Článek
Společenský tlak je zvláštní věc. Není hlasitý. Je to tichý šum, sbírka pohledů a poznámek, které se vám zarývají pod kůži. Matčiny povzdechy, proč si konečně někoho nenajdu. Fotky kamarádek na sociálních sítích, kde pózují s dětmi a manžely u nového domu. A pak jsou tu ty úplně cizí soudy od lidí, kteří o vás neví vůbec nic.
Právě jsem měla za sebou desetihodinový pracovní den. Prezentace u klienta, pak porada, která se protáhla. Byla jsem vyčerpaná, bolela mě hlava a jediné, na co jsem myslela, byla sprcha a postel. Ale čekal mě jeden velký úkol. Cestou domů jsem se zastavila v supermarketu pro pár věcí.
Stála jsem ve frontě u pokladny. V košíku jsem měla dvě krabičky s hotovým jídlem, jogurty a láhev vína. Pokladní, starší paní s unaveným a lehce nespokojeným výrazem, začala markovat můj nákup. Když vzala do ruky ty dvě krabičky, teatrálně si povzdechla. Zvedla ke mně oči a řekla, dost hlasitě na to, aby to slyšel i pán za mnou:
„Další hotovky. To ta dnešní mládež už vůbec neumí vařit.“
Usmála se na pána za mnou, jako by hledala spojence ve svém spravedlivém rozhořčení.
V tu chvíli se ve mně něco sevřelo. Byl to ten známý pocit. Směs studu, vzteku a bezmoci. Pro tu paní jsem byla jen další líná mladá holka, co si neumí uvařit. Další příklad zkažené generace. Neviděla těch deset hodin v práci. Neviděla ten stres před prezentací. Neviděla nic. Jen dvě krabičky s jídlem a vynesla soud.
Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi jí vysvětlit, že vařit umím, a dokonce velmi dobře. Že miluju pečení. Že o víkendu si klidně udělám tříchodové menu. Ale že dnes, v úterý večer, po celém dni v práci, na to prostě nemám sílu.
Ale co bych tím změnila? Hádala bych se s cizí paní v supermarketu? Zbytečné. A tak jsem mlčela a cítila, jak mi hořknou sliny v puse. Zase jsem nezapadla do správné škatulky. Neobstála jsem v testu „správné ženy“.
A pak jsem si vzpomněla, proč jsem ty krabičky vlastně kupovala. A ten pocit studu a vzteku se začal měnit. Nahradila ho zvláštní, chladná a tichá hrdost.
Počkala jsem, až namarkuje poslední položku. Podívala jsem se jí zpříma do očí.
„Máte pravdu, vaření je někdy náročné,“ řekla jsem a ona překvapeně zamrkala. „Proto se snažím ušetřit čas, jak jen to jde, abych mohla být co nejvíc s mámou.“
V jejím obličeji se objevil zmatek. Nechápala, kam tím mířím.
Pokračovala jsem stejně klidným, věcným tónem. „Má Alzheimerovu chorobu, je v posledním stadiu. Skoro vůbec nejí. Ale zrovna tuhle vaši svíčkovou a kuře na paprice má z nepochopitelného důvodu ráda.
Udělala jsem malou pauzu a dodala: „Takže já jí to teď po práci vezu, abychom se spolu mohly v klidu navečeřet. Víte, ona už by si sama neuvařila.“
Začala koktat. „Ježíšmarjá… to… to se omlouvám, to já jsem nevěděla…“
Pán za mnou si slyšitelně odkašlal a díval se na ni s neskrývaným nesouhlasem.
Jen jsem přikývla. „To je v pořádku. To nemůžete vědět.“ Zaplatila jsem, vzala si tašku a odešla.
