Článek
Když jsem ještě žila ve svém malém bytě kousek za Olomoucí, telefonovala jsem si s mámou skoro denně. „Kristýno, jsi má dcera a moc pro mě znamenáš,“ říkala mi často, a já se cítila v bezpečí. Občas přeháněla s radami, jak žehlit či jak se oblékat, ale nevnímala jsem to jako problém. Jenže poslední roky se mámin tón změnil. Každou mou volbu komentuje s opovržením.
Mám ráda výraznější účesy, barevné šátky nebo netradiční líčení. „Vypadáš jako klaun, proč se takhle ničíš?“ vyčetla mi nedávno. Překvapilo mě to – od ní bych takové ostré výroky dřív neslyšela. Pak začala upřednostňovat moji sestru Kamilu. Máma ji chválí za všechno, co udělá, a co dělám já, je špatně. „Kamila si najde čas na rodinu, proč ty se neumíš tak postarat?“ vyčte mi, když se jen o minutu opozdím na rodinném obědě.
Přitom jsem se vždy snažila o totéž, co sestra. Taky jsem mámu zvala do svého bytu, chtěla jsem, aby se cítila vítaná. Jenže stačilo, abych vytáhla z lednice něco jiného, než očekávala, a hned spustila: „To vážně pořád kupuješ drahé suroviny? Kamila umí vařit i z levného!“Jako by mě srovnávala ve všem a už předem tušila, že já budu horší.
Bolelo to, ale snažila jsem se to ignorovat. Doufala jsem, že je to třeba jen dočasné a máma má nějaké starosti. Dokud jsem se nedozvěděla, že dokonce mluví o mně ošklivě před mými neteřemi. „Nechtějte být jako vaše teta, jen byste dopadly zle,“ říká jim. Když jsem to zaslechla, rozbrečelo mě to. Stalo se to i před mojí dcerou, která přišla domů vyvedená z míry: „Mami, proč babička říká, že se nemám tvým příkladem řídit?“
Nevím, co se v mámě zlomilo. Kdysi bych řekla, že jsme spojenci, chodily jsme společně nakupovat, jezdily na výstavy květin a klábosily nad kávou. Teď se mi vyhýbá, nezavolá, pokud se neozvu sama. Když už se sejdeme, cítím ten chlad. Jako by mi dávala najevo, že já jsem ta divná, ta méněcenná. A mám strach to s ní otevřeně probrat, protože vím, jak to dopadne: „Žárlíš na Kamilu. Na to nemám čas.“
Nedávno jsem se jí pokusila vysvětlit, jak moc mě bolí, že mě staví do role černé ovce. „Mám tě ráda, mami, jen nevím, proč jsi ke mně tak tvrdá. Udělala jsem ti něco?“ zeptala jsem se. Ona jen pokrčila rameny: „Nemáš se oblékat tak vyzývavě, a taky jsi nikdy nebyla tak pečlivá jako Kamila. Já s tím nic neudělám.“ Připadala jsem si jako pěst na oko ve vlastní rodině.
Teď už skoro nevím, jak k ní přistupovat. Oslovit ji s prosbou, aby mě zase respektovala? Mám strach, že mě setře. Snažit se jí zalíbit, třeba změnou stylu? Zas by to nebyla já. A vidím, jak se pomalu ztrácím z rodinných setkání. Sestra je tam hvězda a já ta nepohodlná.
Přála bych si mámu, která mě vezme kolem ramen, popovídá si, vyslechne mě bez odsudků. Místo toho cítím, že si buduje obrannou zeď. Ráda bych věřila, že se to spraví, ale občas mě přepadá pocit, že už bude navždy vidět ve mně jen tu „špatnou“. Nezbývá, než abych se naučila žít s tím, že rodičovská láska není vždy stejná pro všechny děti. A snažím se, aby aspoň má dcera viděla, že ji mám ráda bez podmínek – tak, jak jsem kdysi doufala, že mě miluje moje máma.
