Článek
Padělání mincí. Pro tehdejší společnost to byl zločin téměř na roveň vlastizradě. Padělatel okrádal samotného panovníka a ohrožoval stabilitu celého hospodářství.
Co bylo falešné, podrývalo důvěru – a bez důvěry se zhroutí trh i říše. Proto středověcí vládci reagovali s nemilosrdnou tvrdostí. Tresty za penězokazectví překonávaly i tresty vrahů, domnělých kacířů či čarodějnic. Od vypálení cejchu na tvář přes vypíchnutí očí až k pomalé smrti upálením. Cíl byl jasný: odstrašit všechny potenciální následovníky.
V českých zemích měl panovník monopol na ražbu mincí. Právo razit a vydávat mince – tzv. mincovní regál – patřilo knížeti či králi a nikdo jiný nesměl legálně uvádět do oběhu platidla. Porušení tohoto práva se rovnalo útoku na královskou pokladnu a autoritu.
Už v 13. století české zákony trestaly padělání peněz ztrátou veškerého majetku padělatele. Kdo penězokaze udal, dostal navíc odměnu – část zabaveného jmění viníka. Ale postupně to přestávalo stačit.
Od 14. století už zákoníky požadovaly smrt. Král Přemysl Otakar II. zavedl trest smrti provázený konfiskací veškerého majetku padělatele. Za Karla IV. se připravoval zákoník Majestas Carolina, který pro penězokazy navrhoval krutý trest – upálení, případně uvaření zaživa ve vroucím oleji.
Většina toho kodexu nikdy nevešla v platnost, ale vypovídá to o dobovém myšlení: „Pachatel falešného díla nutně používal ohně, proto má být sám ohněm utracen,“ psalo se v něm, „a může být i uvařen ve vřelém oleji.“
Zemský zákoník Vladislava II. Jagellonského z roku 1500 trest upřesnil: padělatel mincí bude upálen zaživa. Bylo zřejmé, že panovníci berou zločin falšování měny osobně – ohrožoval jejich hospodářství i moc.
Tvrdé postihy padělatelů se neomezovaly jen na české území. Podobné hrůzy čekaly penězokazy v celé Evropě. V německých zemích, Nizozemí či Francii byli padělatelé také zaživa vařeni ve vodě nebo oleji.
Na některých místech usekávali provinilcům pravou ruku a přibíjeli ji na dveře mincovny jako výstrahu. V Drážďanech je doloženo vypichování očí odsouzeným penězokazům.
Anglické zákony o velezradě (Treason Act 1351) výslovně stavěly padělání peněz na stejnou úroveň jako vraždu panovníka – a podle toho vypadaly i tresty.
Například roku 1531 byl v Londýně za padělání mincí rozčtvrcen muž a jeho žena upálena na hranici.
Ještě v 17. století se v Rusku padělatelům lila do hrdla rozžhavená směs cínu – děsivá středověká praktika přežívala i v novověku.
A v čínské říši Ming nesly bankovky varování, že každý padělatel bude oběšen a ten, kdo ho udá, obdrží odměnu a propadne mu viníkův majetek.
Z dnešního pohledu to všechno působí jako temný středověký sen o pekle – ale tehdy to byla realita. Přesto, jak historie dokládá, ani ty nejkrutější tresty neodstrašily další odvážlivce. Touha po snadném zisku byla silnější než strach.
Neznamená to, že by středověké soudy nerozlišovaly okolnosti. Kdo padělal ve velkém a z touhy po mamonu, skončil obvykle na hranici nebo v kotli. Obyčejní měšťané či vesničtí kováři, přistižení s falešnými mincemi, někdy vyvázli „pouze“ s mrzačícími tresty – kat jim mohl uřezat uši, nos nebo uťat ruku.
Takovým znetvořeným ubožákům pak cejch hanby zůstal na celý život. Urozeným šlechticům paradoxně leckdy procházelo i rozsáhlé padělání: panovník se u nich místo krvavého trestu často spokojil „jen“ se zabavením majetku.
Mnoho zámožných provinilců zkrátka uniklo s hlavou na krku, zejména když se jednalo o vlivné příbuzné nebo spojence. Spravedlnost v tomto ohledu nebyla slepá – spíš přivírala jedno oko.
Co přesně penězokazi dělali? Jak vlastně padělali mince? Metody bývaly v zásadě dvojí. Prvním způsobem bylo úplné falšování – tajná výroba mincí bez povolení, které se jen tvářily jako pravé. Zpravidla měly jádro z levnějšího kovu (nejčastěji mědi či olova) a povrch potažený tenkou vrstvičkou stříbra.
Výsledkem byla na první pohled pěkná mince, uvnitř však bezcenná. Podvod ale nešlo dlouho skrývat. Pokud někdo takovou minci podezřele lehké váhy zkusil na okraji rýpnout nožem, rychle poznal, že uvnitř stříbro není.
Nejčastějším objektem padělání v českých zemích se stal stříbrný pražský groš – nejrozšířenější a nejhodnotnější mince vrcholného středověku u nás. Padělal se masově u nás i za hranicemi. Falešné groše z této doby se nacházejí po celém středoevropském prostoru – archeologové objevili nekvalitní napodobeniny třeba ve Slezsku nebo v Polsku.
Primitivní padělatelská dílna často fungovala tak, že si její členové obstarali tenké měděné plechy či dráty, ze kterých vystřihli kolečka o průměru mince. Tato měděná kolečka pak potáhli amalgámem – směsí roztaveného stříbra a rtuti, která po zahřátí zanechala povrch stříbrný, kdežto uvnitř zůstala měď.
Takový polotovar se nakonec položil na kovadlinku (mincířský špalek) a raznicí se do něj ručně vyrazil oficiální motiv – například obraz českého lva s opisem, aby mince vypadala k nerozeznání od pravé. Proces to nebyl jednoduchý, vyžadoval zručnost a jisté znalosti, ale mnohým se vyplatil.
Na první pohled se falešný groš podobal pravému. Až časem, když používáním mince stříbrný povlak ztenčil nebo sedřel, začala měď prosvítat a podvod se prozradil. To už ale padělatelé dávno nebyli nablízku. Věděli, proč pracovat potají – když se mince „zkazí“, ať to odnese někdo jiný.
Druhou variantou penězokazectví bylo spíše znehodnocování či potajmu rozmnožování oficiálních mincí. Dělo se tak přímo v oficiálních mincovnách, které sice razily pravé mince, ale ne všechny odevzdaly státu. Nejeden královský mincmistr podlehl pokušení a udeřil si „bokem“ pár vlastních mincí navíc, potají z odcizeného kovu.
Mince byly formálně pravé, razil je pověřený mincíř, jenže nelegálně – byly to vlastně tajné přebytky. Někdy se k takovému aktu uchylovali i sami panovníci – už tenkrát nebylo dost prostředků pro všechny státní výdaje.
Například Břetislav II. v 11. století nechal z jedné hřivny stříbra razit trojnásobný počet denárů oproti svému dědovi. Kníže Svatopluk pak ze stejného množství stříbra razil dokonce 17krát více mincí.
Tyto oficiální „padělky“ měly financovat chod země, ovšem vedly k inflaci a nedůvěře – středověcí panovníci tak prováděli vlastně podobné machinace s měnou jako dnešní vlády či centrální banky.
Nebyly to jen organizované bandy nebo váleční dobrodruzi, často padělali i prostí řemeslníci na vesnici. Na hradě Žampach působil v 16. století padělatelský gang vedený kovářem. Jeho lidé kradli měděné kotle hospodyním, střešní měděné pláty z hradů, dokonce i mříže či zvony, které tavili pro padělky.
Kovář Jan ze Žampachu byl vynalézavý – uměl sám zhotovit razidla, ovládal žíhání i amalgamaci, byl to téměř alchymista. Vybudoval si síť pomocníků, kteří falešné peníze „prali“ – zaváděli je do oběhu na trzích po širokém okolí.
Podobných příběhů bylo víc. Roku 1443 se dokonce navzájem obvinili ze zhotovování falešných mincí dva páni – kališnický zeman Jaroš z Drahonic a katolický magnát Oldřich z Rožmberka. Podezření, jak se zdá, bylo oprávněné na obou stranách, ale vítěze tento souboj neměl – srovnat by je mohl jen královský soud, a do toho se raději nikdo nepustil.
Ve druhé polovině 15. století za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského vzniklo na našem území hned několik velkých padělatelských dílen. Tajné mince se vyráběly v jeskyních, hradech i podzemních skrýších.
Koněpruské jeskyně nedaleko Berouna hostily zřejmě nejproslulejší z nich. Několik pověstí o loupežnících sedících na hrncích plných zlata se v okolí vyprávělo už od 19. století – ovšem skutečnost překonala legendu. Až roku 1950 došlo při odstřelu v lomu Zlatý kůň ke znovuobjevení obrovského jeskynního systému, a v jeho horním patře – zvaném dodnes Mincovna – archeologové našli to, co se po staletí skrývalo před světem.
Dřevěné nádoby se stopami po jedovaté měděnce, prosekané měděné pláty s vyraženými kolečky, vyvýšené ohniště a dokonce i výstelku na spaní pro obyvatele jeskyně. Všude ležely drobné úlomky – odstřižky mědi, polotovary mincí, kousky odpadní strusky. Bylo jasné, že šlo o kompletní penězokazeckou dílnu, opuštěnou narychlo.
Nález byl datován do let 1469–1472 – tedy právě do bouřlivé doby po husitských válkách, kdy v Čechách kvete padělatelské řemeslo naplno. Zdálo se, že padělatelé jeskyni opustili dobrovolně, snad ve spěchu – stihli si totiž odnést hlavní kovové nástroje, raznice i kovadlinu. Jejich totožnost zůstává záhadou.
Proslýchá se však, že v okolí Koněprus žil v té době rod Kořenských z Terešova, původně zchudlých vladyků, kteří právě v 70. letech 15. století náhle zázračně zbohatli. Petra Kořenského pak roku 1478 nacházíme mezi věřiteli, kteří půjčují obrovské sumy nejmocnějším pánům v zemi.
Bylo to odměnou za jeho „šetrnost, dobré hospodaření a štěstí“, jak později cudně píše slavný historik August Sedláček. Ale jeden se nemůže ubránit myšlence: nepocházelo to štěstí náhodou z hlubin koněpruských jeskyní?
Tresty za padělání peněz se ve středověku vymykaly svou krutostí. Ale vyplatily se vůbec? Možná překvapí, že i přes všechny ty hrůzy penězokazů neubývalo. Vidina bohatsví byla příliš lákavá.
Zdroje:
https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/cesko-zeme-padelatelu-kdyz-ani-hrozba-smrti-ve-vroucim-oleji-nezastrasi_460363.html
https://www.stoplusjednicka.cz/za-penezokazectvi-hrozilo-ve-stredoveku-upaleni-nebo-i-uvareni-ve-vroucim-oleji
https://www.stoplusjednicka.cz/kde-vznikaly-falesne-mince-jeskyne-slouzily-jako-padelatelsky-ukryt
https://www.dotyk.cz/magazin/popravy-vodou-30000723.html
https://www.dotyk.cz/magazin/padelatele-tresty-stredovek-21000825.html
https://www.novinky.cz/clanek/historie-vypichnuti-oci-rozctvrceni-uvareni-zaziva-tezky-zivot-penezokazu-40337123
https://www.e-pardubicko.cz/zajimavosti/4978-penize-se-padelaly-uz-ve-stredoveku-dokazuje-to-nalez-290-minci-nedaleko-zriceniny-hradu-stradov-pobliz-nasavrk
https://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/clanek/ivana-vostrovska-z-ff-up-v-katerinske-jeskyni-kdysi-byla-penezokazecka-dilna/
https://www.mincmistr.cz/slovnik-pojmu/padelky-minci/
https://www.mesec.cz/clanky/padelatelum-penez-hrozily-krute-tresty-dnes-si-odpocinou/#google_vignette
https://www.e15.cz/magazin/historie-padelatelstvi-od-holeni-minci-po-moderni-tiskove-metody-1324777
https://cesky.radio.cz/za-padelky-do-vrouciho-oleje-8557273
https://epochaplus.cz/padelky-minci-v-cechach-vznikaly-dokonce-se-souhlasem-vladce/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Poprava_uva%C5%99en%C3%ADm
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/padelani-penez-druhe-nejstarsi-remeslo-228994
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/premyslovci-byli-podvodnici-dokazuje-nove-objevena-stribrna-dilna.A091125_160000_vedatech_taj
