Článek
Seděla jsem v divadle na volném místě, původně určeném pro moji kamarádku Soňu. Ona ale na poslední chvíli onemocněla. Zase jsem byla někde sama a začal mě přepadat známý pocit prázdnoty.
Po představení jsem se vydala na autobus. Listopadové mrholení a tmavé ulice Mladé Boleslavi mi jako obvykle nedělaly náladu. „Proč se takhle týrám? Jenom proto, že nechci zůstat zavřená doma,“ honilo se mi hlavou. Cestou jsem se v autobuse upřeně dívala z okna na světla pouličních lamp. Ostatní pasažéři tvořili dvojice nebo skupiny, sem tam se někdo smál do telefonu. A já? Zase sólista.
Řidič za mnou volal, abych si pospíšila při vystupování. Vystoupila jsem, vystřelila do nočního deště. Najednou slyším z autobusu: „Haló, mladá paní, někdo si tu zapomněl dítě!“ Rychle jsem se otočila, protože jinak v okolí nikdo nebyl. Vyhrnula jsem obočí: „Jaké dítě, to musí být nějaký omyl.“
Šofér stál ve dveřích, v jedné ruce držel telefon, v druhé malého kluka, možná šestiletého. „Chlapec tvrdí, že jel s váma,“ zamračil se. Kluk se na mě podíval takovým způsobem, až se mi sevřel žaludek. Vypadal ustrašeně, div se nerozbrečel.
Zalapal po dechu a řekl: „Čekal jsem na maminku a ona nepřišla. Tak jsem sedl do autobusu, jenže… teď nevím, kde vystoupit.“ Byl v lehké bundě, skoro drkotal zuby. Po pár otázkách jsme pochopili, že si myslel, že jede naproti mámě, co pracuje na noční směně. Evidentně zůstal doma sám, rozhodl se ji hledat a netrefil. Nepamatoval si přesně, odkud do autobusu nastoupil. Řidič si stoupl stranou a chtěl volat městskou policii. Já klukovi potichu radila, ať to zkusí s adresou bydliště. Kupodivu ji věděl, odříkal plynule číslo popisné i ulici. Tak jsme nasedli zpátky, s cílem vrátit se o pár zastávek.
Vystoupili jsme kousek od malého sídliště. Štíhlý panelák, jedna lampa. Všude tma. Chlapce jsem chytila za ruku, kráčeli jsme k příslušnému vchodu a já si pohrávala s myšlenkou, co když jeho rodiče prostě odjeli na víkend a nechali ho tu? To mě rozčilovalo. Takhle malé dítě… Byla jsem připravená jim pořádně vyčinit.
Zmáčkla jsem zvonek, nic se nedělo. Zkusila jsem i mobilní světlo, abych viděla na jmenovky. Vtom vyběhla rozcuchaná slečna, určitě nebyla starší dvaceti let. „Vítku, proboha, tys mě vyděsil!“ chytila kluka do náruče. Rozbrečel se úlevou. Ta dívka prý byla známá, co ho měla na starost, zatímco jeho maminka je na noční. Usnul jí doma, a tak si šla „na chvilku“ zakouřit s kamarádkami k zadnímu vchodu. Netušila, že se kluk probudil a vydal hledat mámu.
„Copak jste nezavolala jeho mamince, že utekl?“ obořila jsem se na ni. Jen pokrčila rameny: „Vždyť se to celé odehrálo za pár minut. Ani nevím, jak otevřel dveře.“ A kluk se přitiskl ke mně: „Bál jsem se být sám… myslel jsem, že ji najdu v práci.“ Za chvíli přijeli strážníci a s nimi ve spěchu dorazila i chlapcova matka. Padla na něj se slzami v očích. „Vítku, to už nikdy nedělej,“ vzlykala. Já cítila střídavě naštvání a dojetí.
Zanedlouho jsme se dozvěděli, že se jmenuje Jana, je sama a musí občas brát noční směny v místní firmě. Tuhle mladou kamarádku si pozvala jen občas na výpomoc, nemá nikoho, kdo by jí pomohl. „Já… nemám babičku pro Vítka,“ omlouvala se, když jsme se ocitly venku jen my dvě.
„Upřímně, já taky nemám žádné vnouče. Tak co kdybychom si trochu vypomohly?“ řekla jsem tak impulsivně, že jsem se sama divila. Připadalo mi to bláznivé – já, co vždy byla pyšná na svoji svobodu a nezávislost. Ale ten kluk mě prostě dostal.
Od té doby uplynulo několik měsíců. Vítek se mi s radostí vrhá do náruče, když za nimi přijedu. Chodím na jeho besídky do školky, beru ho na dětská představení, která jsem dřív sledovala jen zpovzdálí. Jana mi zase dává pocit, že mě opravdu potřebuje. Co víc, necítím se už tak osamělá.
Možná jsem nikdy nechtěla děti. Život to zařídil jinak a poslal mi „náhradního vnuka,“ se kterým prožívám věci, o které jsem se kdysi záměrně připravila. A musím přiznat, že slyšet někoho povědět „babi, můžeme jít na hřiště?“ je radost. Dokonce si připadám mladší než kdy dřív.
