Článek
Jako každý pár, i my s Marikou jsme měli lepší i horší etapy. Byli jsme spolu už od vysoké, pak jsme oba zkraje pracovali ve stejném oboru a postupně si plnili sny – koupili jsme byt u Brna, který jsme zrekonstruovali podle svých představ, v určité chvíli jsme si dokonce troufli investovat ještě do menší chaty. Bylo to dost odvážné, protože najednou jsme měli větší hypotéku, než jsme plánovali. A tam se začaly vynořovat první velké neshody.
„Tu chatu nechci, co když ji nezvládneme platit?“řekla mi třeba jednou, když jsme už měli skoro podepsanou smlouvu, a mně se sevřelo srdce, protože jsem si myslel, že to byl náš společný sen. Nějak jsme to ustáli, ale i tak mi v hlavě zněla její slova. Začali jsme být podráždění, každý úbytek na účtu nás vyděsil a naše večerní pohoda se dost vytratila.
Marika je hodně temperamentní. Když se něco pokazí, má tendenci hledat viníka – a podle mě moc často ukazuje na mě. Jakoby všechno špatné, co se mezi námi děje, mělo kořeny v mých rozhodnutích. „Kdybys tehdy víc trval na šetření, nemuseli jsme teď být v mínusu,“ řekla mi nedávno, když jsme platili vyšší zálohy na energie. Připadal jsem si sražený na kolena, protože se přece pořád snažím, aby nám nic nechybělo.
Nejvíc mě dorazilo, když se nakousla otázka svatby. Čekal jsem, že budeme oba šťastní: jsme spolu od mých sedmadvaceti, strávili jsme spolu kus života a jsme na svatbu připraveni. Jenže ve chvíli, kdy to začneme plánovat, se Marika rozhádá kvůli maličkosti a nasadí tu svou poučku, že „nebýt mých chyb, mohla by být dávno klidná.“ Nevím, kdy se z té usměvavé holky stal někdo, kdo mi vmete do tváře, že „za cokoliv, co se pokazí, můžeš jen ty.“
Teď váhám, jestli vůbec chci tu svatbu. Mám ji pořád rád, ale bojím se, že se vezmeme a místo partnerského souznění budu dál poslouchat výčitky. Před pár týdny jsem se sebral a pokusil se o upřímný rozhovor, kde jsem jí řekl: „Mariko, jestli mě viníš za každou krizi, tak jak máme fungovat jako manželé, až přijdou ještě větší průšvihy?“ Rozčílila se a nasadila tón, že „ona se přece taky stará, ne jenom já,“ a „neměla by důvod mi něco vyčítat, kdybych se občas zamyslel nad důsledky.“
To je přesně ono: cokoliv řeknu, otočí proti mně. Když se snažím pomoci, mluví o tom, že se pletu do věcí, kterým nerozumím. Když nechám rozhodování na ní, brzy mi vyčte, že nejsem dost iniciativní. A my teď stojíme před svatbou, kde bychom si měli slibovat lásku a oporu. Kde mám vzít jistotu, že takhle neskončíme v nekonečných hádkách, a jednou se to nerozpadne nadobro?
Mám pár přátel, kteří si prošli rozvodem po dvou či třech letech manželství, a vidím, že rozchod s někým, s kým jste si chtěli kdysi vybudovat rodinu, fakt bolí. Vysníte si, že budete spolu, a místo toho jsou z vás nepřátelé. Bojím se, abych teď nedělal unáhlené kroky, k nimž se nechci nechat natlačit jen proto, že „už je načase, aby přišla svatba.“
Když se zeptám sám sebe, jestli bych byl ochotný snášet s ní další léta, vychází mi, že ano, ale jen za předpokladu, že pochopí, že nemůžu za všechny nezdary na světě. Pak cítím, že váhám, protože nevím, jestli se Marika změní. „Můžeme jít do poradny,“ navrhl jsem jednou, ale mávlá rukou, že „žádnej cizí člověk nám nebude kecat do vztahu.“ Takže se točíme dokola.
Nechci opustit ženu, se kterou jsem zažil tolik hezkých věcí a sdílím s ní spoustu vzpomínek. Jenže taky chci mít klid a necítit se jako stálý viník. Někdy si říkám, že nakonec tu svatbu asi odložím, než dořešíme, jestli si vůbec dokážeme naslouchat bez neustálé kritiky. Protože vkročit do manželství s nejistotou, jestli má partnerka vidí smysl jen v tom, že já budu dělat všechno správně, to se mi zdá málo.
