Článek
Taky jsem začala mít problémy s klouby, a tak mi přišlo praktičtější se přestěhovat, abych nebyla pořád zavřená mezi čtyřmi stěnami bez pomoci. „Už nechci být sama, potřebuji slyšet lidské hlasy,“ říkala jsem si.
Naštěstí se ukázalo, že jsem si vybrala vážně dobře. Byl to spíš menší areál, kde jsem získala vlastní byt. Mohla jsem si vařit a odpočívat, když jsem chtěla, a když jsem zatoužila po společnosti, vyšla jsem na procházku do společné zahrady nebo se sešla s novými známými. „Tady mi nikdo nenařizuje, co dělat, a přitom nejsem sama,“ raduju se pokaždé, když mi děti volají s otázkou, jak to zvládám.
Jednou večer jsem mluvila po telefonu se svou kamarádkou Janou z gymnázia. Probíraly jsme vzpomínky a nakonec došlo i na staré známé. Když řekla „Narazila jsem na Františka, ptal se na tebe…“ cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. František byl moje kdysi velká studentská láska. Po maturitě jsem se s rodinou odstěhovala jinam a vztah na dálku vydržel sotva půl roku. Tehdy mi napsal, že se zamiloval do jiné, a já ho navždy pustila z hlavy.
Jenže teď jsem nedokázala spát, pořád se mi vracely vzpomínky. „Měla bych ho zkusit vyhledat?“ přemítala jsem nahlas před zrcadlem. Nakonec jsem se odhodlala a sehnala si jeho adresu. Poslala jsem dopis plný starých citů i poněkud bláznivých přání. Pak jsem netrpělivě čekala, jestli odpoví. Každý zvonek pošťačky mě nutil vyhlížet s napětím ke dveřím, ale týdny a týdny se nedělo nic. „Je to jen poblázněná vzpomínka, nech toho,“ říkala jsem si už unaveně.
Vše se změnilo krátce před Vánocemi. Vracela jsem se po obědě s přáteli a v hale našeho domova seděl on, oblečený v elegantním kabátě. „Ty jsi pořád stejně kouzelná,“ vyhrkl a v očích mu plály jiskry. Měl kytici rudých růží a tvářil se, jako by mě nikdy nepřestal milovat. „Musel jsem si pro tebe přijet, nebudeš sama na Štědrý den,“ prohlásil rozhodně. Nedokázala jsem zadržet slzy, nějak jsem tušila, že teď se děje něco jako zázrak.
Ten rok jsme nakonec strávili vánoční svátky i Silvestra u něj, v menším domku na druhém konci republiky. Děti mi volaly, zda jsem se nezbláznila, ale já cítila klid, který už jsem roky neměla. Od začátku nového roku jsme se k sobě nastěhovali natrvalo. Dnes se spolu smějeme, že jsme se vlastně nikdy nerozešli, jen si dali čtyřicetiletou pauzu. „Opravdu netuším, kde se v něm vzala ta odvaha přijet,“ říkám si občas před spaním a stále cítím v srdci vděk. Nikdy by mě nenapadlo, že takové štěstí na mě čeká ještě v tomhle věku.
