Článek
Bylo mu sedmadvacet, když se té srpnové noci postavil do cesty tanku. Petr Fridrich kráčí krátce před půlnocí ústeckými ulicemi, ruku zavěšenou do rámě své dívky. Z nočního chladu jej chrání jen lehká bunda. Srpen 1968. Ve městě panuje nezvyklé ticho – dokud ho nenaruší vzdálené dunění.
Ocelové pásy se valí ulicemi a zem pod nohama se chvěje. Petr se zastaví. V tváři má nechápavý výraz, který se vzápětí mění ve zděšení. V dálce se mihnou siluety tanků a vojenských vozů. Zaskočená dívka vedle něj mlčí, ale Petr Fridrich už v tu chvíli cítí něco silnějšího než strach – cítí vztek.
Nejsou to „naši“ vojáci. Ústečan Petr poznává bílý invazní pruh na bocích tanků: sovětská armáda. Neohlášená, nečekaná. „Co tu děláte?!“ křikne do tmy a jeho hlas se odrazí od fasád. Nikdo mu neodpoví. Kolona obrněnců se valí dál. Petrova ruka se chvěje, když jí zběsile mává směrem k vojenským siluetám.
V hlase má zoufalství, když spílá okupantům. Nikdo ho neslyší, burácení motorů je příliš hlasité. Co teď? Může jediný mladý muž zastavit rozjetou mašinerii? Co se mu honí hlavou? Možná nepřemýšlí – jedná. Vyráží kupředu a pouští dívčinu ruku. Než ho stačí zastavit, vbíhá doprostřed silnice přímo před přijíždějící tank.
Masivní obrněnec se před ním skutečně zastaví. Na prchavý okamžik nastane ticho, jen pásy řetězovitě drnčí na dlažbě. Petr stojí proti mnohatunové oceli, v očích směs odhodlání a hrůzy. V tu chvíli jako by se čas zastavil i pro vojáky uvnitř – mladík v obyčejném civilním oblečení zastavil celou kolonu tanků vlastním tělem.
Fridrich zůstává stát uprostřed silnice se zaťatými pěstmi. Bije mu srdce, krev pulzuje ve spáncích. Míjí vteřina, dvě… Nic se neděje. Hlavně tanků ční zlověstně proti němu, ale nevypálí. První tank stál. Dokázal to?
Petr popojde stranou, jako by chtěl vyzvat posádku k dialogu – v tu chvíli však skřípavě zarachotí motory a kolona se znovu rozjíždí. Další tank se pomalu dává do pohybu přímo k němu. Petr couvá ke kraji vozovky. Ustoupil – a přesto není v bezpečí.
Pásy jedoucích tanků podkluzují na kočičích hlavách. Kov zaskřípe o kámen, desítky tun váhy se nekontrolovaně sunou ze strany na stranu. Ozývá se křik. Z okna blízkého domu přihlíží svědek s hrůzou v očích – vidí, jak třetí tank dostává smyk.
Couvající Petr nemá kam uniknout. Housenkový pás se smekne po mokré dlažbě a zachytí cípy jeho bundy. Ozve se dutý úder. Petr Fridrich je zvednut ze země a jako hadrová loutka vymrštěn do vzduchu. Mladé tělo dopadá hlavou na tvrdou dlažbu, několik metrů od okraje silnice. Dívka vykřikne. Všechno se to stane během pár vteřin.
Když se k němu rozeběhne, leží nehybně. Oči má přivřené a z rozbité hlavy mu pomalu stéká krev. Tanky mezitím pokračují dál a kolona mizí ve tmě. Dívka poklekne do střepů a prachu k jeho tělu. Její ruce se zoufale snaží najít puls.
Petr ještě dýchá – těžce a přerývaně – ale nevnímá. Zvuk motorů se vzdaluje a nastává ticho rušené jen sténáním zraněného muže. Je chladná noc, ale na jeho čele perlí pot. Přibíhají další lidé. Kdosi volá sanitku. Okupace Československa teprve začíná a už má první lidskou oběť.
Záchranáři přijedou po půlnoci a spěšně odvážejí Petra do ústecké nemocnice. Tam bojuje o život celé dlouhé hodiny. Utrpěl drtivé poranění lebky a mozku – naděje je mizivá. Ve tři hodiny ráno dostává místní Veřejná bezpečnost hlášení o těžkém zranění občana Petra F.
Operace pokračuje do ranních hodin, lékaři dělají, co mohou. Čas běží. Venku se rozednívá do šedého, zlověstně tichého rána 21. srpna 1968. V ulicích Ústí nad Labem stojí cizí tanky a lidé nevěřícně čtou první letáky vyzývající k zachování klidu. V tu chvíli umírá v nemocnici mladý muž, kterého v noci přivezli se smrtelným poraněním hlavy.
Ošetřující personál nezná detaily – přivezli ho z ulice, prý ho přejel tank. Nikdo ještě neví, že jde o první oběť okupace. Osmadvacetiletý dělník Petr Fridrich zemřel 22. srpna 1968 v ústecké nemocnici.
Dopoledne do špitálu spěchá jeho starší sestra Božena. S nádechem naděje se ptá, na kterém pokoji najde svého bratra. Když jí primář soustrastně sdělí strašnou zprávu, ženě se podlomí nohy.
„Druhý den jsem šla do nemocnice zeptat se na jeho zdraví. Tam mi řekli, že zemřel. Nejhorší pro mě bylo, že jsem musela říct rodičům, že je Péťa mrtvý,“ vzpomíná zlomeným hlasem Božena Burešová. Jediný syn a bratr – Petr – už nežije. Zůstává po něm zdrcená rodina a šokovaná dívka, která tu hroznou chvíli viděla na vlastní oči.
Teprve nyní se světu odhaluje širší kontext: v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy. Pražské jaro náhle ukončila tanková kolona. Ještě v noci vláda vyzývá občany k zachování klidu a vyčkávání.
Jenže v ulicích už teče krev. První padlí a zranění jsou hlášeni z Liberce a Prahy, brzy přicházejí zprávy z dalších měst. Petr Fridrich je jedním z nich – podle archivářů vůbec první civilní oběť okupace v celé zemi.
Narodil se 15. listopadu 1940 v malé vesničce Zlíč ve východních Čechách. Vyrůstal za války a mládí prožil v komunistickém Československu padesátých let. Do Ústí nad Labem ho zavála práce. Ve zdejší chemičce (Spolchemii) se živil jako řidič nákladních vozů. Byl to obyčejný mladý muž – chodil s dívkou, měl své každodenní radosti i starosti.
Nebyl žádný školený voják, hrdina z propagandistických filmů ani výtržník. Když ale tu noc uviděl cizí tanky okupantů ve svém městě, nezaváhal ani na okamžik. Jednal instinktivně. V návalu vzdoru a statečnosti se rozhodl postavit zlu tváří v tvář, doslova vlastním tělem zkusil zastavit symbol invaze. Zaplatil za to cenu nejvyšší.
Okupační vojáci tehdy stiskli spoušť na mnoha dalších místech. Jenom během prvního dne invaze zabili 58 československých občanů – včetně osmileté holčičky v Praze. Další desítky lidí zemřely na následky zranění v pozdějších dnech. Do konce roku 1968 stoupl počet obětí okupace na 108 mužů, žen i dětí.
Petr Fridrich byl první v té dlouhé a smutné řadě – první z bezmála stovky životů zmařených „bratrskou pomocí“. Jeho vlastní příběh mohl zapadnout mezi statistikami. Komunistický režim ostatně neměl zájem dělat z něj mučedníka.
Naopak: vyšetřování tehdejší Veřejné bezpečnosti uzavřelo případ Petra Fridricha jako pouhou nehodu. V protokolech stojí chladná formulace „ublížení na zdraví s následkem smrti“. Úřady dokonce zdůraznily, že mladík měl v krvi alkohol – snad aby vyznělo, že si za tragédii mohl tak trochu sám.
V následujících letech se o jeho činu příliš nemluvilo. Jméno Petr Fridrich nebylo učebnicovým symbolem, jako se jím stali například Jan Palach či Jan Zajíc o půl roku později. Přesto na něj lidé v Ústí nad Labem nezapomněli.
Rodina Petra Fridricha pochovala svého syna na hřbitově ve čtvrti Střekov. Tam jeho hrob tiše odolával zubu času po celou éru normalizace – s pečlivě udržovanou náhrobní deskou, kam matka a sestra chodily zapalovat svíčky. O něm samotném se oficiálně nemluvilo, ale pamětníci si uchovali vzpomínku na odvážného dělníka, který se jako jeden z mála postavil okupantům hned první noc.
Dlouhá desetiletí ovšem nic na místě tragédie jeho čin nepřipomínalo. Zapadlý kout u Předlické vozovny, poblíž restaurace Lednice, kudy projížděly tanky, zůstal bez pamětní značky či pomníčku. Až po roce 1989 se začaly objevovat snahy jeho příběh připomenout veřejnosti – zprvu jen čas od času v novinových článcích nebo v historických sbornících.
Uteklo více než půl století. 21. srpna 2020 v podvečer se na chodníku u někdejší Lednice v Předlicích shromáždila skupinka lidí. Jsou to převážně Ústečané; někteří z nich byli tehdy v roce 1968 ještě děti, jiní se narodili dávno po okupaci. Všichni ale přišli uctít památku jednoho konkrétního muže.
Právě zde, na kraji silnice, Petr Fridrich padl. Nyní tu stojí jeho sestra Božena – šedivé vlasy stažené do drdolu, v ruce kytici bílých lilií. Kousek od ní postává pan Zbyněk Novák, místní patriot a předseda spolku Společně Ústí nad Labem.
Posted by Společně Ústí nad Labem on Wednesday, August 12, 2020
To právě jeho spolek inicioval vznik památníku pro Petra Fridricha. Vyhlásili veřejnou sbírku, studenti ústecké univerzity vytvořili několik návrhů desky a město poskytlo potřebná povolení. Po padesáti dvou letech od invaze se tak Ústí nad Labem rozhodlo oficiálně vzdát čest svému hrdinovi srpnové noci.
„Petr Fridrich za svou odvahu a vlastenectví zaplatil životem. Vnímám jako velkou chybu, že dnes, více než 50 let po této tragické události, se nedočkal malého ocenění v podobě pietního místa,“ prohlašuje tiše Zbyněk Novák, když v deštivém podvečeru pronáší před shromážděním krátký projev.
Vedle něj drží Božena v rozechvělých prstech tenkou svíčku. Plamínek bliká v lehkém dešti a zrcadlí se v bronzové tabulce, která je připevněna na stěně u chodníku. Na nově odhalené pamětní desce stojí vyryto jméno jejího bratra.
Zdroje:
https://www.denik.cz/z_domova/vzpominka-na-21-srpen-prvni-obeti-okupace-byl-ustecan-petr-fridrich-20160821.html
https://www.echo24.cz/a/S3H2Q/prvni-obet-okupace-delnik-z-chemicky-se-snazil-holyma-rukama-zastavit-tank
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/prvni-obet-okupace-delnik-z-chemicky-se-snazil-holyma-rukama-zastavit-tank/
https://nasregion.cz/ustecti-studenti-udelaji-navrh-desky-pro-hrdinu-163418/
https://sever.rozhlas.cz/lide-v-usti-nad-labem-si-pripomenou-prvni-obet-srpnove-okupace-8277537
https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/spolek-spolecne-obet-srpnova-okupace-petr-fridrich-pietni-misto-20200118.html
https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/pametni-deska-predlice-fridrich-20200821.html
https://www.drbna.cz/domaci/6553-v-mnoha-mestech-se-uskutecni-akce-pripominajici-srpen-1968.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/1968-srpen-invaze-sssr-pieta-pripominka-demonstrace-milion-chvilek-pro-demokracii.A200821_092121_domaci_remy
https://spojenciprokraj.cz/srpen-1968-na-severu-prvni-tanky-i-prvni-obet-v-ceskoslovensku/
https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/232040-smrtelne-ho-zranil-pas-tanku-delnik-z-chemicky-je-jednou-z-prvnich-obeti-srpnove-okupace#google_vignette
https://www.ustrcr.cz/uvod/rok-1968-na-webu-ustr/srpen-1968/obeti-okupace/obeti-okupace-severni-cechy/
