Článek
Šárka bydlí v Táboře a svůj běžný týdenní nákup se rozhodla udělat v supermarketu, kam obvykle moc nechodí. Většinou se do podobných řetězců vydává jen ve spěchu nebo když potřebuje sehnat něco speciálního. Tentokrát sháněla konkrétní mléčný výrobek, který tady podle letáku měl být v akci. Jenže když došla k regálu, bylo prázdno. Aspoň to tak vypadalo na první pohled. Až při bližším zkoumání objevila dole krabici, dokonce s cedulkou, která hlásala slevu. Jenže krabice nebyla ani otevřená.
„Co to je za způsob?“ pomyslela si, když si všimla, že lepicí páska není vůbec porušená, natož aby někdo vyndal zboží a vyskládal ho do regálu. Představovala si, že bude stačit jen zvednout víko a jeden balíček si vzít. Zkusila to, ale páska byla tak pevná, že by si snad musela vylámat nehty. Samozřejmě ani jednou ji nenapadlo, že by měla mít nákupní tašku vybavenou nůžkami a propíchat tu krabici do lepenky – od čeho tu je obsluha?
Přemýšlela, co dál. Mohla by se sehnout a tu krabici pět minut zkusit otevřít. Ale proč by to dělala, vždyť je zákaznice, a jestli to má být v regálu, tak ať se personál postará o vybalení. Zrovna se v uličce objevila prodavačka, tlačící velký vozík s dalším zbožím. Šárka neváhala a oslovila ji: „Dobrý den, potřebuju tuhle krabici otevřít, je zalepená a já se k tomu nedostanu.“ Prodavačka chvilku koukala, jako by se nechystala nic řešit, a pak jen ledabyle řekla, že nemá nůž ani nůžky, takže s tím nic neudělá.
„Promiňte, ale od čeho jste tu vy? Já to jen chci koupit,“ rozčilovala se Šárka. Prodavačka pokrčila rameny, jako by to nebyl žádný problém, a nevzrušeně si chytila rukojeť vozíku, že odjede. Šárka začala cítit, jak se v ní vaří krev. Přišla do obchodu nakoupit a nedostane se k jedinému kusu zboží, protože je zamčený v lepící pásce. „Hele, tohle je vaší prací, ne mojí,“ vyhrkla trochu ostřeji, než chtěla. „Já tu krabici trhat nebudu, zavolejte mi vedoucí.“
Najednou jako by Karla znejistěla. Nechtěla se dostat do konfliktu před dalšími zákazníky, a tak vytáhla z kapsy klíče, aby zkusila pásku proříznout. Byla to docela groteska. Klíč se ne a ne zakousnout do té plastové vrstvy, prodavačka se potila a zápasila, několik chvil se s tím pižlala, než se jí podařilo pásku jakž takž natrhnout. Šárka to celou dobu sledovala s kouskem škodolibého zadostiučinění, i když chápala, že kdyby měla nůž nebo nůžky, bylo by to za vteřinu. Jenže předtím jí tvrdila, že je to její problém, tak ať si to vyřeší sama.
Když se konečně zadařilo a krabice byla zpola roztržená, Karla do ní nervózně hrábla a vytáhla úhledně zabalené balíčky, které Šárka chtěla. „Tak si to vemte,“ sykla prodavačka a vypadala dotčeně, že ta anabáze byla jen kvůli jednomu kusu. Šárka ovšem jako naschvál sehla ruku a vzala si jen to, co potřebovala. Prostě jedno balení.
Celá udýchaná se tvářila, že by Šárku nejradši něčím přetáhla. Ale neřekla už nic a odsupěla i s vozíkem dál do vedlejší uličky. Šárka pohlédla na tu zbylou napůl protrženou krabici a pomyslela si, že to snad teď Karla vybalí sama, když už je to načaté. Pak beze slova zaplatila a odcházela.
Za pokladnami si uvědomila, že snad v životě nebyla tak nepříjemně vytočená u regálu. Na druhou stranu, proč by měla sama páčit zboží z krabice? Nestěžovala si na nic výjimečného. A tak si řekla, že příště zamíří jinam, do lépe organizovaného obchodu. „Nejsem zaměstnankyně, ale zákaznice,“ usmála se pro sebe. A to byl pro ni hlavní argument.
