Článek
Pravomil se narodil v lednu 1921 do rodiny se silným smyslem pro čest a spravedlnost. Jeho otec Jan kdysi věřil ideálům komunismu a patřil mezi zakládající členy strany. Rodiče syna vedli k poctivosti a víře; opakovali mu, že svědomí je víc než pomíjivost těla.
Vyrůstal na venkově a prožil šťastné dětství. Cvičil v Sokole, choval holuby, hltal foglarovky i knihy o hrdinech legií. Když roku 1938 hrozila zkáza republiky, hlásil se dobrovolně na vojnu. „Na naše vojsko jsme byli hrdí. To byla armáda – moderní a akceschopná, radost pohledět,“ vzpomínal. Mnichovský diktát ho zasáhl hluboce. „Odkopli nás jako fusekli,“ řekl hořce.
Po okupaci v březnu 1939 se Raichl s přáteli pustil do odboje po svém. V jeskyni na Slánské hoře schovávali zbraně pro den povstání. Někdo však skupinu vyzradil. Gestapo Pravomila zatklo a tvrdě vyslýchalo, padaly facky. Nic neprozradil. Domů se vrátil s oteklou tváří – ale se stejným vzdorem. Rozhodl se, že musí za hranice.
Jeho rozhodnutí rodiče těžce nesli. „Maminka plakala, ale neřekla jediné slovo proti,“ vzpomínal. Přes Maďarsko přešel snadno, jenže policie ho zatkla a vrátila ho. Ukrýval se na Slovensku, plánoval další útěk. Ani ten nevyšel. Nakonec zkusil riskantní cestu přes okupované Polsko. U řeky San ho zadrželi pohraničníci NKVD.
Sověti ho vyslýchali celou noc. „Ty germáněc! Ty špion!“ křičeli na něj. Dostal pět let nucených prací za nelegální přechod hranic. Cesta na sever byla nekonečná – dobytčím vagónem až do mrazivé tajgy u Ivdělu. Tábor obklopený močály ovládali kriminálníci, dozorci jen netečně přihlíželi. Když vězeň padl, bodákem ověřili, zda smrt nepředstírá.
V sibiřském lágru zažíval peklo hladu a zimy. Denně umírali další vězni. V létě 1941 sedmnáctiletý polský chlapec jménem Tadeusz, poslaný na Sibiř jen kvůli svému jménu, umíral hlady. Před smrtí prý podal Pravomilovi svou poslední skývu chleba: „Pravošku, vem si můj chleba, já už ho nebudu…“.
Po napadení SSSR Německem se příděly ještě zmenšily a zoufalství rostlo. Dozorci odváželi mrtvé do tajgy – a na některých tělech byly odřezané kusy masa. „Kdo nezažil opravdový hlad, nemůže soudit,“ řekl o těch hrůzách Raichl později.
Když nacisté v červnu 1941 přepadli Sovětský svaz, podmínky v lágru se dál zhoršily. Raichl se rozhodl utéct – raději zahynout při pokusu o svobodu než zemřít pomalu v gulagu. „Ubývaly mi síly a když už umřít, tak na svobodě!“ říkal si.
Po týdnu na útěku ho dostihli psi. Sedmnáct spoluvězňů z jiného tábora, kteří prchli, bylo následující den zastřeleno. Raichl myslel, že i jeho čeká poprava.
Vtom se však ozvala nečekaná otázka: „Vy Čechoslovak?“ K Pravomilovu úžasu sovětský prokurátor oznámil, že je zplnomocněn zastavit výkon trestu – na základě dohody s československou vládou se má vytvořit československá jednotka.
Za svůj život vděčil Raichl generálu Heliodoru Píkovi, který v Moskvě vyjednal amnestii pro Čechoslováky a umožnil jim vstoupit do armády.
Na sklonku roku 1941 dorazil vyzáblý a omrzlý Raichl do Buzuluku, kde se formovala československá jednotka plukovníka Ludvíka Svobody. U brány kasáren vlály československá a polská vlajka – po všem utrpení ho zaplavilo nevýslovné štěstí. Trvalo několik týdnů, než se zotavil. Přísahu složil v březnu 1942 a konečně znovu držel zbraň v ruce.
Raichl se rychle zařadil mezi nejlepší vojáky jednotky. Jako samopalník bojoval u Bílé Cerkve a pomáhal dobývat Kyjev – patřil k prvním, kdo pronikli do centra osvobozeného města. Účastnil se i těžkých bojů u Fastova a v dukelském průsmyku. Několikrát byl raněn. Za statečnost obdržel tři Československé válečné kříže 1939.
Mladý hrdina však brzy pochopil, že boj za svobodu nekončí porážkou nacistů. V armádě si všímal podivných osob – komunistických politruků a agentů. Už v Buzuluku poznal nenápadného právníka Karla Vaše, který se díky známostem dostal na post u polního soudu a úzce spolupracoval se sovětskou NKVD.
Raichl viděl, jak někteří horliví soudruzi dokážou relativizovat i utrpení gulagů. Nezapomněl, jak už za války komunisté štvali proti „nespolehlivým“ a tušil, že slitování od nich čekat nelze.
Po vítězství nad Německem viděl euforii, ale i stín nové nenávisti. Nepřistoupil na kolektivní pomstu vůči poraženým Němcům. Dobře věděl, že při poválečném masakru německých civilistů v Postoloprtech řádili spíš samozvaní mstitelé z řad obranného zpravodajství – jedním z hlavních byl právě Karel Vaš.
Z armády odešel a už roku 1946 přešel ilegálně do americké okupační zóny v Německu. Navázal tam spojení s americkou zpravodajskou službou a předával jí cenné poznatky. V lednu 1947 se tajně vrátil do Československa. Bezpečnost ho sice zatkla, ale na zásah z ministerstva spravedlnosti byl záhy propuštěn.
Raichl se rozhodl jednat. Vytušil blížící se komunistický puč a začal v roce 1947 potají organizovat odbojovou skupinu z řad frontových vojáků. Obcházel své osvědčené kamarády z fronty odhodlané nedopustit nastolení nové diktatury.
Na podzim ho navštívili dva údajní američtí důstojníci Edy a Thony – domnělí vyslanci USA – ve skutečnosti agenti StB. Mluvili o chystaném komunistickém převratu a žádali seznam důstojníků ochotných klást odpor. Raichl jim uvěřil a přivedl je za svými kamarády, aniž tušil zradu.
V noci 8. listopadu 1947 byl Pravomil zatčen. StB jen čekala, až se chytí do pasti. Vyšetřovatel Bedřich Reicin se na něj šklebil: „Tak vidíš, Pravoši, přece jenom se asi zhoupneš,“ ušklíbl se spokojeně. Komunisté z něj udělali exemplární případ „špiona“. V květnu 1948 proběhl monstrproces, který skončil třemi rozsudky smrti. Raichl patřil mezi odsouzené k provazu.
Popravě unikl – prezident totiž tyto rozsudky odmítl podepsat. Trest mu změnili na doživotí. Jeho otec Jan, kdysi zapálený komunista, v té chvíli prohlédl a zhnusen ze strany vystoupil.
Z Pravomila Raichla se stal vězeň číslo 8330. Putoval přes věznice v Praze a Ostrově u Karlových Varů až do Plzně na Bory. Tam v červnu 1949 poslouchal kroky, když na nádvoří věšeli generála Heliodora Píku. Dozorce Václav Brabec surově bil vězně býkovcem. Raichla jednou ztloukli tak, že ho málem odnesli na márnici.
V dotazníku, který musel v kriminále vyplnit, Raichl hrdě napsal, že se necítí vinen vůči republice, jíž přísahal, ale že „nepopírá, že svou činností ohrožoval Komunistickou stranu“. Na otázku, jak hodlá způsobenou škodu napravit, odpověděl: „Nikomu jsem škodu neudělal, jenom těm lidem, které jsem svou činností přivedl do vězení“. Trápily ho výčitky svědomí za přátele stržené do pasti, ale nevzdal to. „Čekal jsem na příležitost k útěku, modlil se k Pánu Bohu, ať mi dá sílu a odvahu,“ vzpomínal.
V létě 1951 Raichla přemístili do pevnosti Leopoldov na Slovensku. „Odtiaľ sa odchádza len nohami napred,“ varoval je velitel věznice. Raichl to dokázal popřít. 2. ledna 1952 odpoledne uprchl spolu s pěti spoluvězni. Ve skrytém koutě cely vylomili cihly a prolezli zdí do hradního příkopu. Kromě života neměli co ztratit. Podařilo se jim zmizet a pronásledovatelé ztratili stopu.
Tehdy se stalo něco, co Raichl nečekal – i neznámí lidé jim na útěku pomáhali. Dva týdny Raichla a spoluuprchlíka Josefa Chalupu schovávala rodina Štefana Ondrejoviče, obětavě se o ně staral Adam Skúpý s rodinou. Přítel z Beckova, důstojník SNB Ján Polorecký, jim opatřil falešné doklady. S nasazením vlastního života tak obyčejní slušní lidé umožnili Pravomilu uprchnout na Západ.
Díky síti pomocníků se Raichl po několika měsících skrývání dostal do západního Berlína. Po prověrce vstoupil do československé strážní roty při americké armádě. V jednotce se znovu shledal s přítelem Josefem Chalupou. Přijal krycí jméno „Michal Novotný“ a vybudoval tajnou zpravodajskou síť sahající do Československa.
V emigraci začal nový život. Pracoval v továrně a při zaměstnání vystudoval vysokou školu. Nikdy nezapomněl na vlast, ale o hrůzách komunismu mu mnozí odmítali uvěřit. V srdci zůstal vlastencem. Roku 1968 se vydal se synem do Československa vyhledat rodinu a vyřídit si účty s jedním ze svých trýznitelů. Jenže místo toho přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Zklamaný se však vrátil zpět do exilu.
Do svobodného Československa přijel na jaře 1990. Vyhledal své dávné druhy a spoluvězně z Mostecké aféry a snažil se jim materiálně pomoci, aby zmírnil své výčitky svědomí. Ze „sametového“ přístupu ke komunistickým zločincům byl ale rozčarován – viděl je spokojeně žít v penzi a česká justice je nevolala k odpovědnosti. Tahle shovívavost ho hluboce zklamala.
Dokonce váhal, zda má převzít Řád Bílého lva, který mu prezident Havel udělil roku 2000. Nakonec jej převzal, ale pocit hořkosti v něm zůstal. V červnu 2001 svědčil u soudu s Karlem Vašem, který poslal na smrt generála Píku. Když soud označil Vašovy činy za promlčené, Raichlovi došla trpělivost. „Jak mohou být takové zločiny promlčeny?“ ptal se.
Raichl se rozhodl, že když oficiální spravedlnost selhala, vykoná ji sám. Už v polovině 90. let nosil v hlavě plán na odplatu. Roku 1995 si z USA přivezl pušku, ale na letišti mu ji celníci zabavili.
S někdejším spoluvězněm Vojtěchem Klečkou pak sehnali pistoli a dva dny čekali na Karla Vaše před poštou, kam prokurátor docházel. Ten týden se však Vaš odstěhoval, a tak z akce sešlo.
Když soud v lednu 2002 definitivně potvrdil, že zločiny Karla Vaše zůstanou nepotrestány, určil Raichl datum zásahu symbolicky na 25. únor – výročí komunistického převratu.
Svůj záměr prozradil jen dvěma lidem – Vojtěchu Klečkovi a ještě jednomu příteli. Nechal si v Americe zhotovit urnu se svým jménem a přivezl ji do Čech, smířený s tím, že v akci může zahynout. „Člověk má být připraven,“ usmál se, když přítel spatřil urnu čouhat z jeho tašky na letišti.
Chtěl Vaše zastřelit přímo v domově důchodců a nechat se při tom demonstrativně zatknout. Klečka mu však nakonec obstaral jen drobnou pistoli ráže 6.35 mm a Raichl se zlobil: „To je houby pistole!“
Přišlo ráno 25. února 2002. Den D, kdy chtěl vykonat svou misi. Pravomil byl už dlouho těžce nemocný a osud jako by si s ním krutě zahrál. Několik hodin před plánovaným činem ho postihl infarkt.
Pokud vám tento příběh přijde povědomý, tak jste nejspíš viděli film Staříci (2019), který se událostí inspiroval.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pravomil_Raichl
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/chteli-jsme-oddelat-karla-vase-vzpominky-pratel-na-pravomila-raichla
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/cesky-monte-christo-a-mstitel-zlocinu-pravomil-raichl-se-nar/r~eb015c805efe11eba7deac1f6b220ee8/?lp=1
https://www.reflex.cz/clanek/causy/116803/pravomil-raichl-utekl-z-gulagu-i-z-leopoldova-po-listopadu-chtel-zabit-komunistickeho-prokuratora-vase.html
https://cechoslovacivgulagu.cz/historie_represi_obeti_druha_svetova_protektorat_pravomil_raichl.html
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-chtel-zabit-prokuratora-vase-ale-osud-mu-nepral-chranila-ho-vyssi-sila-270251
