Otec plastické chirurgie nedělal rozdíly. František Burian operoval nacisty i odbojáře

František Burian se narodil 17. září 1881 na pražské Malé Straně jako syn komorníka v Nostickém paláci. Od dětství zakoušel utrpení – jako malý chlapec utrpěl úraz, po němž mu zůstala deformovaná páteř. Později, na prahu dospělosti, přišla další rána osudu: začal ztrácet sluch.

Bylo mu necelých dvacet let, když si poprvé uvědomil, že neslyší zvuky, které druzí slyší. „V nedělním parném odpoledni jsem šel s kamarádem na venkovskou pouť. Kamarád najednou hlásí, že začali hrát. Zastavil jsem se, ale nic jsem neslyšel,“ vzpomínal později.

Jeho nedoslýchavost se rychle zhoršovala a uvrhla mladého studenta medicíny do zoufalství: „Zakaloval se mi mozek, poplašné elektrické zvonky v něm třeštily… hanba a stud, zoufalá snaha, aby se mi nesmáli,“ popsal duševní muka, kterými tehdy procházel.

Právě prožitá bolest ho naučila empatii. Navzdory handicapu úspěšně vystudoval medicínu a roku 1906 promoval jako lékař. Specializoval se na chirurgii a brzy jej přitahovaly případy, kde šlo o víc než jen zachránit život – o návrat lidské důstojnosti.

Na pražské chirurgické klinice profesora Otakara Kukuly se mladý Burian poprvé setkal s pokusy o plastické operace – například opravoval vrozené rozštěpy patra a učil se rekonstruovat nos. Tehdy to byla okrajová, skoro zapomenutá část chirurgie, na pomezí umění a řemesla. Netušil, že právě v této oblasti se stane průkopníkem.

Ještě před první světovou válkou dostal Burian příležitost otestovat své schopnosti v extrémních podmínkách. Roku 1912 se přihlásil jako dobrovolník do české lékařské výpravy na Balkán, kde právě propukla válka mezi balkánskými státy a Osmanskou říší.

Česká veřejnost tehdy uspořádala obří sbírku a vyslala do Srbska a Bulharska 127 lékařů s tunami zdravotnického materiálu. František Burian odjel nejprve do Bělehradu, pak do Sofie, všude tam, kde zuřily boje a bylo třeba ošetřovat raněné.

Spolu s ním cestovala i jeho mladá manželka Anna, také lékařka, která mu pomáhala na sále. Zkušenosti z balkánských válek byly drsné. Anna psala domů, že ranění leželi v otřesných podmínkách: „Bylo vlhko a plno myší – jednou jsme našli mrtvou [myš] pod obvazem. Fáče jsou po několikadenní cestě prosáklé hnisem,“ líčila realitu lazaretu.

Burian sám konstatoval: „Zde téměř všechno hrozně hnisá, samé odumřelé tkáně,“ protože prvotní ošetření vojáků v poli bylo nedbalé a infekce řádila.

Navzdory těmto hrůzám se Burian v balkánské misi osvědčil. Jeho malá, drobná postava byla všude a plná energie. Denně amputoval končetiny roztříštěné kulkami, vytahoval z těl projektily, a dokonce prováděl první plastické operace – snažil se opravovat vojákům zohyzděné části obličeje, jak to jen šlo v polních podmínkách.

Precizní práci usnadňoval jeho talent – byl také výtečný kreslíř a své zákroky si pečlivě dokumentoval kresbami. Když Burian na sklonku roku 1913 z Balkánu odjížděl, měl za sebou desítky operací a v hlavě zrod velké myšlenky: válka přináší zranění, jež volají po nové specializované chirurgii. Netušil však, že mnohem větší válečná vřava teprve přijde.

V srpnu 1914 vypukla „Velká válka“ – první světová. Burian byl povolán do rakousko-uherské armády a opět oblékl lékařskou uniformu.

Nejprve sloužil v Praze jako šéfchirurg záložní nemocnice v Rudolfinu, kam sváželi proud raněných z fronty. Brzy viděl nové typy zranění, které moderní průmyslová válka působila: „Boj v zákopech způsobil, že značně vzrostl podíl poranění lebky a obličeje úlomky granátů a min… Tato obličejová poranění se hojila těžkými zmrzačeními, ztrátou obličejových částí a deformujícími jizvami,“ popsal Burian realitu zákopové války.

Muži, kteří přežili průstřely čelistí či utržení nosu, se ocitali v živoucím pekle: nemohli pořádně jíst ani mluvit, jejich tváře naháněly hrůzu jim samotným i okolí. Psychicky trpěli, upadali do depresí, mnozí raději volili smrt – Burian později vzpomínal na vlnu pokusů o sebevraždu mezi zmrzačenými vojáky.

Ti nešťastníci si píchali petrolej nebo dokonce moč pod kůži, polykali hřebeny či tkaničky, cokoli aby unikli svému osudu.

Chirurg Burian cítil, že musí bojovat za ně – za vrácení jejich tváří a identity. V záložní nemocnici v Praze začal experimentovat s dosud nebývalými postupy. Neváhal zkoušet nové operační techniky, a dokonce zavedl rehabilitaci – pro pacienty s rozbitými obličeji zorganizoval řemeslné dílny, aby zaměstnali ruce i mysl a nezoufali si.

Ve spolupráci s pražskou uměleckoprůmyslovou školou jim dal možnost vyrábět různé předměty, čímž předběhl dobu o desítky let v chápání rekonvalescence.

Jenže klid v zázemí netrval dlouho. V květnu 1916 byl Burian odeslán blíže frontě, do vojenské nemocnice v Temešváru (dnešní Timișoara v Rumunsku). Tam, v bezprostředním dosahu bojů, jej čekala nejsurovější zkouška. Jako šéflékař operoval Burian od rána do noci – i čtyřikrát denně na operačním sále.

Vedle rekonstrukcí obličejů prováděl veškeré možné zákroky: podvazoval přetržené krkavice, amputoval rozdrcené končetiny, zastavoval infekce sněti, skládal roztříštěné kosti, vytahoval šrapnely z těl, odstraňoval nádory.

To vše ve válečném provizoriu, za stálého nedostatku materiálu. „Vše je stále horší, nedá se skoro operovat, nové nástroje nám nepovolují, obvazového materiálu je zoufalý nedostatek,“ psal v jednom dopise domů, zatímco ranění s rozervanými tvářemi přibývali.

Burian musel improvizovat. Pro malého muže (měřil jen kolem 160 cm) byly mnohahodinové operace u vysokých operačních stolů utrpením – nechal si proto v Temešváru přichystat kuriózní pomůcku: dřevěné špalky s položeným prknem, na které si stoupal, aby snáze dosáhl na tělo pacienta.

Třebaže ho osud neobdařil výškou ani zdravým sluchem, nadělil mu „zlaté ruce“ a neuvěřitelnou zručnost. Kolegové o něm říkali, že je „chirurgický hodinář“pro svou přesnost.

V nekonečných měsících operací a obav nacházel František Burian útěchu jen v naději, že to jednou skončí. V listopadu 1918 se konečně dočkal – Rakousko kapitulovalo, válka byla u konce. Burian opustil Temešvár a vrátil se do rodícího se svobodného Československa.

Za sebou měl nejtěžší léta života a před sebou – jak brzy zjistil – neméně náročnou výzvu: musel vybojovat místo pro nový lékařský obor, pro plastickou chirurgii, kterou válka zrodila.

Po návratu do vlasti se František Burian okamžitě pustil do práce pro republiku. Vojenské nemocnice byly plné „jen částečně vyléčených“ vojáků s hroznými zraněními. Burian se jich ujal v pražské posádkové nemocnici na Hradčanech, kde pokračoval v rekonstrukčních operacích obličejů, které začal už za války.

Pacienti si ho nemohli vynachválit – poprvé od zranění cítili, že jim někdo rozumí a opravdu chce pomoct. O to větší šok nastal, když úřední místa rozhodla Burianovo působiště uzavřít. Válečná chirurgie se měla utlumit a ranění vojáci měli být předáni do domácí péče či civilním lékařům. Burianovi nezbylo než Hradčany opustit. Pro těžce znetvořené veterány to byla rána osudu. Nechtěli ztratit svého „zachránce“.

Následoval protestní pochod Prahou. Desítky vojáků s obvázanými hlavami a provizorními maskami tehdy roku 1918 demonstrovaly před ministerstvem obrany, dožadujíce se, aby jim Burian mohl dál pomáhat.

Byla to dojemná i bizarní scéna – muži, které společnost raději skrývala, se sami vystavili na veřejnosti, aby hájili svého lékaře. A úspěšně: úřady pochopily, že tady nejde jen o rozmar, ale o skutečnou potřebu. Burian dostal příležitost pokračovat – byť skromně.

Nejprve si zřídil menší ordinaci při Československém červeném kříži v pražské Žitné ulici. Tam v provizorních podmínkách operoval dál a shromažďoval kolem sebe spolupracovníky. Jeho cílem ale bylo založit skutečný ústav plastické chirurgie – první svého druhu.

Této ideje se držel navzdory skeptikům. Mnozí kolegové považovali plastické operace spíše za kuriozitu, za jakési řemeslné vylepšování vzhledu, které nepatří do seriózní medicíny. Burian ale viděl, že návrat tváře je pro pacienta stejně zásadní jako třeba funkce končetiny. Musel však ostatní přesvědčit.

Klíčovým momentem se stal jeho kontakt s profesorem Rudolfem Jedličkou, zakladatelem známého Jedličkova ústavu pro tělesně postižené děti. Na jedné lékařské akci Burian předvedl kolegům pacienta – mladého muže, kterému granát urval půlku obličeje. Burian na něm provedl sérii operací a pospojoval zbylé tkáně tak obratně, že výsledkem byl překvapivě lidský obličej.

Sice zdaleka ne dokonalý, ale muž mohl mluvit, jíst a nebál se vyjít na ulici. Publikum lékařů ztichlo úžasem. Profesor Jedlička po demonstraci vstal a veřejně prohlásil: „Je třeba uznat, že úspěch plastických operací, které kolega Burian v tak těžkém případě provedl, je – vzhledem k rozsahu defektu – dokonalý a esteticky přímo skvělý. Kolega Burian nás už loni překvapil obdivuhodnými výsledky u podobných případů. Myslím, že kolega Burian tím překonal úspěchy slavných světových mistrů plastické chirurgie.“. Tato pochvala z úst váženého Jedličky znamenala průlom – plastická chirurgie získala vážnost.

Jedlička se rozhodl Buriana podpořit. Nabídl mu, aby založený Ústav plastické chirurgie zaštítil svým ústavem na Vyšehradě. Burian vděčně přijal. Roku 1925 tak v Praze vzniklo prvních 15 lůžek pro pacienty s rozličnými obličejovými vadami a poraněními, brzy rozšířených na 35.

Burian konečně měl „střechu nad hlavou“ pro svou specializaci. Bylo to však vykoupeno starostmi. Jedličkův ústav byl soukromý spolek a každoročně musel shánět dotace. Peněz na nový obor bylo málo, plastické operace nehradily zdravotní pojišťovny (oficiálně totiž obor neexistoval).

Navíc v roce 1926 zemřel profesor Jedlička a jeho následovníci už neměli pro Buriana takové pochopení. Neshody osobní i finanční rostly a Burian cítil, že aby jeho milovaný ústav přežil, musí vybojovat institucionální uznání plastické chirurgie.

Začal tedy usilovat o to, aby plastická chirurgie byla oficiálně uznána jako samostatný lékařský obor. Spolu s významným chirurgem Arnoldem Jiráskem loboval na lékařské komoře i ministerstvu zdravotnictví. A současně se snažil prosadit i akademicky – požádal Univerzitu Karlovu o habilitaci (docenturu) v tomto oboru. Zde však narazil na zatvrzelost starých struktur.

Jeho první habilitační práce byla odmítnuta s posměšným verdiktem: „Lékařství je věda, plastická chirurgie je umění.“ Jinými slovy – ať si jde se svými „plastikami“ třeba na výtvarnou akademii. Burian se nevzdal, přepracoval svou práci a podal ji znovu.

Podruhé přišla studená sprcha: „Nelze přijmout, neboť plastická chirurgie není dosud uznána jako samostatný obor,“ odbyla ho komise.

Do třetice všeho dobrého změnil taktiku. Sepsal habilitační práci potřetí, tentokrát na téma čistě z obecné chirurgie (věnoval se válečnému ošetřování poraněných cév). Tím obešel předsudky – a konečně uspěl.

Roku 1929 se stal docentem chirurgie (byť ne ještě oficiálně plastické). Zároveň se blýskalo na lepší časy i institucionálně: v roce 1932 Československo jako první stát světa oficiálně uznalo plastickou chirurgii za samostatný lékařský obor.

Burian a jeho příznivci dosáhli vítězství. Od té chvíle měli plné právo žádat financování, zakládat oddělení po nemocnicích a vychovávat nové odborníky. Z někdejší válečné improvizace se tak stala seriózní součást medicíny – včas, protože další dějinná zkouška se blížila.

Koncem 30. let si už profesor Burian (roku 1937 byl jmenován mimořádným profesorem) budoval v Praze nový, modernější plastický institut. Podařilo se mu přestěhovat pracoviště do Státní nemocnice na Královských Vinohradech, získat více lůžek (nejprve 54, pak dalších 30) a sestavit tým mladých lékařů různých specializací – kromě chirurgů i pediatra, rentgenologa či stomatologa.

Jeho vize plastické chirurgie byla široká: nejen válečné úrazy, ale také vrozené vady (zejména jeho milované rozštěpy rtů a patra) a popáleniny se měly léčit komplexně a mezioborově.

Burian vštěpoval kolegům své motto: plastický chirurg nesmí léčit jen tělo, ale i duši pacienta. Viděl denně, jak hluboké psychické jizvy si nesou lidé s výraznými deformacemi. Snažil se proto o maximálně šetrné operace, precizní detaily a také o následnou rehabilitaci a začlenění pacientů do života.

Do této rozběhnuté práce ovšem zasáhly dějiny: v březnu 1939 obsadila zbytek okleštěné republiky německá nacistická armáda. Začala šestiletá okupace, během níž byl Burianův ústav i on sám pod dozorem nové moci. Nacistická ideologie vyznávala kult tělesné dokonalosti a nemilosrdně se zbavovala „vadných“ jedinců.

Pro Františka Buriana, který svůj život zasvětil léčení zmrzačených a postižených, to bylo trýznivé dilema. Na jedné straně potřeboval pokračovat v práci – válka opět přinášela zranění a jeho umění bylo třeba. Na straně druhé se musel mít na pozoru, aby neupadl v nemilost režimu.

Naštěstí plastická chirurgie byla užitečná i pro Němce: v rámci protektorátu nechali Burianův ústav fungovat, neboť se hodil pro léčbu zraněných německých vojáků i bombardováním zubožených civilistů.

Za zavřenými dveřmi kliniky na Vinohradech léčil každého, kdo přišel – bez ohledu na původ či vyznání. Docházelo i na morálně obtížné situace: mohl například operovat těžce zraněné české odbojáře, když byli formálně nepřáteli říše? Nebo měl napravovat tváře německých důstojníků, kteří se zranili při nehodách?

Burian byl především lékař. Pomáhal tam, kde bylo třeba, a politiku do operačního sálu nepustil. Tichý odpor vůči zlu projevil tím, že pokračoval v nastolených hodnotách: každému pacientovi jednal s úctou a soucitem, ať šlo o dítě s rozštěpem či o vojáka Wehrmachtu s roztříštěnou čelistí.

Nacistická propaganda mezitím opěvovala silné a zdravé – ale za zdmi Burianovy kliniky se dokazovalo, že i život poznamenaný jizvou má cenu. Lidé s vrozenými vadami či zmrzačení válkou se k Burianovi upínali s nadějí; byl to „hodný starý pán, který neléčil jen vady na těle, ale především na duši“. V těch temných letech to byl akt tichého vzdoru – léčit ty, které totalita považovala za odepsané.

Historie zaznamenala, že František Burian přežil okupaci bez úhony a jeho pracoviště zůstalo činné. Když v květnu 1945 Praha povstala proti nacistům, v ulicích opět tekla krev. Burianovi chirurgové v posledních dnech války ošetřovali popálené od výbuchů, rekonstruovali průstřely z pouličních bojů. A pak konečně nastal mír. Profesor Burian stanul před další kapitolou – budovat svůj obor v obnovující se zemi, tentokrát pod vlajkou nového režimu.

Rok 1945 přinesl osvobození a euforii. Pro Františka Buriana to znamenalo další nový začátek. Hned po válce pomohl vybudovat pracoviště plastické chirurgie i mimo Prahu – inicioval vznik center v Brně, Bratislavě či Košicích, aby pokryl poptávku. Plastická chirurgie už nebyla nechtěným dítětem medicíny; naopak, díky Burianovi bylo Československo o celou generaci napřed před většinou světa v této oblasti.

Roku 1948 se Burianův ústav na Vinohradech oficiálně stal Klinikou plastické chirurgie Univerzity Karlovy a on jejím prvním řádným přednostou (profesorem). I nový komunistický režim, nastolený v zemi roku 1948, ponechal uznávaného chirurga v čele – jeho práce byla ceněna bez ohledu na politiku.

Burian byl totiž světoznámý – už v 30. letech přednášel v zahraničí, byl jmenován čestným členem chirurgické společnosti USA a dokonce členem Americké akademie věd. Pro poválečné Československo byl takový věhlas cenný.

Profesor Burian se však o politiku příliš nestaral. Jeho vášní zůstali pacienti a výuka mladých lékařů. V padesátých letech soustředil síly na své milované rozštěpy rtu a patra – dětské vady, kvůli kterým děti nemohly pořádně jíst ani mluvit a často byly společensky stigmatizovány. Burian takovým dětem vracel úsměv.

Doslova. Vypracoval nové operační postupy pro uzávěr rozštěpů, vylepšil techniku štěpů a stal se v této oblasti světovou autoritou. Sestavil atlas plastické chirurgie a sepsal monografii o chirurgii rozštěpů, jež sloužily k výuce dalších generací.

Přitom nezapomínal ani na ty, které válka či úrazy připravily o kůži – roku 1953 založil v Praze první oddělení pro léčbu popálenin v zemi. Díky tomu mohli i těžce popálení pacienti dostat specializovanou péči, která zvyšovala jejich šanci na přežití i na menší rozsah jizev.

Rok 1955 přinesl Františku Burianovi ještě jedno uznání – byl jmenován akademikem, členem Československé akademie věd. Bylo mu již přes sedmdesát, ale stále pracoval s neutuchajícím elánem. Založil výzkumnou laboratoř plastické chirurgie a osobně ji vedl až do konce života.

František Burian zemřel 15. října 1965 ve věku 84 let. Na pohřbu v Praze se s ním loučili vděční kolegové, studenti i pacienti.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Burian

https://www.lks-casopis.cz/clanek/frantisek-burian-zakladatel-plasticke-chirurgie/

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-frantisek-burian-kral-plasticke-chirurgie-40423656

https://www.lf3.cuni.cz/3LF-1500.html

http://abicko.avcr.cz/2015/10/15/index.html

https://cesky.radio.cz/u-zrodu-plasticke-chirurgie-stal-frantisek-burian-8569244