Pavel Kohout: z fanatického komunisty disidentem a přítelem Havla. Ten se zamiloval do jeho ex

Kohout od mládí miloval svou zemi. Narodil se 20. července 1928 v Praze do středostavovské rodiny. Jeho dětství však poznamenala velká hospodářská krize. Otec – vzdělaný muž ovládající sedm jazyků – přišel na čtyři roky o práci.

Rodina žila v bídě, maminka musela živit všechny. Malý Pavel vnímal tu beznaděj a ptal se proč. „Můj otec, který mluvil sedmi jazyky, byl čtyři roky bez práce. Bylo to totální selhání kapitalismu a západních demokracií,“ vzpomínal. Hlad a nejistota v něm zakořenily přesvědčení, že starý svět zklamal.

Pak přišla nacistická okupace. Kohoutův blízký rodinný přítel, katolický kněz Vladimír Petřek, ukrýval za války parašutisty. Nacisté ho popravili jako vlastizrádce. Pro dospívajícího Pavla se stal mučedníkem a hrdinou. I tato tragédie posílila jeho víru v příchod spravedlivějšího řádu ze Sovětského svazu.

A když na jaře 1945 vypuklo v Praze povstání, sedmnáctiletý Kohout neváhal. Jako člen Dismanova rozhlasového souboru byl přímo v budově Českého rozhlasu, pomáhal odšroubovávat německé tabule a s nadšením naslouchal prvnímu volání svobody v éteru.

Květnová revoluce z něj učinila svědka krve i euforie: viděl ostřelování rozhlasu, padlé na barikádách, i první svobodné vysílání po letech tmy. Když pak přijely sovětské tanky a Praha byla osvobozena, mladý Kohout cítil neochvějnou vděčnost Rudé armádě.

Druhou republiku a válku přežil plný nadějí, že nastane nový, spravedlivý svět. „Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu,“ popsal atmosféru své generace. Není divu, že jakmile válka skončila, stal se z něj nadšený mladý komunista.

Pavel Kohout se v osmnácti letech vrhl do budovatelského nadšení naplno. Po válce působil v mládežnickém hnutí a v roce 1948 vstoupil do komunistické strany. Byla to doba euforie: věřil, že komunismus přinese sociální spravedlnost a zamezí bídě, kterou jako dítě zažil.

Vstupoval s čistým ideálem. Později k tomu řekl: „Byl můj životní mučedník. Když jsem v roce 1948 vstupoval do komunistické strany, bylo to proto, co jsem zažil a s kým jsem to zažil“. Toužil po světě bez nezaměstnanosti a fašismu – a stalinistický Sovětský svaz pro něj představoval naději.

Mladý zapálený komunista udělal rychlou kariéru. Psal básně, vystupoval na schůzích a brzy se stal jedním z kulturních kádrů režimu. Studoval literaturu a estetiku, ale důležitější byly jeho stranické funkce. Ve 21 letech ho vyslali do Moskvy jako kulturního atašé na československé ambasádě.

Miloval reflektory a režim jeho talent využíval k propagandě. Po návratu šéfoval satirickému týdeníku Dikobraz. Zdálo se, že pro něj není nic nemožné. V roce 1952dokončil vysokou školu a stal se spisovatelem z povolání.

Jeho prvotiny – milostné a politické verše – byly plné budovatelského patosu. Ve sbírkách jako Verše a písně či Čas lásky a boje pěje ódy na Stalina a komunistickou stranu. Vše psal s mladickým zápalem a vírou v lepší zítřky.

Ještě jako dvacetiletý básník zažil, jak moc idolizoval sovětského diktátora. Josef Stalin pro něj představoval symbol vítězství nad nacismem. Když v březnu 1953 Stalin zemřel, mladého Kohouta to zdrtilo.

Údajně pomýšlel i na vlastní smrt, jak moc byl oddaný kultu Stalinovy osobnosti. Za stalinských let vystupoval v uniformě svazáckého agitátora – recitoval verše plné naděje a slibů. Jeho hlas zněl na shromážděních, recitačních večerech, v rozhlase. Byl mluvčím mladé generace, jakousi hvězdou komunistické poezie. Dokonce spoluzaložil prorežimní armádní umělecký soubor, v němž během vojny působil.

Tahle kapitola života byla později hodně kritizovaná. Kohout sám se k ní musel mnohokrát vracet. Jednou to shrnul slovy: „Člověk, kterému dojde jeho omyl, v něm může setrvat, anebo se pokusit o nápravu“.

Jemu ten omyl došel postupně v dalších letech. Ale na počátku 50. let ho ještě nic netížilo – naopak, byl cele oddaný komunistické věci a patřil k jejím nejhlasitějším pěvcům. Jeho tehdejší básně i scénáře (například k budovatelskému filmu Zítra se bude tančit všude) dnes patří ke „zlatému fondu“ stalinistické propagandy. Kohout byl zkrátka hvězda režimu: talentovaný, pilný, ideologicky oddaný.

Mládí mu přineslo i bouřlivé emoce v osobním životě. V jednadvaceti letech se Kohout zamiloval do krásné herečky Aleny Vránové. Byla to pohádková dívka – doslova, právě natáčela roli princezny Krasomily v pohádce Pyšná princezna.

Kohout neváhal a požádal ji o ruku. Svatbu naplánovali symbolicky na 21. prosinec 1950, tehdy oficiálně slavené Stalinovy narozeniny. Nevěsta Alena zářila štěstím, ženich Pavel ji obdivoval jako hvězdu. Jejich svatba na Staroměstské radnici měla punc budovatelského páru: mladý komunista a populární herečka, oba oddaní režimu.

Jenže skutečnost nebyla pohádková. Manželství vydrželo pouhé necelé dva roky. Během natáčení Pyšné princezny se Alena Vránová zamilovala do svého kolegy Vladimíra Ráže, představitele krále Miroslava.

Osud chtěl, že Kohout musel na čas pracovně odjet do zahraničí – a v té době přeskočila mezi jeho ženou a charismatickým hercem jiskra. Když se Kohout vrátil domů, jeho manželka už milovala jiného. Rozvod v říjnu 1952 byl skandální záležitostí, kterou sledovala celá kulturní obec.

Pavel Kohout tu zradu nesl těžce. Jeho ego i city utrpěly. Místo aby se s rozvodem smířil, rozhodl se krutě pomstít – a využil k tomu svou spisovatelskou moc. Napsal pak veršovanou divadelní hru Dobrá píseň, která alegoricky líčí zrádnou manželku a oslavuje muže budovatele.

Zhrzený manžel v ní veřejně pranýřoval Alenu za nevěru. Hra se skutečně uváděla po celé republice a lidé snadno prohlédli, že naráží na Vránovou. Současně Kohout psal výhrůžné dopisy svému sokovi v lásce.

V jednom z nich mu vyhrožoval slovy: „Kdo je schopen rozvracet manželství, možná nakonec zradí i svou socialistickou vlast. Píši Ti proto, abych Ti řekl jménem svým i svých vrstevníků: Tvé dny končí, Vladimíre Ráži!“. Byla to až fanatická slova – mladý básník v nich propojil osobní žárlivost s ideologickou dikcí, jako by milostná zrada byla i zradou státu.

Alena Vránová to neměla jednoduché. Kohout zařídil, že ji oficiální místa označila za „rozvracečku“ socialistického kolektivu. V jednom momentu se z miláčka publika stala skoro vyvrhel. „Filmaři se začali bát, pomalu jsem nemohla ani vyjít na ulici,“ posteskla si po letech Alena Vránová.

Její kariéra dostala stopku – velcí režiséři ji přestali obsazovat, nabídky mizely. Nakonec byla ráda za angažmá v oblastním divadle daleko od Prahy. Jedna pohádková role jí převrátila život: získala lásku, ale ztratila pověst.

Tahle osobní msta byla temnou skvrnou na Kohoutově jinak skvělém renomé. Prokázal se jako „mstivý komunista“ – veřejně zneužil moc slov k likvidaci manželčiny pověsti. Vránová se stáhla do ústraní a až časem se situace uklidnila. S Vladimírem Rážem se vzali, ale ani ten vztah jí nevydržel navždy.

Zůstala nakonec sama a prožila si další těžké rány, včetně tragického úmrtí milované dcery. Pavla Kohouta však osud bývalé ženy pronásledoval dlouho v podobě výčitek. Po mnoha letech se omluvil – nejprve písemně ve svých pamětech, později i osobně. V knize pamětí To byl můj život?? přiznal vinu a po revoluci 1989 pozval Alenu na oběd, kde se jí omluvil.

„Už dávno jsem se za tu slabomyslnou pomstu černě na bílém omluvil skvělé herečce Aleně Vránové, své první ženě, kterou jsem se tenkrát tak slaboduše pokusil získat zpět…“ přiznal otevřeně. Vránová mu prý odpustila – vrátila mu dokonce text hry Bitva duchů, kterou pro ni kdysi napsal, jako symbol smíření. Kohout tak uzavřel jeden bolestný kruh svého života.

Z hořkého konce prvního manželství se Kohout vzpamatoval poměrně rychle. Ještě roku 1952, krátce po rozvodu, se znovu oženil. Druhá manželka Anna Cornová byla asistentkou režie v televizi, půvabná a inteligentní. Brzy se jim narodily děti – syn Ondřej (1953), dcera Kateřina (1954) a nejmladší Tereza (1957).

Na pohled idylická rodina ale také nevydržela. Po osmi letech, v roce 1960, bylo i toto manželství rozvedeno. Tentokrát odcházel Kohout – prý z potřeby svobody. Později přiznal, že jeho důvody byly spíš iracionální. Měl pocit, že manželský život plný drobných lží ho svazuje.

„Měl jsem obrovské štěstí, že druhá manželka Anna byla velká duše a nevyvolala obvyklou válku, do níž ženy často mobilizují i děti,“ řekl uznale o letech rozvodu. Anna prý odchod přijala velkoryse a rodina se nerozpadla ve zlém.

Po dvou bouřlivých manželstvích vstoupila do Kohoutova života žena, která se stala jeho oporou na více než půl století. Na Silvestra roku 1970 se oženil se scenáristkou a spisovatelkou Jelenou Mašínovou. Nebyla to pro něj jen nová manželka, ale i rovnocenná tvůrčí a intelektuální partnerka.

Jejich domov se v 70. letech stal jedním z center disentu a právě Jelena stála po jeho boku při všech šikanách ze strany Státní bezpečnosti. Byla to ona, kdo s ním prožíval domovní prohlídky, výslechy i profesní izolaci. Společně čelili tlaku režimu a společně také odešli do nedobrovolného exilu.

Jejich tvůrčí symbióza byla mimořádná. Jelena se podílela na scénářích k jeho slavným dílům, jako byl seriál Konec velkých prázdnin nebo filmy Hodina tance a lásky a Nápady svaté Kláry. Sám Kohout po letech s obdivuhodnou upřímností přiznal, jak moc mu v kariéře pomohla: „Dlužen jsem jí velkou část její tvůrčí práce, kterou diváci i kritici z neznalosti stavu věcí připisují mně.“ Jejich vztah vydržel až do Jeleniny smrti v roce 2024 a představuje klíčovou, často opomíjenou kapitolu Kohoutova života.

Brzy se odehrál klíčový obrat v Kohoutově myšlení. V druhé polovině 50. let postupně prohlédl, že komunistický ráj má stinné stránky. Odhalení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 jím otřáslo.

Viděl, že mnohé ideály byly falešné a režim má na rukou krev (justiční vraždy, lágry, teror). Jak sám řekl: „Náhle během několika roků jsme všichni zjistili, že je to krvavý podvod a že jsme sloužili jako krvavá opona zločinu“.

Ten šok vystřízlivění ho přivedl k zásadnímu rozhodování. „Měli jsme tři možnosti: zastřelit se nebo skočit z okna, nebo se s tím ztotožnit a říct si, že na tom budeme doživotně vydělávat, nebo si říct: Kristepane, co jsme to zavinili, co s tím provedeme?“.

Kohout nezvolil ani cynismus, ani sebevraždu – rozhodl se napravit omyl. Z věřícího komunisty se stal postupně kritik režimu, který chtěl systém reformovat k lepšímu.

Už v jeho divadelních hrách od poloviny 50. let se začalo objevovat rozčarování. Hra Zářijové noci (1955) řeší konflikt ideologie a reality. Další hra Chudáček (1956) byla dokonce těsně před premiérou zakázána.

V 60. letech se Kohoutův talent rozvíjel v nové atmosféře tání. Pracoval jako dramaturg v Divadle na Vinohradech, psal modernější hry ovlivněné absurdním dramatem, adaptoval klasická díla pro jeviště (např. Cesta kolem světa za 80 dní, Válka s Mloky).

Počátkem 60. let už patřil k vyhledávaným autorům doma i v zahraničí – jeho hry se uváděly i v cizině, měl renomé kosmopolitního umělce.

Současně ale rostl jeho nesouhlas s cenzurou a zkostnatělostí režimu. Vyvrcholilo to v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů. Tam Kohout demonstrativně přečetl dopis Alexandra Solženicyna, v němž slavný sovětský spisovatel protestoval proti cenzuře v SSSR.

To bylo otevřené pobouření sovětských soudruhů a tuzemští straníci ztuhli. Kohout a další rebelující literáti (Vaculík, Klima, Liehm aj.) byli poté voláni k stranickým pohovorům a hrozily jim tresty. Kohoutovi to už bylo jedno – definitivně se postavil na stranu svobody slova.

Rok 1968 zastihl Pavla Kohouta jako jednoho z vůdců reformního proudu. Stal se předsedou stranické organizace spisovatelů v Praze a aktivně podporoval Pražské jaro. Psal články, jezdil na besedy s občany, horlivě obhajoval „socialismus s lidskou tváří“.

Když v srpnu přijely okupační tanky Varšavské smlouvy, zapojil se do spontánního odporu inteligence. Právě on přišel se sloganem: „Jsme s vámi, buďte s námi“ – tato věta se stala symbolem tehdejšího volání po jednotě národa proti okupantům. Kohout ji vymyslel jako výzvu, aby lidé vydrželi a nevzdali se. Slogan se šířil po plakátech a zdech zničené Prahy v srpnu 1968 a dodnes zůstal památným mottem odvahy.

Po potlačení Pražského jara nastala temná normalizace – a Kohout byl mezi prvními obětmi. V roce 1969 ho vyloučili z komunistické strany i ze Svazu spisovatelů. Jeho knihy nesměly vycházet, divadla přestala uvádět jeho hry. Dostal nálepku zrádce.

Namísto hvězdy se z něj stal oficiálně „zaprodanec a ztroskotanec“ – tak ho titulovala komunistická média. Kohouta to však nezlomilo. Naopak, jeho nepřátelství k režimu se tím ještě prohloubilo. Nesměl publikovat, a tak psal do šuplíku. Jeho byt v Praze na Hřebenkách se stal centrem bytové kultury – spolu s přáteli organizovali domácí představení a autorská čtení zakázaných děl.

Brzy patřil k neformálnímu vedení disentu. S Václavem Havlem a dalšími vytvořili petici Charta 77. Kohout byl údajně ten, kdo vymyslel samotný název „Charta 77“. V prosinci 1976 pomáhal sepsat prohlášení a v lednu 1977 se zařadil mezi první signatáře Charty.

Coby bývalý prominent byl pro režim obzvlášť nebezpečný – znali ho a on znal je. Státní bezpečnost ho bedlivě sledovala, vyslýchala, šikanovala. Zažíval domovní prohlídky, byl vyhazován z práce, byl prakticky izolován.

Přesto se dál stýkal s ostatními disidenty a organizoval tajné samizdatové akce – třeba legendární bytové divadlo Vlasty Chramostové, kde uváděli zakázané hry v obýváku. Kohout adaptoval s přáteli například Havlovu Asanaci nebo vlastní hru August August, august pro takové podmínky.

Jednu dobu StB dokonce zvažovala, že by se Kohouta fyzicky zbavila. V Archivu Plus Českého rozhlasu se dochovala informace, že estébáci uvažovali o inscenované autonehodě, která by Kohouta odstranila z cesty. Tak moc jim vadil. K tomu nakonec nedošlo; volili raději variantu dostat ho za hranice a odříznout od domácího prostředí.

Kohout zůstával neústupný. Svou někdejší stranickou knížku hodil za hlavu a bojoval perem za svobodu a lidská práva. Když se ho ptali, proč tak změnil názory, vysvětloval to stále stejně: chyba rozumu, nikoli morálky. „Nesypu si popel na hlavu. Nic nehájím, já pouze vysvětluji,“ řekl na adresu své komunistické minulosti.

Cítil stud, ale po svém – místo sebezpytování raději konal nápravu. Věřil, že člověk má právo se zmýlit, ale musí ten omyl přiznat a neopakovat. On svůj omyl přiznal hlasitě a pokoušel se ho odčinit každým dalším činem v opozici vůči diktatuře.

Kohoutovy tři děti kvůli němu zažily těžké časy – kvůli otcovu veřejnému vystupování proti režimu. V 70. letech, když byl Kohout zakázaný autor a disident, nesly jeho děti stigma.

Syn Ondřej chtěl studovat scénografii na DAMU, ale kvůli „špatnému kádrovému profilu“ (tj. kvůli tátovi) ho odmítli přijmout. Zoufalá Anna se nevzdala – s Pavlovou pomocí bombardovali školu dopisy. Nakonec Ondřej mohl složit mimořádné talentové zkoušky a uspěl, takže ho přece jen přijali.

Starší dcera Kateřina zase toužila studovat hotelnictví ve Švýcarsku. Při školní návštěvě ministru vnitra Obzinovi bez obalu řekla: „Protože mám špatného tatínka!“ – to prý bude důvod, proč ji nepustí. Ministr šokovaně zjihnul a povolení překvapivě dal.

Tak se Kateřina nakonec do zahraničí dostala. Nejmladší Tereza byla ještě malá, když táta odešel. Po maturitě jí režim taky nedovolil studovat – a tak se léta živila jako uklízečka, pošťačka nebo balička gramodesek. Byla talentovaná, ale kvůli jménu musela dělat podřadné práce.

Kohout věděl, že jeho děti platí za jeho odvahu. Trápilo ho to, ale neustoupil. „Je lepší být statečný a poničit život svých potomků tím, že nebudou smět studovat, nebo se kvůli nim přizpůsobit a být pak považován za zbabělce?“ nastínil dilema, které řešil Sám se utěšoval, že všechny tři děti to zvládly silně a nezlomilo je to. Později mohly studia dohnat a jít vlastními cestami.

Nejkomplikovanější vztah měl Kohout s dcerou Terezou Boučkovou. Ta v dospělosti prorazila jako spisovatelka. Ve své prvotině, novele Indiánský běh (1988), vylíčila tátu dost kriticky a otevřeně popsala bolest, kterou jí v dětství způsobil jeho odchod i jeho stín slavného disidenta.

Po revoluci se Tereza literárně vyrovnávala s rodinnou historií dál. Napsala scénář k filmu Zemský ráj to na pohled (2009), který vychází z života její matky Anny během 70. let. Hlavní hrdinkou filmu je postava inspirovaná Annou, kterou ve filmu ztvárnila Vilma Cibulková – žena, co má tři děti a potíže kvůli svým láskám i kvůli „špatnému“ bývalému muži.

„Moje máma nebyla žádná disidentka, měla jen bývalého muže, kvůli kterému měla problémy,“ vysvětlila Boučková, že její maminka Anna byla spíše oběť okolností. Film ovšem není doslovným záznamem – Tereza zdůraznila: „Hrdinové filmu mají reálné předobrazy, ale opravdu málo z toho, co ve filmu je, se stalo tak, jak to diváci vidí. Je to filmový příběh, ne dokument“.

Jedna pikantní kapitola z rodinné kroniky Boučková do filmu zahrnula: milenecký vztah své matky Anny s Václavem Havlem. Ano, Anna Kohoutová se totiž v 70. letech sblížila s Pavlovým blízkým přítelem Václavem Havlem.

Havel tehdy často chodil k Anně domů (byla to doba, kdy Havel i Kohout patřili k jádru disentu a psali spolu Chartu). Podle svědectví byl Havel do Anny opravdu zamilován. Dokonce ji v dopisech oslovoval „má krásko“. Jejich vztah byl natolik vážný, že prý málem vedl k Havlovu rozvodu s Olgou.

V říjnu 1979 právě u Anny v bytě Havla zatkla StB a následně ho uvěznila. Tahle zvláštní situace – Havel milencem exmanželky přítele – se později stala námětem četných úvah. Michael Žantovský ve své knize Havel napsal, že tentokrát to nebyla jen další Havlova avantýra: „Havel se hluboce zamiloval do Anny Kohoutové“.

Paradoxně tedy Kohoutova bývalá žena a jeho nejlepší kamarád navázali milostný poměr. Přátelství Havla s Kohoutem to však ustálo. V disentu drželi při sobě – soukromé city musely jít stranou před společnou věcí, bojem proti režimu.

Nátlak úřadů nakonec přinesl nečekané řešení. Roku 1978 dostal Kohout příslib, že může s manželkou vycestovat na roční stipendijní pobyt do Rakouska Měl pro slavný vídeňský Burgtheater napsat a uvést hru – lákavá příležitost.

Režim v tom viděl šanci, jak se „problematického“ spisovatele elegantně zbavit. Kohout s Jelenou odjeli do Vídně a rok tam působili. Ve Vídni si dokonce pronajali malý byt a Kohout zde úspěšně režíroval vlastní hru Marie zápasí s anděly. Netušili, že doma mezitím probíhá rozhodnutí, aby se už nesměli vrátit.

Na podzim 1979, když vypršel roční pobyt, se Kohoutovi vydali na cestu zpět – a ocitli se v nečekané situaci. Hranice zůstala zavřená. Až tam se dozvěděli, že jejich návrat byl zamítnut přímo na hraničním přechodu. Přišli v jediném okamžiku o československé občanství. Stali se exulanty. Ne vlastní volbou – byli vypuzeni.

Pro Pavla to byl šok a hluboký smutek. Napsal tehdy přátelům do Prahy s hořkou ironií: „Pozdravujte tam u vás tu naši krásnou zemi – snad se do ní ještě někdy podívám, i když jako cizinec.“

Bolelo ho srdce, ale vnitřně se nevzdal. Usadil se s Jelenou natrvalo ve Vídni, kde získali roku 1980 rakouské občanství. V Praze měli stále malý byt a i vilku u řeky Sázavy, kterou však mohli navštěvovat až po letech.

Ve Vídni se Kohout rychle aklimatizoval. Naučil se plynně německy, psal hry pro tamní scény a stal se uznávaným intelektuálem evropského formátu. „V zahraničí prožil podle vlastních slov lepší polovinu svého života“ – tak později hodnotil exilový úsek. Měl svobodu tvorby, jakou by doma nikdy nezískal.

Exiloví spisovatelé mívají těžký úděl, ale Kohout ve Vídni nezahálel. Stal se jakýmsi velvyslancem české kultury v cizině. Vydával své knihy nejprve německy, organizoval exilové časopisy. Jeho romány s politickým podtextem (Katyně, Kde je zakopán pes, Hodina tance a lásky) vyšly nejprve v zahraničí, doma byly zakázané.

V roce 1984 uspořádal ve Vídni festival zakázaných českých autorů, kam tajně přijeli i někteří domácí spisovatelé a vystavovali tam svá díla, která doma nemohla vyjít. Neúnavně také psal dopisy a apely západním politikům na podporu československých disidentů. Stal se respektovaným obhájcem lidských práv. Rakouská vláda i prezident si ho vážili; už v roce 1980 mu nabídli občanství jako výjimečné osobnosti.

Pavel ale nikdy nezapomněl na domov. Sledoval z Vídně pozorně každou změnu. Když koncem 80. let slábl východní blok, byl u toho. V roce 1988 se dokonce s Jelenou potají vrátil na pár dní do Prahy – pohřbít tchyni. Úřady to tolerovaly. A pak přišel listopad 1989.

Sametová revoluce přivítala Pavla Kohouta zpět. Po 17. listopadu 1989 hned přijel do Prahy a zapojil se do dění. V prvních měsících pomáhal starému příteli Václavu Havlovi na Hradě. Radil s projevy, připravoval koncepty změn v kultuře, dokonce mu svitla možnost stát se ministrem kultury.

Ale právě tady narazil na přízraky své minulosti. Někteří lidé Havlovi vyčítali, že se kolem něj pohybuje i „bývalý komunista“ Kohout. Atmosféra porevoluční euforie byla zároveň atmosférou ostrých soudů. Leckdo Kohoutovi nemohl zapomenout jeho budovatelské básně z 50. let.

Ještě v lednu 1990 vyšla v Lidových novinách výzva, aby někdejší členové KSČ nezastávali nové funkce. Havel byl tehdy pod tlakem veřejnosti – a napsal Kohoutovi chladný, ale upřímný dopis: „Tvá dobře míněná spolupráce vyvolala i negativní reakce. Prosím, vrať všechny doklady, které sis nechal vystavit, a neposkytuj o svém pobytu na Hradě žádné informace tisku.“. Bylo to zdvořilé odvolání. Kohout pochopil a stáhl se.

Mrzelo ho to, ale Havlovi to nezazlíval. Jejich někdejší bratrské pouto se však už nikdy úplně neobnovilo. Havel se jako prezident obětoval politice, Kohout se vrátil ke psaní.

„Muž, který odmítá žít ve lži, se dostává do pozice, v níž pravda ztrácí absolutní hodnotu,“ napsal pak Kohout o Havlově prezidentském údělu. Sám přiznal, že do politiky profesionálně nevstoupil právě proto, aby nemusel dělat kompromisy s pravdou. Zůstal raději spisovatelem.

V 90. letech žil střídavě v Praze a ve Vídni. V Praze se nadšeně zapojil do kulturního života – psal do novin, pomáhal organizovat Pražský divadelní festival německého jazyka, podporoval mladé autory. Také dál publikoval.

Mohly konečně vyjít jeho knihy, které předtím kolovaly jen v samizdatu: třeba deníkové záznamy Z deníku kontrarevolucionáře (zachycující srpen 1968) nebo román Konec velkých prázdnin (o českých emigrantech, byl i zfilmován do seriálu). Kohoutovy hry se opět hrály na českých scénách. Například drama Ubohý vrah se stalo prvním porevolučním českým představením uvedeným na Broadwayi v New Yorku. Po dlouhých letech zákazu ho domácí publikum znovu objevovalo.

Jen kontroverze se ho stále držely. Část lidí ho obdivovala jako hrdinu, který se vzepřel komunismu a pomohl zrodit Chartu. Jiní v něm viděli obráceného fanatika – nejdřív prý fanaticky sloužil režimu, pak stejně zarputile bojoval proti němu. Tihle kritici Kohoutovi nikdy zcela neodpustili básně oslavující Gottwalda a Stalina.

Veřejné mínění se rozdělilo. Pavel Kosatík, který o Kohoutovi napsal biografii Fenomén Kohout, k tomu poznamenal: „Ulpívat jenom na slově komunismus a mlátit klackem po hlavě každého, kdo si s ním dovolí trošku vylézt, to není úplně geniální“.

Připomněl, že Kohout je jedním z mála, kdo dokázal sebekriticky přehodnotit své názory a změnit se, což by mu mělo být spíš přičteno k dobru. Mnozí však v Česku dodnes víc ocení člověka, který „stojí na svém“ (byť třeba na špatném), než někoho, kdo se včas vzpamatuje a uzná omyl. Tím má Kohout trochu smůlu – jeho životní příběh je složitý, nejednoznačný, a proto budí rozpaky.

Kohout se tím ale nenechal odradit. Pokračoval v literární tvorbě s plným nasazením. Psal romány reflektující i současné problémy – třeba Sněžím (1992) o odhalování agentů StB. Nevyhýbal se žádnému tématu. Do svých téměř devadesáti let si udržel neuvěřitelnou tvůrčí energii a kázeň. Každé ráno psal, jako by doháněl ztracené roky.

Vydal desítky knih; dohromady napsal na 55 divadelních her a přes 20 románů a novel. Mezi jeho nejúspěšnější díla patří drama August August, august (hořká klauniáda o iluzích, dodnes hraná na scénách po světě) a román Katyně (sžíravá alegorie o studentce popravčího řemesla v absurdním totalitním státě).

Také autobiografické vzpomínky To byl můj život?? vyšly ve třech rozšířených vydáních. S humorem jemu vlastním dal na konec titulu otazníky – jako by se ptal sám sebe, zda to všechno byl skutečně jeden život.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Kohout

https://www.divadlo.cz/clanky/zivot-pavla-kohouta-vyda-na-nekolik-samostatnych-pribehu/

https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/zivot-pavla-kohouta-vyda-na-nekolik-samostatnych-pribehu_489218.html

https://radiozurnal.rozhlas.cz/pavel-kohout-dramatik-a-spisovatel-6331968

https://zeny.iprima.cz/osud-pysne-princezny-aleny-vranove-osobni-zivot-byl-pohadce-daleko-vzdaleny-196379

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/pavel-kohout-z-komunisty-chartista-a-exulant-156487

https://www.memoryofnations.eu/cs/kohout-pavel-20100105

https://www.idnes.cz/kultura/literatura/pavel-kohout-spisovatel-narozeniny-jubileum-95-let.A230718_165717_literatura_kiz

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/pavel-kosatik-o-fenomenu-kohout-bylo-to-neprijemne-305882

https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/106176/spisovatel-pavel-kohout-rekapituluje-o-svych-trech-manzelstvich-trech-detech-a-kapesni-vilce-na-sazave.html

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-spisovatelka-tereza-bouckova-s-tatou-neuctuju-21555

https://tvare-vzdoru.vaclavhavel.cz/cs/profil/36/pavel-kohout

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/46732/DPTX_2010_1__0_133612_0_93892.pdf?sequence=1&isAllowed=y

https://plus.rozhlas.cz/pavel-kohout-popel-si-na-hlavu-nesypu-do-ksc-jsem-vstoupil-kvuli-tomu-co-jsem-6523982

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/jelena-masinova-umrti.A241211_161436_domaci_tbr