé kůže. Vypadal, jako by si spletl příměstský autobus se soukromým tryskáčem. Prošel kolem označovače lístků, jako by byl neviditelný, a mířil rovnou na volné sedadlo.
„Pane, prosím, jízdenku,“ zavolala jsem do mikrofonu. Standardní postup. Většinou to stačí.
Ignoroval mě.
Zkusila jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. „Pane v tom šedém obleku, prosím, označte si jízdenku.“
Prudce se otočil. Jeho tvář byla plná arogance a pohrdání. „Nemám čas na vaše hlouposti,“ odsekl tak, aby to slyšel celý autobus. „Platím si daně, ze kterých jste placená vy, tak prostě jeďte!“
V autobuse zavládlo ticho. Všichni cestující se najednou začali úzkostlivě zajímat o obsah svých telefonů nebo o krajinu za oknem. Klasický syndrom neviditelnosti. Nikdo nechtěl být svědkem. Nikdo se nechtěl zapojit.
„Pane, pravidla platí pro všechny,“ řekla jsem klidně, i když se mi začínal vařit adrenalin v krvi. „Buď si označíte lístek, nebo budete muset vystoupit.“
To ho rozzuřilo doběla. Přistoupil až k mé kabině a začal na mě křičet. Řval něco o tom, že jsem jen hloupá ženská za volantem, že on řídí firmu se stem zaměstnanců a že ho zdržuju od důležitého jednání. Bylo to sprosté, ponižující a agresivní.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Podívala jsem se na tu jeho vzteklou, zpocenou tvář. Podívala jsem se do zpětného zrcátka na desítky cestujících, kteří se tvářili, že neexistují. A udělala jsem to. Zmáčkla jsem tlačítko, kterým jsem zavřela dveře, a vypnula motor. V autobuse zavládlo absolutní ticho, přerušované jen mým klidným hlasem do mikrofonu.
„Vážení cestující, omlouvám se za zdržení. Tento autobus bude pokračovat v jízdě, jakmile si pán označí platnou jízdenku, nebo opustí vozidlo.“
Muž v obleku ztuhl. Uvědomil si, že je v pasti. Jeho arogance se změnila v nepříčetný vztek. „Vy jste se snad zbláznila! Víte vy vůbec, kdo já jsem? Já vás zničím! Přijdete o práci, to vám garantuju!“
„To je možné,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny. „Svoji stížnost můžete podat na ředitelství. Ale nejdřív si, prosím, kupte ten lístek.“
Napětí v autobuse by se dalo krájet. Pak se ozval tenký hlas staré paní ze zadní sedačky. „Proboha, člověče, tak si ten lístek kupte a nezdržujte nás všechny!“
Jako by prolomila ledy. Najednou se přidali další. „Dělejte, pane!“ „Kvůli vám přijdeme pozdě!“ „Co si o sobě myslíte?“
Muž zrudl. Z lovce se stala kořist. Celý autobus se obrátil proti němu. S prskáním a nadávkami zalovil v kapse, vytáhl pár mincí, hodil je mým směrem a s lístkem v ruce odkráčel na zadní sedadlo.
Zbytek cesty proběhl v napjatém tichu. Na konečné jsem si myslela, že tím to skončilo. Napsala jsem hlášení, jak mi ukládají předpisy. Můj šéf si stáhl záznam z palubní kamery pro případnou stížnost. A já jsem šla domů s pocitem hořkého vítězství.
Druhý den ráno jsem se probudila do smrště zpráv a zmeškaných hovorů. Někdo z cestujících natočil celou scénu na mobil a v noci to nahrál na sociální sítě. Video s titulkem „Statečná řidička vs. arogantní manažer“ mělo přes noc milion zhlédnutí. Byla jsem všude. V online denících, v ranních zprávách.
Můj šéf si mě zavolal na kobereček. Čekala jsem cokoliv, ale ne to, co přišlo. Postavil se a podal mi ruku. „Dano, jsem na vás hrdý.“ Řekl mi, že dopravní podnik stojí plně za mnou a že oficiální záznam z kamery, který byl ještě průkaznější, použijí jako součást kampaně proti agresivitě ve veřejné dopravě.
Muž v obleku byl na internetu brzy identifikován. Jeho firma vydala omluvné prohlášení a on se na čas stáhl z veřejného života. Já jsem se stala místní hrdinkou. Lidé na mě na lince mávali, usmívali se, nosili mi čokoládu. Bylo to zvláštní a vlastně i trochu nepříjemné.
