Článek
Byl chladný únorový večer a já se po náročném dni vracela zpátky domů. Valentýn – svátek lásky a romantických gest – mi tentokrát nic zvláštního nesliboval; spíš jsem myslela na to, že stihnu poslední autobus a doma si v klidu dám čaj. Kousek od zastávky, poblíž jednoho menšího obchodu, jsem se zastavila pro drobný večerní nákup. Běžně tam moc lidí nepotkávám, natož aby někdo postával před vchodem a prosil o peníze. Ten večer se ale ukázalo, že i obyčejná ulice na Vinohradech může skrývat překvapení.
Nečekané setkání
Hned u dveří se o zeď opíral muž v lehké bundě, kolem krku omotanou šálu. Když jsem ho míjela, nevydal ani hlásku, tak jsem předpokládala, že čeká na kamaráda, nebo si jen odskočil zakouřit. Rychle jsem nakoupila pár věcí na večeři a už se chystala odjet domů. Ve chvíli, kdy jsem kolem něj znovu procházela, mě tiše oslovil:
„Mohla byste mi, prosím, dát nějaké drobné?“
Ne že bych nikdy neviděla člověka v nouzi, ale tady na tom rohu jsem na nikoho takového nenarazila. A tak jsem jen zavrtěla hlavou s tím, že u sebe skoro nikdy nenosím hotovost. I když to nebyla tak úplně pravda.
Teprve když jsem chvíli čekala na nedaleké zastávce, rozleželo se mi to v hlavě.. Přepadl mě neodbytný pocit, že bych se mohla aspoň pokusit udělat ten Valentýn někomu o trochu lepší, byť drobným gestem. Rozhodla jsem se tedy vrátit se k muži, který stále postával tam, kde jsem ho viděla naposled.
Dar a upřímnost
„Tady máte padesát korun, třeba si koupíte něco teplého nebo cokoliv, co vám udělá radost.“
Muž se zatvářil překvapeně a chvíli jako by ani nevěděl, co říct. Pak promluvil:
„Díky. Já… no, možná si za to koupím pivo. Snad vám to nevadí.“
Ta jeho upřímnost mě v první chvíli zaskočila. Zmohla jsem se jen na přikývnutí a pousmála se:
„Nevadí mi to. Klidně si ho dejte. Jen mějte fajn večer.“
Vrátila jsem se na zastávku s pocitem, že jsem mu snad udělala aspoň malou radost. Ještě jsem v mobilu kontrolovala zprávy, než dorazí autobus. Viděla jsem, jak muž mizí ve dveřích obchodu.
Muž, který se vrátil
Zanedlouho vyšel ven a namířil si to zpátky k mému autu. Přiznám se, že mi hlavou prolétla obava, zda nebude žádat víc. Pomalu jsem se otočila a čekala, co bude. On ale natáhl ruku a podal mi desetikorunu:
„Stálo to čtyřicet, tak vám vracím zbytek,“ řekl tiše.
Na vteřinu jsem zůstala beze slov. Chtěla jsem mu tu drobnou mince nechat, ale on jen zavrtěl hlavou, popřál mi hezkého Valentýna a odkráčel pryč. Jeho nečekaná poctivost a skromnost mě zaskočila a současně potěšila.
Zaskočená
Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna letošní Valentýn bude pro mě výjimečný tímhle skromným setkáním. Romantickou večeři ani nic speciálního na mě nečekalo – a přece se stalo něco, co ve mně vyvolalo hřejivý pocit. Ta prostá scéna s cizím člověkem, který vrátil pár korun, je pro mě důkazem, že laskavost a poctivost existuje a může na nás vykouknout kdykoli.
Odjížděla jsem domů s lehkou hlavou, ale o to naplněnějším srdcem. Drobný dar, upřímné poděkování a vrácení přebytečných mincí – to vše mi připomnělo, že i maličkosti dovedou zlepšit den, někdy i celý týden. Valentýn totiž nemusí vždycky znamenat drahé dárky nebo úchvatná gesta. Někdy stačí otevřít oči i srdce a být ochotná vnímat, jak neuvěřitelně laskaví lidé dokážou být.
