Článek
S manželem oba pracujeme od rána do večera. Náš nový dům na kraji Prahy je jako splněný sen, ale o víkendech jsme místo odpočinku jenom uklízeli. Byla jsem unavená a frustrovaná. Proto jsem se rozhodla najmout si profesionální pomoc na úklid.
Paní Dana byla asi šedesátiletá dáma s milým úsměvem a upracovanýma rukama. Působila důvěryhodně. První měsíc byl jako sen. Vracela jsem se z práce do dokonale čistého a voňavého domu. Podlahy se leskly, koupelna zářila a prach byl jen vzdálenou vzpomínkou. Byla jsem nadšená. Dana byla diskrétní, skoro jsem o ní nevěděla. Přicházela, když jsme byli v práci, a zanechávala po sobě jen dokonalý pořádek.
Po pár týdnech jsem si ale začala všímat drobností. Nejdřív jsem si myslela, že se pletu. Že jsem jen roztržitá. Třeba že šperky v mé šperkovnici byly srovnané trochu jinak, než jak jsem je tam nechala. Nebo že kniha na nočním stolku byla zavřená, i když jsem si byla jistá, že jsem ji nechala otevřenou. Říkala jsem si, že to je nesmysl. Proč by to dělala?
Mám jeden dnes už trochu zvláštní zvyk. Píšu si deník. Je to staromódní, já vím, ale pomáhá mi to utřídit si myšlenky. Píšu tam o všem – o práci, o hádkách s manželem, o svých nejistotách i snech. Je to moje nejstřeženější soukromí, schované v šuplíku nočního stolku.
Jednoho dne, bylo to zrovna úterý, kdy u nás paní Dana uklízela, jsem se vrátila domů a měla jsem potřebu si něco zapsat. Otevřela jsem deník. A v tu chvíli mi přestala proudit krev v žilách.
Na stránce, pod mým včerejším zápiskem, kde jsem si stěžovala na manžela, že mi dostatečně nepomáhá, byl úhledným písmem, modrou propiskou, připsaný komentář.
„Promiňte, že se do toho míchám, Jano, ale muži jsou někdy jako malé děti. Musíte mu to říct přímo a jasně, jinak to nepochopí. Zkuste mu o víkendu udělat svíčkovou, to na chlapy vždycky zabere. S pozdravem, D.“
Zírala jsem na ta slova a nemohla jsem dýchat. Bylo to tak absurdní, tak neuvěřitelně drzé, že můj mozek to odmítal zpracovat. Ta žena. Moje uklízečka. Nejenže se mi hrabala ve věcech. Ona si četla mé nejintimnější zpovědi. A měla tu drzost je komentovat. Dávat mi nevyžádané rady do života, jako by byla moje teta nebo psycholožka.
Pocit ponížení a vzteku byl ochromující. Cítila jsem se nahá, odhalená a zrazená ve svém vlastním domě, ve svém bezpečném útočišti. Každý nablýskaný kout najednou působil jako výsměch.
Počkala jsem si na další úterý. Měla jsem v plánu pracovat z domu. A hlavně jsem si to s ní chtěla vyřídit sama, mezi čtyřma očima. Když přišla, usmívala se jako vždy.
„Dobrý den, paní Dano,“ řekla jsem klidně a zavedla ji do obýváku. „Než začnete uklízet, chtěla bych se vás na něco zeptat.“
Posadila se a já jsem před ni na stůl položila deník, otevřený na té stránce. Ukázala jsem prstem na její komentář.
Dívala jsem se jí přímo do očí a nenechala ji uhnout. Její klidná fasáda se začala hroutit. Už se neusmívala.
„No dobře, tak jsem si to přečetla,“ řekla nakonec a v jejím hlase byla podrážděnost, ne omluva. „Bylo mi vás líto, jak jste nešťastná. Tak jsem vám chtěla jen poradit. Jsem starší, mám víc zkušeností. Myslela jsem, že to oceníte. Místo abyste se tady zlobila, měla byste mi spíš poděkovat.“
Ta nehoráznost mi vyrazila dech. Ona vůbec nechápala, co udělala špatně. V jejím pokřiveném světě mi prokázala laskavost.
„Poděkovat?“ zopakovala jsem a cítila, jak se mi třese hlas vzteky. „Za to, že jste mi vlezla do soukromí? Že jste pošlapala moji důvěru? Okamžitě odejděte. A už se tu nikdy neukazujte.“
Vstala jsem a ukázala ke dveřím. Z její tváře konečně zmizela ta sebejistota. Beze slova se sebrala a odešla.
