Článek
André se narodil roku 1946 ve francouzském Coulommiers jako zcela výjimečné dítě – vážil bezmála 6 kilogramů. Vyrostl v malé vesničce Molien nedaleko Paříže, kde ho rodiče (matka Polka, otec Bulhar) vychovávali spolu se čtyřmi sourozenci. Už jako chlapec všechny převyšoval. Ve dvanácti letech měřil 191 cm a vážil okolo 110 kilogramů.
Spolužáci na něj zírali jako na zjevení – stál o hlavu výš než učitelé a nevešel se ani do školního autobusu. Tady však nastoupilo nečekané přátelství: slavný irský dramatik Samuel Beckett, který byl v Molien Andreho sousedem, občas kluka do školy vozil svým náklaďáčkem. Zatímco vůz kodrcal francouzským venkovem, Beckett a André si povídali o kriketu – obyčejný hovor, který pro obřího chlapce znamenal vzácný pocit normálnosti.
André opustil školu už ve čtrnácti, jakmile to zákon dovolil. Byl přesvědčený, že na rodinné farmě a v životě dělníka využije spíš svou sílu než vědomosti. A síly měl opravdu za několik mužů: na farmě zastal práci tří dospělých.
Přesto cítil, že do světa kolem nepatří. „Pro obra nic nepostaví,“ povzdechl si později. Dospívání strávil v těle, které neustále rostlo vlivem hormonální poruchy akromegalie – ale tehdy ještě netušil, proč. Lékaři mu jako klukovi diagnózu nestanovili.
Každodenní maličkosti se pro něj měnily v problémy: prsty jako okurky neprostrčil uchem telefonního ciferníku a musel vytáčet tužkou. Do auta se sotva složil a po dlouhé jízdě na předním sedadle se bolestí nemohl narovnat.
Brzy pochopil, co je to společenská izolace: když se objevil na veřejnosti, lidé na něj civěli jako na kuriozitu. „Nic v životě jsem si neudělal sám. Vždycky se našel někdo, kdo mi chtěl pomáhat – nebo se předvádět vedle obra,“ vzpomínal trpce. „Lidé se se mnou chtějí kamarádit kvůli mojí velikosti. Chtějí mě využít. To nemám rád.“
Sláva i stín samoty
V osmnácti odešel André do Paříže zkusit štěstí v profesionálním zápasu – a konečně objevil svět, který ho vítal. Vyučil se u promotéra zápasů a roku 1966 debutoval v ringu. Z venkovského obra se rychle stala senzace světových arén. V Japonsku mu lékaři roku 1970 konečně diagnostikovali akromegalii – nemoc gigantů.
André už tušil, co ho čeká: bez léčby zpravidla brzká smrt okolo čtyřicítky. Rozhodl se s tím smířit a žít naplno. Odmítl riskantní operaci nádoru na hypofýze, která by růst zastavila, protože by musel přerušit kariéru. Zápasil dál, jako by každý zápas mohl být poslední.
Do Ameriky přišel roku 1971 a brzy ho zápasnický impresário Vince McMahon představil světu jako jedinečnou atrakci: André the Giant, Osmý div světa. S výškou přes 220 cm a váhou kolem 240 kg budil úžas a nadšení – v ringu dokázal přes svou mohutnost překvapivě mrštné kousky.
Publikum ho milovalo jako neporazitelného klaďase s dětskou tváří, než přišel promyšlený obrat. Koncem 80. let, kdy už ho trápily četné zdravotní potíže, z něj manažeři udělali zápornou postavu a zosnovali legendární souboj s jeho přítelem z branže Hulkem Hoganem na WrestleManii III v roce 1987.
V hledišti praskala hala ve švech – přes 93 tisíc diváků sledovalo, jak Hulk poprvé zvedá Giganta nad hlavu a poráží ho. Málokdo tehdy tušil, že André v zákulisí sotva chodí. Jeho tělo, zničené nemocí a stovkami zápasů, dosluhovalo: kolena, páteř, všechno ho bolelo.
Do ringu chodil o berlích, které odhazoval těsně před vstupem před kamery. Pro miliony fanoušků zůstával nepřemožitelným titánem – pravdu o jeho trápení znali jen nejbližší.
Sláva Andreho zavedla do všech koutů světa, ale přinesla i daň v podobě samoty. Na cestách trávil až 300 dní v roce. Nebyl prakticky nikdy doma. A vztahy s rodinou tím trpěly. S první láskou Jean měl dceru Robin, ale viděl ji jen zřídka a manželství ani rodinný život nikdy nepoznal.
O to víc pro něj znamenali přátelé z branže – manažer a celoživotní souputník Tim White či kolegové ze zápasnické šatny – i staří kamarádi z Molien, se kterými si rád zahrál karty. Před cizími se však často uzavíral. Když někam vešel, všechny oči se upíraly jen na něj. Údiv a někdy i pokřikování mu denně připomínaly, že je pro ostatní spíš zrůda než člověk.
Proto, když zrovna nezápasil, utíkal raději do ústraní. „Nejraději jsem na své farmě v Severní Karolíně, chodím po pastvinách se zvířaty – těm je jedno, jak vypadám,“ svěřil se kamarádovi Billymu Crystalovi. Mezi koňmi a psy nemusel být „obr André“, nemusel se hrbit, schovávat ani vysvětlovat. Tam byl prostě sám sebou.
V zápasech působil André nepřemožitelně, ale v zákulisí často trpěl. Kvůli akromegalii jeho tělo neustále rostlo a nadměrná váha mu vážně poškozovala klouby a páteř. Už v 80. letech musely být zápasy detailně plánované, aby zakryly, že se sotva hýbe.
K utlumení chronické bolesti a smutku sáhl po jediném léku, který zabíral – alkoholu. André dokázal vypít neskutečné množství, aniž by to zřetelně pocítil. Kolegové vyprávěli historky o jeho legendární spotřebě: na posezení prý zvládl i přes 100 piv nebo 20 lahví vína.
Hulk Hogan jednou počítal, že jejich letité přátelství zapili 108 pivy při čekání na letadlo v Tampě. Jindy mu k narozeninám daroval bednu dvanácti lahví francouzského vína – André ji během tří hodin vyprázdnil, aniž zaváhal.
Jeho obří ruce přitom láhev svíraly tak, že v nich téměř zmizela. Nejraději si míchal koktejl přezdívaný „The American“ – džbán plný různých destilátů, něco jako extra silný long island iced tea. „Chutnalo to jako letecký benzín, strašně silné, Andre to ale pil jako vodu,“ líčil herec Cary Elwes.
Účel toho všeho nebyl hýření, ale úleva. „André nepil proto, aby se opil – pil, protože ho všechno hrozně bolelo,“ vysvětloval Elwes. Doktoři nevěděli, jaké léky mu dát na utišení bolesti, protože žádné dávky pro něj nebyly dost velké. A tak André tišil trápení po svém.
Alkohol v něm probouzel i smutnou komiku. Při natáčení v New Yorku se jednou opil tak, že upadl na chodník a zalehl kolemjdoucího – nikomu se nic nestalo, ale policie raději nasadila Andrému „osobního“ strážce, který ho v civilu sledoval po barech, aby včas zakročil, kdyby někde znovu klopýtl.
André se tomu smál a říkal: „Dělají to pro mou vlastní bezpečnost.“ Ve skutečnosti šlo o bezpečí ostatních: svalit se nekontrolovaně k zemi jako žulová socha, mohl by někomu ublížit. On sám přitom působil nezranitelně.
I po probdělých nocích nevynechal trénink ani natáčení. „Nikdy se neopil tak, aby zmeškal scénu nebo zapomněl text. Klobouk dolů, jak to dokázal ustát,“ vzpomínali kolegové.
Útěk do pohádky
Kromě zápasnických arén dobyl André také filmové plátno. Jeho nejznámější rolí je něžný obr Fezzik ve filmové pohádce Princezna nevěsta (1987). Zatímco v ringu předstíral nepřemožitelnou sílu, před kamerou mohl konečně ukázat svou skutečnou tvář: dobrosrdečný vtipálek, který se do ničeho nehrne, ale pro přátele by se rozkrájel.
Scenárista William Goldman napsal roli Fezzika přímo pro něj – nikoho jiného jako by si ani nedovedl představit. Když se však natáčení blížilo, André málem odmítl. Bál se, že kvůli svému vzhledu a hlasu nezvládne herectví.
Režisér Rob Reiner ho ale přesvědčil a nahrál mu dokonce dialogy na kazetu, aby se je naučil foneticky. André nabídku přijal a odjel na pár měsíců do světa filmu – světa, který ho kupodivu přijal s otevřenou náručí.
Na place Princezny nevěsty byl André skutečně šťastný. Po letech vystavování zvědavým zrakům zažil něco nevídaného: kolegové herci a štáb ho brali jako rovného. Nikdo na něj nezíral, nikdo neřešil, že musí sklonit hlavu, aby prošel dveřmi. „Jsem tu fakt spokojený – nikdo na mě nekouká jako na obra,“ pochvaloval si, když se ho ptali, jak se mu natáčení líbí.
Ve volných chvílích spolu všichni večeřeli a hráli slovní hry, André místo partnerky přinášel láhev dobré pálenky. Měl rád společnost a ostatní si ho zamilovali. „Byl to obří člověk s obřím srdcem – skutečný něžný obr,“ vzpomínal Cary Elwes na svého nového přítele.
A komik Billy Crystal mu vrátil radost z humoru. V roli kouzelníka Maxe musel Andreho Fezzika ve filmu oslovovat „obře hloupý“. Billy se zpočátku ostýchal nadávat mu před kamerou do hlupáků, ale André se smál: „Příteli, klidně mi tak říkej, však já vím, že to nemyslíš vážně.“
Navzdory pohodové atmosféře to André neměl lehké – zdravotně byl na tom v té době možná nejhůř v životě. Těsně před natáčením podstoupil náročnou operaci páteře. Do kostýmu mu museli zabudovat podpůrný korzet a většinu kaskadérských kousků za něj udělali filmaři.
Když měla postava Fezzika chytit princeznu v náručí, připevnili herečku Robin Wright na lana a spustili mu ji opatrně do objetí – sám by její drobnou váhu kvůli bolestem neunesl. V souboji s hlavním hrdinou Westleym ho režisér nechal stát na skryté rampě, aby se nemusel ohýbat.
Každý krok pro něj představoval utrpení. Nikdo z ansámblu od něj však nikdy neslyšel stížnost. Místo toho je André bavil historkami, třeba jak se jednou v záchvatu plynatosti odrovnal šestnáctivteřinovým prdem, po kterém režisér uctivě vyzvídal: „Jsi v pořádku, André?“ – a on s úlevou zahřímal: „Teď už jo, šéfe!“. Smáli se s ním, ne jemu; to bylo pro Andreho něco nového.
Během těchto kouzelných měsíců André jako by pookřál. Jednou tiše pronesl: „My velcí lidé nežijeme dlouho…“ Všichni kolem ztichli, ale on se jen smutně usmál a pokrčil obřími rameny. Svůj osud nebral tragicky, spíš odevzdaně. To poznání v něm probudilo zvláštní klid. „Lidé, kteří vědí, že nemají spoustu času, si uvědomí, jak je život vzácný. André to chápal a na place nám to předal – užívat si každou chvíli,“ popsal Elwes. A přesně to André dělal: užíval si každý okamžik radosti, dokud mohl.
Konec něžného obra
Po filmovém intermezzu se André vrátil k zápasení, ale jeho čas se krátil. V roce 1990 odešel na rodný venkov, aby navštívil nemocného otce. O tři roky později, v lednu 1993, se do Francie vypravil znovu – tentokrát na pohřeb. Smrt milovaného otce jako by předznamenala i jeho vlastní.
André se zúčastnil obřadu, a pak se rozhodl ještě pár dní zůstat v Evropě. Chtěl potěšit maminku, která měla brzy slavit narozeniny, a také znovu vidět staré kamarády z dětství. Večer 27. ledna 1993 si s nimi zahrál karty a zavzpomínal na zašlé časy.
Smál se jako ten bezstarostný kluk, kterého kdysi vozil do školy Sam Beckett. V jednu hodinu po půlnoci se rozloučil a odešel spát do hotelu v Paříži. Byla to jeho poslední noc. Druhý den odpoledne ho hotelová služba našla v posteli bez známek života – zemřel ve spánku, tiše a snad bez bolestí.
Lékaři konstatovali infarkt a selhání srdce z přetížení, které souviselo s neléčenou akromegalií. André the Giant, největší zápasník světa, byl po smrti. Bylo mu pouhých 46 let.
Jeho odchod zasáhl miliony fanoušků, kolegů i přátel. Ač zemřel daleko od domova, poslední přání měl jasné: nepřál si žádný okázalý mramorový náhrobek ve Francii, ale prosté rozloučení a rozptýlení popela na své americké farmě v Severní Karolíně.
Tam, kde našel klid mezi zvířaty, chtěl spočinout navždy. Zarmoucená rodina respektovala jeho vůli. Popel velikána byl letecky převezen přes oceán a rozptýlen na ranči v Ellerbe, kde André prožil mnoho šťastných chvil a kde ho dodnes připomíná třeba masivní oblíbená židle na zápraží domu. Majetek i práva na své jméno zanechal jediné dceři Robin, jako by tím chtěl zmeškané otcovství alespoň po smrti vynahradit.
Zpráva o smrti „Osmého divu světa“ obletěla tisk a televizní stanice po celém světě. Všichni náhle pochopili, jak výjimečná osobnost odešla. Svět profesionálního wrestlingu vzdal Andrému hold způsobem jemu vlastním: brzy po jeho skonu uvedla federace WWE slavného obra jako prvního člena své nově založené Síně slávy (Hall of Fame).
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/André_the_Giant
https://www.ranker.com/list/andre-the-giant-princess-bride-behind-the-scenes/jonathan-kantor
https://www.vanityfair.com/hollywood/2014/09/princess-bride-andre-the-giant-drinking-tales
https://www.biography.com/athletes/andre-the-giant
https://www.wrestlinginc.com/1802155/what-final-year-andre-giant-life-like/
https://chicago.suntimes.com/2018/4/9/18396386/andre-the-giant-film-sizes-up-the-struggles-of-being-andre-the-man
https://www.openculture.com/2024/08/when-samuel-beckett-drove-young-andre-the-giant-to-school.html
