Obří město plné kontrastů: příběh Karáčí

Mnohé statistiky řadí Karáčí mezi největší města světa, a snad proto často vyvolává představu neutichajícího chaosu. Přesto stačí nahlédnout za tento mediální obraz a ukáže se místo, kde se složitá minulost propojuje s bouřlivou modernou a kde dávné kořeny ani období kolonizace nelze přehlédnout.

Dneska je Karáčí metropole s dvaceti miliony obyvatel, generuje značnou část pákistánského HDP, a stále balancuje mezi moderními čtvrti plnými mrakodrapů a polorozpadlými slumy. Začátky města byly docela obyčejné: malá vesnice poblíž moře, odkud se dalo lovit, obchodovat a taky se chránit před nepřáteli.

Historikové rádi zmiňují, že předchůdce dnešního Karáčí kdysi nesl jméno Barbarikon, což zní poněkud epicky a – ruku na srdce – tak trochu zlověstně. Nicméně pak prý přišla jistá Mai Kolachi, prostá rybářka, a usadila se zde, čímž započala novou kapitolu. Ze slov „Kolachi jo goth“, které v překladu znamenají „vesnice (či osada) Kolachi“ se později stal název Karáčí. Pochopitelně to není příběh bez mezer – vždyť se bavíme o době před pár tisíci lety, takže bezmezná víra v tyto informace vyžaduje notnou dávku historického nadšení.

Údajně někdy na počátku 8. století dobyl region vojevůdce Muhammad bin Kásim, a právě tehdy prý dorazily první výraznější arabské vlivy. Později se města chopili Britové, kteří si jej mezi polovinou 19. století a vyhlášením nezávislého Pákistánu v roce 1947 proměnili v důležitý přístav i vojenské centrum.

Právě v té době, kdy region formálně spadal pod Britskou Indii, dostalo Karáčí klasické koloniální přísady: železnici, telegraf, monumentální budovy i kostely. Vznikaly stavby jako Frere Hall, Sindh Club či slavná Empress Market – architektonická stopa cizí kultury, která místy možná působí bizarně, ale zároveň přináší tvář městu i dnes.

Ve 20. století potom Karáčí krátce posloužilo i jako hlavní město čerstvě vzniklého Pákistánu, než se administrativa přesunula do nově vystavěného Islámábádu. Miliony lidí proudily do Karáčí po rozdělení Indie a Pákistánu v roce 1947, další migrační vlny přišly z Bangladéše a Afghánistánu, a tak se z urbánního centra stal úchvatný (někdy i výbušný) mix jazyků, etnik a náboženství.

V Karáčí panuje zvláštní „puls“: do noci otevřené trhy, stovky druhů pouličních jídel, lidé, co se smějí i hádají, brání si svůj prostor a přesto se dokážou navzájem hostit. Samozřejmě i zde najdete problémy.

Když si pročtete rozhovory, například s fotografem Ivanem Sigalem, který se rozhodl projít pěšky celou trasu dnes už nefunkční městské železnice KCR (Karachi Circular Railway), narazíte na stinné příběhy: extrémní chudoba, kriminalita, obydlí budovaná takřka na kolejích, nárůst ghett v důsledku migračních krizí. Mnohé oblasti sužuje nedostatek čisté vody nebo elektřiny a do toho všeho pronikají regionální politické a náboženské tenze.

Není divu, že západní tisk Karáčí dlouhodobě propírá jako nebezpečné místo. Statisticky tam dochází k velkému počtu násilných činů a incidentů.

Příběh Karáčí se snad nejlíp zrcadlí na osudu zmíněné Karachi Circular Railway. Ambiciózní projekt z roku 1969, který měl doplnit hlavní železniční spojení a vytvořit síť veřejné dopravy propojující klíčové čtvrti. Jenže postupně se do věcí vmísily problémy s korupcí, zanedbanou údržbou a také s násilím v ulicích. Není asi žádným překvapením, že pravidelné vlaky dojezdily kolem roku 1999, zanechávajíce za sebou tichou a zarůstající železniční infrastrukturu.

Když Ivan Sigal trasu KCR prošel, zachytil nejen zrezivělé koleje a zapomenuté mosty, ale i stánky se zeleninou rozprostřené přímo na náspu, provizorní chatrče vedle dávno zrušených stanic, kluky hrající kriket na trati. Je to trošku melancholické, ale z jeho fotografií a z textů cítíte zvláštní energii: zatímco železnice je oficiálně „mrtvá“, kolem ní to vře životem, který si neláme hlavu s nějakým územním plánem.

Dnes se znovu uvažuje, že by se KCR obnovila coby moderní síť, možná za pomoci japonské či čínské investice. Jenomže ve městě, kde se potkává byrokracie, politika a mocné vlivy různých zájmových skupin, je vždycky ke skutečné akci daleko.

Kdybych měl popsat, co mě na Karáčí láká nejvíc, vyhrála by to patrně tamní gastronomická scéna. Burns Road, ten věčně zalidněný bulvár plný stánků, které už jen tím, že kolem projdete, rozvíří ve vašem nose vůně koření. Od rýžového biryani (prý s tak výraznou vůní, že člověk nemůže odolat) až po populární pouliční zmrzlinu ve stylu „gola ganda“ – hromada ledu, různobarevné sirupy a občas i kousky čerstvého ovoce.

V tamních restauracích sedí lidé klidně i v jednu hodinu ráno, kolem procházejí rodiny s dětmi, nikdo nespěchá, a všichni se vyjadřují o Karáčí jako o „městě světel“. V noci prý světla opravdu neuhasínají – reklamy, neony, lampy, rozzářené výlohy.

Ano, tohle je nejspíš romantická představa turisty, který se těší na exotický „kotel chutí“. Jenže i to je součást reality – Karáčí do značné míry žije gastronomií, pouliční kulturou, ranními trhy s čajem a smaženým pečivem.

Když prý začne pršet (což v sezóně monzunů nebývá nic výjimečného), celá dopravní infrastruktura se umí změnit v jeden velký kalný bazén. Obyvatelé vzpomínají na doby, kdy se kanalizace běžně vůbec nezvládala nápor vody. Dodnes se prý občas stává, že lidé v některých čtvrtích vůbec nevylezou před dům, protože voda dosahuje téměř úrovně dveří.

Navzdory všem obtížím zůstává Karáčí ekonomickým motorem Pákistánu. Dle informací z wikipedie mělo toto město v roce 2021 HDP ve výši skoro 200 miliard dolarů. Což je více než polovina celého HDP Pákistánu. Textilky, přístav, dovoz a vývoz zboží, finanční služby – to všechno dělá z Karáčí středobod byznysu.

Jenže s rostoucí ekonomikou roste i tlak na pořádek a bezpečnost. Ve městě existuje spousta soupeřících zájmových skupin, politických stran a etnických komunit. Není tajemstvím, že v uplynulých desetiletích došlo k sérii násilných střetů. Ty sice v poslední době ustupují, ale sociální napětí se dá těžko vymazat z mapy jedním škrtem.

Karáčí je v mnoha ohledech pulsujícím srdcem Pákistánu. O jeho budoucnosti rozhodne, zda dokáže plně využít své síly a současně vyřešit spousty problémů, které jej trápí.

Zdroje:

https://pulitzercenter.org/stories/seeing-karachi-through-its-abandoned-public-railway-system-interview-ivan-sigal

https://en.wikipedia.org/wiki/Karachi

https://artsandculture.google.com/story/karachi-the-city-of-lights-soch/fAXxSRnufs17-Q?hl=en

https://www.reddit.com/r/karachi/comments/1i4vkm7/karachi_the_city_of_lights/?rdt=58514

https://www.dawn.com/news/1221058

https://phs.com.pk/index.php/phs/article/download/166/96&ved=2ahUKEwiW8dvRi-aLAxXczwIHHQoyO-IQFnoECDYQAQ&usg=AOvVaw0FUDU0Jd_3Ha1OHTfj88dZ