Článek
Když v květnu 1945 utichly boje, pro mnohé děti v osvobozeném Československu válka neskončila. V táborech a ghettech čekaly stovky židovských dětí, často sirotků, vysílených nemocemi. Jiné děti německé národnosti trpěly v poválečných internačních táborech, kam byly spolu s dosavadní německou menšinou hnány pod širé nebe.
Situace byla zoufalá. Humanista a kazatel Přemysl Pitter se rozhodl okamžitě jednat – bez ohledu na původ dětí. V chaosu prvních dnů po osvobození Pitter získal svolení využít několik konfiskovaných zámečků v okolí Prahy jako provizorní dětské ozdravovny.
Sem začal svážet malé válečné trosečníky: nejprve židovské děti osvobozené z Terezína (kde právě řádila epidemie tyfu) a záhy i podvyživené německé děti ze sběrných táborů. Byl to odvážný plán – ubytovat pohromadě děti obětí nacismu i děti těch, koho společnost vnímala jako „děti nepřátel“.
Už v létě 1945 přijely na zámky Štiřín, Olešovice, Lojovice a Kamenice první skupiny dětí obou národností. Pitter a jeho spolupracovníci jim poskytli lékařskou péči, dostatek jídla a především vlídné zacházení.
„Krásné prostředí, dostatek jídla a vlídný přístup Přemysla Pittra a jeho spolupracovníků byly hojivou náplastí na bolest“, vzpomínali po letech zachránění – mnozí z těchto dětí poprvé po dlouhé době zažívali bezpečí a lidskou laskavost.
Pitter sám cítil k dětem hluboký soucit: „Stanovisko křesťanovo je za všech dob… neproměnné. Učedník Ježíšův stojí vždycky… na straně slabých a utištěných, na straně trpících,“ napsal později. Tento vnitřní morální imperativ ho vedl k tomu, že navzdory poválečné nenávisti stál na straně bezbranných dětí, ať už pocházely z jakékoli „strany barikády“.
„Zámky milosrdenství“
V zámeckých ozdravovnách panoval pevný, ale laskavý řád. Dochoval se deník ze zámku Štiřín, který přibližuje, jak takový všední den vypadal. Dobrovolné vychovatelky dbaly na pravidelný režim, čistotu a zdraví dětí – každé ráno se cvičilo, lékař Dr. Vogl dohlížel na zdravotní stav.
Důraz kladli na pobyt venku v zámeckém parku a okolní přírodě. Děti si hrály, učily se nové hry a dokonce jezdily na koních v zámeckém dvoře. Pomáhaly i s drobnými pracemi, třeba při šití ložního prádla nebo na zahrádce, aby znovu získaly pocit užitečnosti a normálnosti.
Hudba a zpěv provázely život na zámcích každý den. Olga Fierzová – švýcarská učitelka a Pittrova blízká spolupracovnice – často usedala ke klavíru a děti zpívaly lidové písně či známé chorály.
V deníku je zaznamenáno, jak se učily husitský chorál „Kdož jste Boží bojovníci“ a společně ho zpívaly u táboráku na počest mistra Jana Husa. O Vánocích pak zněly koledy v češtině i němčině – zpívané dohromady.
Podle svědectví jednoho čtrnáctiletého chlapce, bývalého člena Hitlerjugend, se pro děti náhle stalo samozřejmostí sedět vedle židovských hochů a zpívat s nimi německé a české vánoční koledy. Tyto drobné momenty měly obrovskou sílu: v prostředí laskavé péče se bořily bariéry nenávisti a děti různých osudů si k sobě nacházely cestu.
Samozřejmostí byla i výchova k morálním hodnotám – ale nikoli drilem, spíše příkladem. Pitter, hluboce věřící křesťan, vedl pro starší děti besedy o lásce k bližnímu a obětavosti. V neděli se konala shromáždění, kde „strýček Pitter“ promlouval k dětem slovy naděje a povzbuzení, často citoval z Bible.
Olga Fierzová k tomu hrála tiché melodie na klavír. Podle dochovaných zápisů se Pitter i „sestra Olga“ těšili velké úctě dětí i dospělých spolupracovníků. Mladí posluchači možná nerozuměli všemu teologickému, ale vnímali upřímnou péči – a to léčilo jejich traumata z války nejvíce.
Jeden z chlapců, budoucí malíř Jehuda Bacon, po letech o Pitterovi řekl: „Byl jeden z těch úžasných lidí, kteří nám vrátili víru v člověka“. Z dětí, které přišly na zámky mnohdy zlomené hrůzami koncentračních táborů či zahořklé nenávistí z poválečných křivd, se postupně znovu stávali usměvaví kluci a děvčata.
Morální dilema
Pro Přemysla Pittra to nebyla první zkušenost s pomocí bližním. Už před válkou založil na pražském Žižkově Milíčův dům – zařízení pro chudé děti z dělnických rodin, kde bezplatně dostávaly jídlo, pomoc s učením i bezpečné útočiště.
Již tehdy Pitter pečoval o všechny děti bez rozdílu: v roce 1938 vítal v Milíčově domě i děti uprchlíků ze Sudet, které prchaly před nacisty. Za protektorátu pak tajně pomáhal židovským rodinám – navštěvoval je a nosil jim jídlo, navzdory přísným zákazům.
Tato kontinuální služba bližním vycházela z jeho hluboké víry. V zákopech první světové války prošel Pitter dramatickou vnitřní proměnou: poté, co se podílel na krvavé bitvě, si uvědomil hrůzu zabíjení a slíbil Bohu, že pokud přežije, zasvětí svůj život pomoci potřebným.
Tento slib nikdy nezapomněl. Po zbytek života se považoval za „učedníka Ježíšova“, který má naplňovat přikázání lásky v praxi.
Rok 1945 přinesl pro Pittra těžkou morální zkoušku. Česká společnost byla pochopitelně rozjitřená šestiletou okupací a hrůzami holokaustu; ihned po válce zavládla touha potrestat Němce jako celek. Heslo kolektivní viny tolerovalo i násilí na německých civilistech.
Právě v té době Pitter veřejně kritizoval nelidské zacházení s poraženými Němci a odmítl se smířit s tím, že by děti měly trpět za viny svých rodičů. Když osobně navštívil sběrné tábory pro Němce, byl šokován. Ve zprávě pražským úřadům barvitě popsal scénu ze Strahovského stadionu, kde byli internováni pražští Němci:
„Tisíce lidí musely spát na holé zemi pod širým nebem bez přikrývek. Těžce nemocní a děti leželi na parném slunci v nevýslovné špíně plné hmyzu… Nejen záchody, ale i cesty k nim byly pokáleny nemocnými úplavicí… [Lidé] zůstávali ležet ve vlastních výkalech“.
Pohled na malé děti v takovém pekle Pittera hluboce zasáhl. Rozhodl se, že stejně jako zachraňoval židovské děti z Terezína, musí pomoci i těmto nevinným německým dětem, které po válce trpěly hladem a nemocemi. Bylo to v rozporu s náladami většiny, která chtěla Němce spíše vyhánět a trestat, ale Pitter věřil, že milosrdenství nesmí znát hranic národnosti či kolektivní nenávisti.
Sám své poslání později shrnul prostě: „…stojí vždycky na té straně… na straně slabých a utištěných“, ať jsou to oběti holokaustu či děti nepřátel. Toto morální odhodlání bylo srdcem celé akce „zámky“.
Barikáda v hlavě
Zatímco děti na zámečcích si postupně začaly hrát a zpívat společně, za branami zámků zuřily předsudky. Zpráva o tom, že Pitter pečuje i o německé děti, se brzy roznesla. V rozjitřené době to mnozí nechápali – proč by „děti nepřátel“měly dostávat stejnou péči jako děti české či židovské?
Místo uznání se Pitter dočkal vlny odporu a podezírání. Jak vzpomíná publicista Pavel Kosatík, „když se rozkřiklo, že tam jsou německé děti, že je nikdo nemlátí a dokonce mají příděly mléka, začaly chodit anonymy a kontroly“.
Někteří lidé posílali Pitterovi výhrůžné dopisy, jiní si stěžovali úřadům. Pečovatelky a vychovatelé na zámcích museli opakovaně čelit úředním kontrolám, které zkoumaly, zda se někde „nadržuje Němcům“. Pitterovi se s pomocí spolupracovníků podařilo tuto smršť útoků ustát a projekt uhájit, ale psychický tlak to byl obrovský.
Nevole se ozývala i z řad politiků. Komunistický tisk napadal Pittera, že „nadržuje dětem nepřátel“ a zveličoval každý problém. Pro tehdejší radikální proudy byl kazatel s křesťanským pohledem na odpuštění jen „naivní reakcionář“, který se nehodí do revoluční spravedlnosti.
Přesto v letech 1945–1947 držely Pitterovi ochrannou ruku některé úřady. Částečně i díky tomu mohl projekt doběhnout do konce, než ho změna politických poměrů smetla. Během roku 1946 probíhala intenzivní péče o desítky dětí – všechny potřebovaly léčit tělo i duši. Postupně se také řešilo, kam děti půjdou dál.
Pitter úzce spolupracoval s humanitárními organizacemi (včetně mezinárodní UNRRA) a s Červeným křížem, aby vypátral příbuzné dětí. Židovské děti se většinou už v průběhu roku 1946 vracely k přeživším členům rodiny (pokud někdo zbyl), případně odcházely do nově vzniklého státu Izrael či do zahraničí.
Německé děti čekal odsun k příbuzným do Německa nebo Rakouska – většina z nich opustila zámky v létě 1946, když se pro ně našly rodiny v zahraničí. Pitter s týmem se snažili, aby žádné dítě neskončilo opuštěné: pokud se nenašli biologičtí příbuzní, zajistili náhradní opatrovníky. Celkem Akcí Zámky prošlo 810 dětí, z toho zhruba polovina německých.
Koncem roku 1946 se situace stabilizovala natolik, že zámky milosrdenství splnily svou misi. Děti buď našly nové domovy, nebo dospívaly a mohly nastoupit do běžných škol. Začátkem roku 1947 byla akce oficiálně ukončena. Pitter tehdy netušil, že brzy bude jeho práce ještě více nechtěná.
Po únoru 1948 – nástupu komunistického režimu – se totiž stal doslova „trnem v oku“ novým vládcům. Komunisté nezapomněli, že Pitter pomáhal „třídnímu nepříteli“ (německým vysídlencům) a navíc byl známý náboženský pracovník a pacifista.
Začalo otevřené pronásledování: Pitter byl označován za reakcionáře, StB ho sledovala a byl na něj vyvíjen nátlak, aby se podřídil nové ideologii.
„Nesměl se vrátit ze Švýcarska“ ani jeho nejbližší spolupracovnice Olga Fierzová – úřady jí v roce 1947 odmítly obnovit povolení k pobytu v Praze, takže Pitter přišel o „pravou ruku“.
Když mu pak bylo naznačeno, že by mohl skončit v uranových dolech jako politický vězeň, rozhodl se pro útěk. V létě 1951, za dramatických okolností a s pomocí přátel, ilegálně opustil Československo a zamířil na Západ.
Ani v exilu nehledal pohodlí: okamžitě vyhledal místo, kde bylo třeba pomoci nejvíce. Tou dobou existoval u Norimberku obří utečenecký tábor Valka, plný lidí prchajících z východního bloku (Čechoslováci prchající před komunismem, Maďaři, Rumuni, ale i různí váleční běženci bez domova).
Podmínky tam byly velmi neutěšené – vedle opravdových politických uprchlíků tam bloudili i lidé s pochybnou minulostí, zklamaní vojáci, ba i udavači či zločinci ukrývající se před trestem. Pitter se nezalekl. Přes Světovou radu církví přijal pověření stát se duchovním a sociálním kurátorem v táboře Valka.
Opět se vrhl mezi ty nejubožejší: v dřevěných barácích zřídil kapli, vyslechl si trápení stovek lidí a pomáhal, jak jen to šlo. Společně s Olgou Fierzovou, jež se k němu znovu připojila, sháněli pro uprchlíky nový domov – mnoha rodinám našli kontakty v Americe či západní Evropě a pomohli jim emigrovat.
V táboře Valka strávil Pitter (1951–1958) a vysloužil si tam pověst neúnavného dobrého ducha. Nebál se občas i přimhouřit oko nad pochybnou minulostí některých svěřenců, pokud věřil, že se napravili – třeba při sepisování doporučení pro azyl zamlčel jejich méně lichotivé kapitoly života. Vždy mu šlo především o záchranu člověka pro budoucnost, ne o soud nad jeho minulostí.
Poslední léta života strávil Přemysl Pitter ve Švýcarsku, kam se s Olgou Fierzovou přestěhoval počátkem 60. let. Ani v exilu nezapomínal na svou vlast – byl aktivní v československé emigrantské komunitě, publikoval články, spolupracoval s rádiem BBC a Svobodná Evropa a po roce 1968 pomáhal dalším vlnám běženců z okupovaného Československa.
Zemřel v únoru 1976 v Curychu ve věku 81 let. Jeho odkaz však žil dál – zejména v srdcích „zámeckých dětí“. Ty se hned po pádu komunismu dočkaly dojemného setkání: v létě 1990, 45 let od začátku akce, se konal velký sjezd Pittrových dětí na zámku Štiřín. Sjeli se staří pánové a dámy z celého světa, někdejší děti různých národností, aby zavzpomínali na svého zachránce.
Olga Fierzová, poslední žijící členka tehdejšího týmu, už se osobně zúčastnit nemohla – poslala však na setkání do Štiřína magnetofonový pozdrav. Pár měsíců poté, co byla telefonicky zpravena o radostném průběhu sjezdu, Olga zemřela. Jakoby jejím odchodem symbolicky vyvrcholil celý příběh zámků milosrdenství.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Přemysl_Pitter
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pitter-po-valce-lecil-spolecne-zidovske-a-nemecke-deti-navzdory-komunistum-364404
https://pitter.npmk.gov.cz/Akce-zamky/Denik-ze-Stirina
https://plus.rozhlas.cz/nezistny-zachrance-detskych-zivotu-byl-premysl-pitter-pecoval-o-male-nemce-cechy-9379685
https://www.krajinouprilivu.cz/kazatel-premysl-pitter
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/nesnadny-cech-a-evropan-premysl-pitter/
https://info.dingir.cz/2020/06/muj-zivot-nepatri-mne-pred-125-lety-se-narodil-premysl-pitter/
