Článek
Po smrti mého Františka se náš dům proměnil v tiché, prázdné mauzoleum. Syn Martin už s námi dávno nebydlel a já jsem bloudila po místnostech plných vzpomínek a cítila se na svých osmačtyřicet jako stoletá. Byla jsem vdova. To slovo znělo tak definitivně. Byla to nálepka, která měla definovat zbytek mého života.
„Holka, musíš mezi lidi,“ řekla mi jednou kamarádka a strčila mi pod nos leták na taneční kurzy pro dospělé v Brně. „Běž se bavit, poznat někoho.“ Nechtělo se mi, ale představa dalšího večera stráveného zíráním na televizi byla ještě horší. A tak jsem šla.
Sál v místním kulturním domě byl plný lidí v mém věku. Rozvedené ženy, osamělí muži, páry, které chtěly oživit své manželství. Cítila jsem se nepatřičně a neohrabaně. A pak mi lektor jako tanečního partnera přidělil Marka. Byl to doktorand, který přišel sám, protože jeho kamarádka na poslední chvíli onemocněla.
Bylo mu dvacet osm, byl plný energie a měl ten nejupřímnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Nejdřív jsem se styděla, připadala jsem si vedle něj stará a tlustá. Ale on byl tak milý a trpělivý, že všechen můj stud brzy opadl. Smál se, když jsem mu šlápla na nohu, a chválil mě za každý povedený krok. Poprvé po letech jsem se smála nahlas i já.
Z tanečních lekcí se stal náš rituál. Těšila jsem se na každý čtvrtek, na tu hodinu tance a smíchu. Po několika týdnech mě Marek pozval po kurzu na skleničku. Šli jsme do malého vinného sklípku. A tam jsme si povídali. Nejen o tanci. O životě, o snech, o zklamáních. Zjistila jsem, že věkový rozdíl mezi námi je jen číslo. Rozuměli jsme si.
Na konci večera mě doprovodil domů. Před dveřmi mě chytil za ruku. „Bylo to moc fajn, Petro,“ řekl. A pak mě políbil. Nebyl to vášnivý polibek, ale jemný, něžný a neskutečně respektující. V tu chvíli jsem se necítila jako vdova. Necítila jsem se jako matka dospělého syna. Cítila jsem se jako žena, o kterou má někdo zájem.
Náš vztah se rozvíjel pomalu a přirozeně. Věděla jsem, že to musím říct svému synovi, Martinovi. Měli jsme skvělý vztah a já jsem nechtěla, aby se o mně a Markovi dozvěděl od někoho jiného.
„Martine, musím ti něco říct,“ začala jsem nervózně, když jsme dopili kávu. „Někoho jsem poznala.“
Martin se usmál. „No konečně, mami! To je super zpráva! Kdo to je? Je hodný?“
„Je skvělý,“ řekla jsem a cítila, jak se mi ulevilo. „Jmenuje se Marek, chodíme spolu do tanečních. A…“ zaváhala jsem. „Je mu dvacet osm.“
Jeho úsměv zmizel. Zůstal na mě zírat, jako bych řekla něco neslušného. „Kolik? Dvacet osm? To si děláš legraci, že jo?“
„Je mu skoro stejně jako mně! Vždyť by mohl být tvůj syn! Co si o tobě lidi pomyslí? Proč si, proboha, nemůžeš najít někoho normálního, v tvém věku?“
Jeho slova mě bodala jako nože. „Jsem s ním šťastná! To ti nestačí?“
„Šťastná?“ zasmál se hořce. „Je to nechutný!“
Zůstala jsem sedět v tiché kuchyni. Kachna na stole vychladla. Moje nově nalezené štěstí se rozpadlo na tisíc kousků. Jeho slova byla krutá a nespravedlivá, ale já jsem v nich slyšela něco víc než jen odpor k věkovému rozdílu. Slyšela jsem v nich bolest kluka, který ještě nezpracoval ztrátu svého otce.
