Článek
Klimatizovaný vzduch v konferenčním sále pražského hotelu byl sterilní a unavený. Mísila se v něm vůně levného hotelového kafe a desítek různých parfémů. Jako překladatelka jsem na taková místa byla zvyklá. Byla to moje dílna – prostor, kde se střetávaly světy a já byla tím mostem mezi nimi.
Ten den jsem pracovala pro českou firmu, která měla uzavřít partnerství se zahraničním investorem. Pan Christiansen, Dán s vlasy barvy písku a úsměvem, který nikdy nepohasl, byl ztělesněním profesionality. Sypal na mě komplimenty, jak skvělou mám angličtinu a občas teatrálně zavrtěl hlavou nad složitostí češtiny.
„Edito, jste moje záchrana,“ řekl během krátké pauzy. „Bez vás bychom se tu ztratili v těch vašich pádech a koncovkách.“
Smála jsem se s ním. Byla to rutina. Hra, kterou hrají všichni cizinci, aby navodili přátelskou atmosféru. Já jsem se soustředila na práci. Na to, aby každá věta dávala smysl, aby tón jednání zůstal věcný a aby se nikdo necítil ztracený. Byl to jen další den v kanceláři, jen ta kancelář byla pokaždé jinde.
Zvrat přišel odpoledne, kolem třetí hodiny, kdy únava dosahovala vrcholu a pozornost všech v místnosti klesala. Na stole přistál finální dodatek smlouvy, ten nejdůležitější dokument. Mým úkolem bylo projít českou i anglickou verzi a potvrdit jejich soulad před slavnostním podpisem.
Četla jsem si to pro sebe, rty se mi bezhlesně pohybovaly. Anglická verze, kterou připravil pan Christiansen, byla hladká a srozumitelná. Pak jsem vzala do ruky tu českou. A tam to bylo.
V sekci o environmentálních závazcích se v anglickém textu skvěl termín „recultivation“. Rekultivace. Slovo, které zní zodpovědně. Znamená, že po ukončení průmyslové činnosti pozemek uvedete do pěkného stavu – zasadíte trávu, stromy. Kosmetická úprava.
Jenže v české verzi, která se měla řídit naší legislativou, stálo slovo „sanace“. Mnohem tvrdší, dražší a ošklivější termín. Sanace neznamená jen zasadit trávu. Znamená odstranit kontaminovanou půdu, vyčistit spodní vody, uvést ekosystém do původního stavu. Rozdíl mezi těmi dvěma slovy byl zhruba padesát milionů korun.
Srdce se mi zastavilo. Možná je to chyba, napadlo mě. Možná jen nezná přesný právní význam. Ale pak jsem si všimla drobné poznámky pod čarou v jeho anglickém návrhu. Odkazovala na konkrétní, velmi obskurní paragraf českého zákona. Zákona, který přesně definoval rozdíl mezi těmito dvěma pojmy.
Okamžitě jsem si ten paragraf vyhledala v telefonu. Byl tam, černý na bílém. Ten člověk přesně věděl, co dělá. Jeho roztomilá neznalost češtiny, jeho bezradné úsměvy, jeho prosby o pomoc… všechno to byla jen zástěrka.
Chtěl, abychom podepsali smlouvu, kde se anglickým termínem zaváže k levné kosmetické úpravě, zatímco česká strana by žila v domnění, že je chráněná zákonem vyžadujícím drahou sanaci. V případě sporu by se odvolal na anglickou verzi, kterou sám připravil a kterou my odsouhlasili.
Podívala jsem se na něj přes stůl. Právě domluvil a znovu se usmál. Ale teď už jsem v tom úsměvu neviděla šarm. Viděla jsem jen chladnou, vypočítavou, predátorskou past.
Požádala jsem o pětiminutovou přestávku. Když všichni odešli pro další dávku kofeinu, zůstali jsme v místnosti sami.
„Pane Christiansene, je tu problém s terminologií v environmentální části,“ řekla jsem klidně, i když mi bušilo srdce.
Znovu nasadil svůj nacvičený úsměv. „Ach, Edito. Říkal jsem vám, že jsem v koncích. Poraďte mi, co je špatně.“
„Anglický text používá slovo ‚recultivation‘. Český zákon, na který se sami odvoláváte, ale pro tento typ projektu vyžaduje ‚sanaci‘,“ pokračovala jsem a dívala se mu přímo do očí. „Mezi těmito slovy je podstatný finanční rozdíl.“
Jeho úsměv poprvé zakolísal. „Je to jen slovo. Technický detail. Jsem si jistý, že to můžeme nějak… vyhladit.“
Odpověděla jsem tvrdě a nekompromisně. „To není technický detail. To je termín, který vaši firmu zbavuje odpovědnosti za desítky milionů korun. To není ‚vyhlazení‘, pane. To je pokus o podvod.“
Maska spadla. Úsměv zmizel a jeho modré oči byly jako kusy ledu. „Jste jenom překladatelka,“ procedil skrz zuby, tentokrát v dokonalé angličtině bez špetky zaváhání. „Držte se své práce.“
Neudělala jsem to. Místo toho jsem vzala oba dokumenty a šla přímo za jednatelem české firmy. Během dvou minut jsem mu vysvětlila, o co se Dán pokouší. Tvář mu zrudla, pak zbledla. Jednání okamžitě ukončil. Výraz pana Christiansena už nebyl ani chladný, ani přátelský. Byla to čistá, neskrývaná zuřivost.
Ze smlouvy samozřejmě sešlo a celá věc měla právní dohru. Mně všichni děkovali a plácali mě po ramenou za mou poctivost a všímavost. Ale něco se ve mně zlomilo. Moje práce už nikdy nebyla jen o překládání slov. Každá smlouva, každý nový klient, každý úsměv s sebou nesl pachuť podezření. Bezpečí mé profese bylo pryč.
