Článek
Oprava pračky, doplatek za elektřinu a ještě vybavení do školy pro dvě děti. Po tom všem zůstalo v peněžence něco lehce přes tisíc korun a do výplaty zbývalo ještě víc než deset dní.
Za normálních okolností bych se snažila najít nějakou rezervu, ale tentokrát nebylo kde brát. „Musíme nějak vyjít, aspoň že máme auto natankované,“ poznamenal manžel po návratu ze servisu. Jenže když jsem se podívala na ukazatel paliva, bylo jasné, že tím část peněz padne na benzín, jinak se do práce nedostaneme. Trochu mě začala pálit hrůza, že zůstane sotva na jídlo.
Mrazák naštěstí nezel prázdnotou, ještě z léta jsme měli pár pytlíků nakrájeného masa a něco zamrazené zeleniny. Ve špajzu se válela rýže, těstoviny a dokonce i pytlík fazolí, který jsem chtěla zkusit v novém receptu. „Když budeme chytří, vystačíme si,“ uklidňovala jsem manžela a byla jsem přesvědčená, že musím uvařit tak, abychom reálně zasytli všechny čtyři. Děti netušily, v jaké situaci jsme, co se financí týče, tak jsem nechtěla, aby měly pocit, že se něco děje. „Stává se to spoustě lidí, jen u nás se to sešlo najednou,“ říkala jsem si v duchu.
Základ byl jasný: rýži, těstoviny a zásoby z mrazáku využiju do posledního zrnka. Na nakupování zbyly z té skromné tisícovky jen pár stovek, takže jsem v obchodě vzala hlavně mléko, máslo, cibuli a pár jablek pro děti. Musela jsem zapomenout na extra dobroty. „Teď se zaměříme jen na to, co je doopravdy nutné,“ znělo mi v hlavě. Bylo mi trochu trapné, když jsem na pokladně stála s jedním košíkem maličkostí a hlídala každou korunu, ale říkala jsem si, že přeci nejsem jediná, kdo se někdy ocitl v podobné situaci.
Doma jsem se pustila do přípravy jídelního plánu na dalších pár dní. Vařila jsem z toho, co už jsme měli: dělala jsem maso na paprice s rýží, párkrát se objevily těstoviny s omáčkou z mražené zeleniny. Děti si nestěžovaly, jen se sem tam zeptaly, proč jsme přestali kupovat jejich oblíbené sladkosti. Hledala jsem způsob, jak jim upéct něco z toho, co dům dal: z posbíraných jablek jsem udělala žemlovku a jako zázrakem vše zmizelo během chvíle.
Manžela celá tahle situace trochu vykolejila. Když mu došlo, že skutečně není z čeho brát, radši se hned pustil do brouzdání na internetu, jestli nenajde dočasnou brigádu. Nic kloudného nenašel, prý většina brigád je daleko a jsou jen noční směny. „Co už. Když jsem tohle dopustil, musím to vydržet,“ řekl mi dost posmutněle. Přitom bych spíš obvinila sama sebe, že jsem měla víc sledovat rodinný rozpočet, aby se tolik neočekávaných výdajů nesetkalo v jednom měsíci.
