Článek
Lada mě vždycky podržela a já si cenil její klidné povahy. „Konečně normální život,“ říkávali jsme si a věřili, že to tak zůstane navždy.
Jenže zdraví se člověku občas připomene a já mám od dětství potíže s dýcháním. Poslední dva roky mě doktor posílal na rehabilitační pobyty do lázní, abych tam nabral sílu a volněji se mi dýchalo. Poprvé jsem přijel s nadšením, že to bude taková zvláštní dovolená. Po pár dnech jsem ale zápolil s nudou – Lada za mnou nemohla přijet a já do sebe nechtěl jen tupě ládovat drahé procedury.
Jednoho odpoledne jsem na chodbě narazil na usměvavou ženu, která tlačila invalidní vozík. „Dobrý den, nejste unavená? Můžu vám ho chvíli vézt?“ nabídl jsem se, vlastně z čiré zvědavosti. Představila se jako Kateřina, čerstvě čtyřicet pět let, a na vozíku seděl její syn Jirka, těžce mentálně postižený od narození.
Byla v lázních už poněkolikáté, protože Jirka trpěl i svalovými problémy a potřeboval neustálý dohled. Koukla na mě s takovým vděkem, že mi to vehnalo teplo do hrudi. Během dalších dní jsme se často setkávali, chodili vedle sebe u potoka a povídali si. Kateřina mi vyprávěla o svém osudu – manžel je opustil, když byl Jirkovi rok. Od té chvíle všechno řešila sama. „Zvykla jsem si,“ pokrčila rameny, „ale někdy bych dala nevím co za mužskou oporu.“
Něco uvnitř mě se pohnulo. „Rád vám pomůžu, kdykoliv budete potřebovat,“ nabídl jsem s lehkým pocitem viny. Vždyť jsem ženatý, mám zdravé děti, stabilní zázemí, o co mi jde? Přesto jsem se ke Kateřině vracel den co den. Když mě objala na rozloučenou poslední večer před mým odjezdem, uvědomil jsem si, že se ve mně rodí něco silnějšího, než jen přátelství nebo soucit. Cítil jsem se zamilovaný do té odvážné ženy, jež obětovala všechny radosti světa, aby ulehčila život svému synovi.
Doma jsem se tvářil, jako by nic. Vysvětlil jsem Ladě, že jsem potkal matku s postiženým dítětem, se kterou jsem si občas povídal, a že mě to vedlo k vděku za naše zdravé děti. Lada mě vyslechla, pokývala hlavou a tím to pro ni skončilo. Jenže já v sobě nedokázal přestat na Kateřinu myslet. Psali jsme si maily, občas SMS, a já sám se vyptával na jejího Jirku, jestli jim mohu něco poslat, třeba speciální deku nebo cokoliv, co potřebují. „Máš dobré srdce,“ odpovídala mi. „Ale já se nebudu vnucovat, pokud nechceš.“
Rok poté jsem jel do lázní znovu, a Kateřina tam byla taky. Tentokrát jsme už neskrývali radost, že se vidíme. Můj pobyt se změnil v jakýsi tajný ráj – když měla Jirkova rehabilitace delší program, Kateřina si na pár hodin vydechla se mnou. Seděli jsme v parku a popíjeli čaj, zatímco já jsem měl pocit, že dělám něco hříšného, ale krásného. Jednou mě i políbila: „Děkuju, že mě bereš takovou, jaká jsem,“ zašeptala a já věděl, že odsud neodjedu stejný člověk jako dřív. Protože mě čekal odjezd domů k ženě, kterou miluji… a současně jsem poprvé v životě miloval ještě někoho jiného.
Jak to rozseknout? Lada nebyla špatná manželka, vychovali jsme spolu dvě dcery, máme svůj domek. Ale v duši jsem tušil, že moje srdce už hoří pro Kateřinu a jejího syna. „Oni mě skutečně potřebují,“ honilo se mi hlavou, „zatímco Lada zvládne všechno sama a děti taky.“
Jenže to neznamená, že mi na nich nezáleží. Všechno uvnitř mě se pralo. Třetí pobyt v lázních byl klíčový: definitivně jsem se k Kateřině připoutal. Dokonce jsem se odvážil s Jirkou strávit celé odpoledne, aby si Kateřina mohla odpočinout. Když se vrátila, dlouze jsme se objímali a já cítil, že jen s ní dokážu žít naplno. Jenže jak to říct Ladě? Jak opustit ženu, která pro mě byla vždy spolehlivá? Zlomené srdce by jí ukázalo, že všechno byla jen iluze?
Nikdy jsem si nemyslel, že se jeden muž dokáže zamilovat do dvou žen najednou. A přece se mi to stalo. „Musíš vybrat,“ říkala mi Kateřina při posledním setkání v lázních. „Nepotřebuju milence, potřebuji partnera.“ Rozuměl jsem jí, ale doma mám Andreu, se kterou jsem prožil roky dobrodružství, smíchu a slz. A teď? Nevím, jestli mám zničit naše rodinné hnízdo kvůli ženě, která mě fascinovala svou oddaností nemocnému synovi. Vím jen, že patřím k oběma. A to asi nepůjde.
„Pomoz mi, Bože, rozhodnout se,“ šeptám sám sobě těsně před spaním. Podvádím jednu nebo druhou, a poprvé v životě se necítím jako dobrý člověk. Ale láska má někdy kruté cesty. Jak tohle dopadne, si netroufám říct. Jen cítím, že budu muset někoho z nich opustit – a to mě ničí.
