Článek
Na první pohled působíme jako harmonický pár. Máme slušnou práci, dvě zdravé děti, občas si vyjedeme na výlet na kolech. Navenek idylka. Ale stačí malý problém – třeba rozbité auto nebo nezaplacená faktura – a Adam okamžitě otevře pomyslnou „knihu vin“ a začne mi předčítat záznamy staré několik let.
- „Nezapomněla jsi náhodou, co jsi řekla u našich tehdy na podzim?“
- „A pamatuješ, jak jsi kdysi zapomněla na můj svátek?“
- „Vzpomínáš, jak jsi na naší dovolené v Beskydech flirtovala s tím horským průvodcem?“
Najednou se z aktuálního sporu vytrácí smysl. Místo abychom řešili, co nás právě trápí, poslouchám výčet všech svých malých i větších přešlapů. Je to neskutečně vyčerpávající.
Když jsme se poznali, Adam byl milý, ochotný a rád říkal, že minulost nechává za sebou. Jenže asi tak dva roky po svatbě jsem začala vnímat, že mu v paměti utkví úplně každá drobnost. Nejdřív jsem to brala na lehkou váhu, myslela jsem si: „Však my si to vždycky vyříkáme.“
Jenže v poslední době Adam všechny staré konflikty používá jako zbraň. Stačí, že se zmíním o tom, že chci přeskládat nábytek, a Adam najednou vytáhne historii mých „prohřešků“. Nedokáže mi odpustit nic – od volby nevhodných slov před jeho rodiči až po mou zapomenutou gratulaci k výročí. Všechno má v hlavě archivované.
Naše jedenáctiletá dcera už občas zkouší Adamovy metody na mladšího bratra. Když se pohádají kvůli pohádce nebo tabletu, vytáhne proti němu věci staré půl roku. Je to děsivé, vidět vlastní dítě opakovat stejný vzorec.
Snažím se vysvětlovat, že vztahy by neměly stát na vyhrabávání minulých chyb, ale na odpuštění. Jenže když sama žije v domácnosti, kde se staré křivdy vytahují jako trumfy, je to pro ni bohužel příklad, ze kterého čerpá.
Někdy uvažuju, jestli Adam necítí potřebu mít mě stále „pod kontrolou“. Jakmile se ozvu, nebo nedej bože navrhnu něco, co se mu nepozdává, okamžitě na mě spustí kaskádu výčitek. Postupně se tak cítím vinená a začínám o sobě pochybovat.
Připomíná mi to jakýsi soudní proces, kde on je žalobce, soudce a často i kat. A já? Já se pořád jen omlouvám a snažím se obhájit.
Zkusila jsem Adama přemluvit, abychom šli do manželské poradny. Razantně odmítl, prý žádný problém nemá – to já bych si měla „dávat větší pozor na jazyk a sliby“. Doma se mi pak vysmál, jestli si myslím, že nám cizí člověk v bílé košili bude rozumět líp než my sami.
Napadlo mě i to, že si budu vést „zápisník křivd“ já sama, abych měla protiútok. Jenže to nejsem já. Nerada se hrabu v minulosti, nechci žít s pocitem, že se musím neustále bránit. Věřila jsem, že manželství je hlavně o společném růstu, ne o sbírce provinění.
Pár dnů zpátky jsem navrhla, že bychom si mohli zkusit připravit netradiční večeři z cizokrajného receptu. Jen tak, pro zpestření. Adam se zatvářil kysele, prý mu to připomíná, jak jsem kdysi seškvařila kuře na ohni a způsobila nám ostudu před kamarády. A už to jelo: „A ještě mě chceš donutit jíst to, co my doma nikdy nejedli?! Zase si tu hraješ na dámu.“
Během deseti minut se dostal k výčtu mých údajně nevydařených pokusů v kuchyni a nakonec skončil u toho, jak jsem před pár lety nepřišla na jeho firemní večírek. Bylo to jako déja vu. Zapálila jsem svíčku, nadechla se… a radši opustila kuchyň.
Možná je na čase, abych se postavila sama za sebe. Naučila jsem se, že občas musím říct stop a nechat ho, ať si hučí své, dokud ho to neunaví. Ale je tohle řešení? Kdybych byla sama, asi odejdu a začnu znovu. Jenže máme děti a vzpomínám si i na ty skvělé momenty, kdy byl Adam vtipný, laskavý a uměl mě podržet.
Stále doufám, že se může něco změnit, že mu dojde, jak moc jeho věčné vyvolávání starých prohřešků naše manželství ničí. Jenže nevím, zda se pouhým přáním dají zahojit rány, které jsou čím dál hlubší.
