Příběh objevu relikviáře sv. Maura byl jak filmu. Má cenu půl miliardy a chtěli ho ukrást za hranice

Relikviář svatého Maura, umělecký skvost z 13. století plný ostatků svatých, byl roku 1985 dramaticky vypátrán a vyzvednut z úkrytu pod podlahou zámecké kaple. Příběh tohoto nálezu zahrnuje kolaborující šlechtice prchající před spravedlností, záhadného amerického obchodníka kujícího tajné pikle i odhodlané kriminalisty, kteří se nenechali oklamat. Události, které k objevu vedly, se skutečně staly – a přesto působí jako scénář napínavého filmu.

Historie relikviáře sahá hluboko do minulosti. Původně byl zhotoven ve 13. století ve Valonsku pro klášter ve Florennes jako honosná schrána pro ostatky svatých, včetně sv. Maura a sv. Jana Křtitele. Relikviář má podobu bohatě zdobené románské truhly – je posázen zlatem, stříbrem, drahými kameny a soškami dvanácti apoštolů.

Je považován za druhou nejcennější movitou památku v České republice (hned po korunovačních klenotech) a svou hodnotou i stářím nemá obdoby. Do Čech tuto vzácnost přivezl šlechtický rod Beaufort-Spontin: roku 1838 relikviář zakoupil Alfréd de Beaufort-Spontin, nechal jej zrestaurovat a později ho umístil na svůj zámek v Bečově nad Teplou. Tam poklad spočíval jako rodové dědictví až do bouřlivých událostí 20. století.

Zámek Bečov nad Teplou, kdysi honosné sídlo rodu Beaufort-Spontinů, se stal nedobrovolným úkrytem relikviáře. Když totiž v roce 1939 vypukla válka, Beaufort-Spontinové pojali obavu, aby o svou vzácnou památku nepřišli. Jindřich Beaufort-Spontin, tehdejší pán bečovského panství, byl aktivním členem nacistické strany.

Na zámku se za okupace třepotaly prapory s hákovým křížem a oba jeho synové bojovali ve wehrmachtu. Na sklonku války se proto rodina rozhodla relikviář raději ukrýt. V hlubinách zámku pod dřevěnou podlahou kaple pečlivě zazdili pozlacenou schránu – a aby její tajemství lépe zamaskovali, přibalili k ní i svůj „tekutý poklad“: přes sto lahví vzácného francouzského koňaku a archivního vína z 19. století. Byla to doslova časová kapsle, kterou Beaufort-Spontinové schovali s nadějí, že se pro ni jednou vrátí.

Jenže hraběcí rodina se ke svému pokladu již vrátit nemohla. Po skončení druhé světové války byli Beaufort-Spontinové za kolaboraci s nacisty odsouzeni k propadnutí majetku na základě Benešových dekretů. Zámek Bečov nad Teplou spolu se všemi poklady připadl státu a šlechtici narychlo opustili Československo.

Relikviář sv. Maura zanechali na místě – obří a těžká schrána se nedala při útěku odvézt – a stejně tak v zemi zůstaly i bedny plné koňaků a vín. Poklad pod kaplí tak upadl do zapomnění. Nikdo z nových správců zámku netušil, že se pod zanedbanou podlahou skrývá unikát evropského významu. Po další čtyři desetiletí o relikviáři svatého Maura nikdo neslyšel.

Příběh jeho znovuobjevení se začal psát až v 80. letech, a to velmi nečekaně. V roce 1984 obdržela československá ambasáda ve Vídni podivuhodnou nabídku. Na velvyslanectví se obrátil jistý Danny Douglas, americký obchodník s uměním a lovec pokladů, který tehdy pobýval v Rakousku. Tvrdil, že je ochoten odkoupit od Československa blíže neurčenou starožitnost, údajně se nacházející na českém území.

Co přesně má na mysli, to zpočátku tajil. Popsal jen, že jde o „dřevěnou, zdobenou, asi metr dlouhou věc“ – a za tuto záhadnou položku neváhal nabídnout astronomických 250 000 amerických dolarů. Pro představu: v polovině 80. let šlo o částku, za kterou by se dal koupit menší zámek. Tak vysoká suma vzbudila okamžitě pozornost československých úřadů. Co by mohlo mít takovou hodnotu? A proč je někdo ochoten platit čtvrt milionu dolarů za předmět, který se údajně skrývá kdesi v ČSSR?

Případ byl ohlášen bezpečnostním složkám státu a začal se jím zabývat elitní tým kriminální policie pod vedením zkušeného majora Františka Maryšky. Vyšetřovatelé zpočátku netušili, co přesně hledají – Douglasovo vágní označení „zdobená skříňka“ mohlo znamenat ledacos. Bylo jasné jen to, že půjde o mimořádně cenný artefakt, zřejmě historický, možná z pozůstalosti nějakého šlechtického rodu.

Maryškův tým zprvu pracoval spíše v rovině teorií a hypotéz. Kriminalisté objížděli památkáře, archivy a kunsthistoriky a všude se vyptávali, zda někde nechybí vzácná řezbovaná truhla či schránka odpovídající danému popisu. Podařilo se jim vytipovat několik možností – a podle drobných indicií dokonce zúžili pravděpodobnou oblast pátrání.

Zahraniční obchodník naznačil, že hledaný předmět by se mohl nalézat někde v okruhu asi 100–150 kilometrů od Norimberka na západě Čech. To nasměrovalo pozornost kriminalistů ke Karlovarskému kraji, tedy i k bečovskému zámku. Přesto však konkrétní důkazy stále chyběly a čas běžel.

Vyšetřovatelé tušili, že mají co do činění s někým, kdo může kdykoli cuknout a ztratit se i s tajemstvím o poloze pokladu. Rozhodli se proto přistoupit na neobvyklou hru nervů a pokračovat v kontaktu s Douglasem. Z bezpečnostních důvodů nechtěli nic uspěchat – klíčové bylo nenápadně zjistit co nejvíce informací, aniž by Američana vylekali. Proběhlo několik schůzek, které se uskutečnily pod záštitou podniku zahraničního obchodu Artia.

Douglas totiž očekával jednání s vysoce postavenými československými funkcionáři, ale režim ho místo toho nasměroval do Artie, kde jednali běžní úředníci. Netušil, že mezi nimi sedí i kriminalisté v civilu, nastražení tam Maryškovým týmem. Američan se podle dochovaných svědectví pokoušel diktovat podmínky obchodu: dokonce připravil návrh smlouvy, podle níž by obě strany složily značné finanční depozitum u nezávislého notáře ve Švýcarsku.

Douglas chtěl od Československa půl milionu dolarů jako pojistku, zatímco on sám by složil polovinu této částky. Teprve po zajištění takové „důvěry“ by prozradil, kde se hledaná starožitnost nachází – a v momentě, kdy by se propašovala přes hranice ven z ČSSR, propadly by oba obnosy československé straně. Byla to svérázná lest, jak přimět komunistický stát k součinnosti a zároveň si pojistit, že nebude podveden.

Jenže ani československý bezpečnostní aparát nehodlal hrát podle Douglasových not. S každou další schůzkou se kriminalisté snažili získat víc detailů – jednou předstírali, že požadují od Američana zvýšení odměny nad nabízených 250 tisíc dolarů, jindy zase hráli naivní zájemce, kteří by s ním chtěli nález společně vynést a zpeněžit. To vše proto, aby ho udrželi v jednání a hlavně aby z něj vymámili zásadní informaci: kde a co přesně hledat.

Napětí stoupalo a čas se krátil. Douglas sice nechtěl prozradit všechno, ale i on cítil, že bez jisté spolupráce se obchod nehne z místa. A právě tehdy, na jedné ze schůzek, udělal chybu, která ho prozradila. V rozpoložení, kdy se jednání vlekla, zřejmě podcenil ostražitost protistrany a nechtěně poodhalil roušku tajemství.

Zmiňoval konkrétní logistické potíže svého plánu a podřekl se, že k vyzvednutí hledaného předmětu bude potřeba několik lidí, lopaty a detektor kovu. Dokonce naznačil, že by nebylo od věci dopravit tuto techniku někam ke Karlovým Varům. Pronesl to možná v domnění, že česká strana už přistoupila na jeho hru a připravuje se k reálné akci. Netušil však, jak skvělý trumf právě kriminalistům přihrál do ruky.

Maryškovi vyšetřovatelé v tu chvíli zpozorněli. Bylo téměř jisté, že hledaný poklad je zakopán někde v okolí Karlových Varů – a jakmile padla zmínka o lopatách a detektoru, okamžitě je napadlo místo, které už figurovalo v jejich dřívějších úvahách. Zámek Bečov nad Teplou.

Opuštěný areál, chátrající v péči státu, s bohatou historií a aristokratickou minulostí – a co hlavně, spojený právě s rodem Beaufort-Spontinů, jejichž cennosti se po válce beze stopy ztratily. Jakmile si tým dal dohromady jednu a jednu, měl náhle jasný plán: prohledat celý bečovský zámek od sklepení po půdu.

Bylo přelomové ráno 4. listopadu 1985, když se na Bečov sjela jednotka kriminalistů vybavených lopatami, krumpáči a detektory kovů. Podzimní sychravé počasí a prázdné zámecké komnaty dodávaly celé akci tísnivou atmosféru. Vyšetřovatelé věděli, že hrají o čas – jejich zahraniční protivník jistě netrpělivě čekal na výsledek, a pokud by se pokus nezdařil, mohli o poklad definitivně přijít. Proto zámek prohledávali systematicky a důkladně.

Detektory kovu pročesávaly zdi, podlahy i nádvoří. Zpočátku se přístroje ozývaly jen planými poplachy. Pípání detektoru často signalizovalo pouze zatoulaný hřebík ve stěně, starou podkovu ve dvoře nebo rezavý kus okapu ve skladu. Tým vykopal několik drobných kovových artefaktů, ale žádný poklad to nebyl.

Nervozita stoupala. Blížil se večer a první den pátrání byl téměř u konce. Mohl se Douglas mýlit? Anebo je vodil za nos? Navzdory únavě se kriminalisté rozhodli pokračovat i druhý den. Tušili, že jsou blízko.

5. listopadu 1985 – na ten den František Maryška a jeho kolegové nikdy nezapomněli. Pokračovali v důsledném pročesávání zámku a dopoledne se konečně ozval jasný signál tam, kde předchozí den nebyli tak pečliví: v staré zámecké kapli Navštívení Panny Marie. Pípání detektoru bylo výrazné a vytrvalé.

Podlahu kaple tvořily prkna, pod nimiž tušili zásyp či dutinu. Vyšetřovatelé začali opatrně nadzvedávat prkna a kopat do tvrdé udusané hlíny pod nimi. Netrvalo dlouho a narazili na něco podezřelého – kovový povrch a vedle něj jakési sklo. S rostoucím vzrušením odhrabávali zeminu a brzy spatřili, že z půdy vykukuje hrdlo lahve pokryté starými pavučinami.

A vedle něj zlatavý lesklý plech. „To bude ono!“ – proběhlo hlavou nejednomu z nich. Několik zkušených mužů se vrhlo na rozšiřování výkopu. Za pár napjatých minut spatřili před sebou neporušenou, i když zablácenou kovovou schránu ve tvaru stříšky. Okolo ní leželo množství zaprášených lahví vína. Bylo jasné, že narazili na dlouho ukrývaný poklad. Pod podlahou kaple právě objevili relikviář svatého Maura – legendární klenot, který zmizel po válce.

V tu chvíli jako by se zastavil čas. Přítomní strnuli úžasem nad nálezem, který nikdo z nich doposud na vlastní oči neviděl – a někteří ani netušili, jak přesně vypadá. Těžká, zdobená schrána byla zčásti poškozená a pokrytá hlínou, ale její krása prosvítala i přes nánosy špíny. Reliéfy světců ze zlaceného stříbra a drahokamy zasazené ve stěnách relikviáře matně zazářily v paprscích baterkového světla.

Po krátkém ohromení se rozhostila euforie. „Máme ho!“ – mohl si nyní Maryškův tým radostně potvrdit. Úkol, který se zdál být takřka nemožný, byl splněn. Relikviář sv. Maura, druhá nejcennější památka českých zemí, byl po 40 letech nalezen. Když se zpráva donesla k uchu Dannyho Douglase, Američan ihned pochopil, co to znamená.

Československé úřady mu obratem vzkázaly, že žádný obchod se konat nebude – nalezený poklad má nevyčíslitelnou historickou hodnotu, a jeho vývoz tudíž nepřipadá v úvahu. Douglas tak ostrouhal a jeho sen o tučném zisku se rozplynul. Nezbylo mu než neprodleně zmizet ze scény.

Československé orgány později neměly důvod ho stíhat – k ilegálnímu vývozu už nedošlo a zahraniční obchodník formálně nic neukradl. S prázdnýma rukama a nesplněnou misí se tedy stáhl zpět do ústraní. A vzácná relikvie zůstala doma, zachráněná před jistým zmizením v některé zahraniční soukromé sbírce.

Kriminalisté svůj triumf oznámili nadřízeným a vzácný nález byl převezen do Prahy k odbornému ohledání. Ukázalo se, že relikviář strávil ve vlhké půdě příliš dlouhou dobu a jeho stav je alarmující. Dřevěné jádro schrány téměř ztrouchnivělo, kovové části zčernaly oxidací, mnoho ozdob se uvolnilo či poškodilo.

Už první expertiza v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze potvrdila, že jde sice o památku nevyčíslitelné hodnoty, avšak nutně potřebuje okamžité restaurátorské zásahy. Nastal však administrativní zádrhel – bylo třeba vyjasnit majetkoprávní vztahy. Ačkoli relikviář právně připadl státu už roku 1945 konfiskací majetku Beaufort-Spontinů, objevitelé nechtěli ponechat nic náhodě. Teprve po několika letech, roku 1991, se vše vyřešilo a mohla začít záchrana tohoto skvostu.

Restaurátorské práce trvaly neuvěřitelných jedenáct let. O náročný úkol se postaral tým odborníků Státního úřadu památkové péče pod vedením Aleny Novákové a Andreje Šumbery. Čekala je titánská práce – relikviář bylo nutné celý rozebrat na jednotlivé součástky (těch bylo na tři tisíce!), vyčistit, ošetřit proti korozi a postupně znovu složit.

Původní dubové jádro se rozpadlo, muselo být nahrazeno novou kostrou z odolnějšího ořechového dřeva. Každý kousek zlata a stříbra bylo třeba zbavit oxidace, stovky drahých kamenů a polodrahokamů se musely opatrně vyjmout a ručně vyleštit. Některé filigrány a sošky apoštolů byly poškozené – restaurátoři je dlouhé hodiny citlivě opravovali a doplňovali chybějící části.

Museli přitom vynalézt nové postupy a osvojit si dávno zapomenuté zlatnické techniky, protože mnoho středověkých metod již upadlo v paměti. Roku 2002 bylo dílo završeno – relikviář sv. Maura se doslova zaskvěl novotou a mohl být znovu představen světu.

Slavnostní návrat tohoto pokladu proběhl ve velkém stylu. Zrestaurovaný relikviář byl krátce vystaven v Praze, aby si jej mohli prohlédnout lidé z celé země. Například roku 2015 byl zapůjčen na Pražský hrad, kde během pár týdnů přilákal přes 78 000 zvědavých návštěvníků.

Dnes už je však památka zpět tam, kam patří – na zámku Bečov nad Teplou. Nachází se v nově zrekonstruované expozici v historických Pluhovských domech v areálu zámku, v bezpečnostní vitríně s řízeným klimatem. Pro veřejnost je relikviář zpřístupněn celoročně, ovšem za přísných bezpečnostních opatření.

Kdykoli se přenáší mimo zámek, děje se tak pouze v obrněném voze a za doprovodu ozbrojené eskorty – podobně jako u korunovačních klenotů. Není divu, vždyť pro pojišťovací účely byla hodnota relikviáře stanovena zhruba na půl miliardy korun. Mnozí odborníci však zdůrazňují, že skutečná cena je nedozírná, protože takovou památku nelze nahradit.

A co onen „tekutý poklad“, který byl v kapli zakopán spolu s relikviářem? I ten se dočkal zasloužené pozornosti. Unikátní sbírka historických vín a koňaků – celkem 136 lahví – byla po vyzvednutí uložena do depozitáře a stala se součástí bečovských sbírek. Jde o lahve staré kolem 130 let, jejichž obsah má překvapivě stále vynikající kvalitu.

Některá archivní vína prestižních značek byla odborníky oceněna i na několik set tisíc korun za láhev. Celou kolekci alkoholu nalezeného pod podlahou tak odhadci ocenili až na 30 milionů korun. Ve srovnání s relikviářem sv. Maura je to sice jen drobný bonus, ale dokonale to dokresluje pohádkovou hodnotu bečovského nálezu.

Ač by se mohlo zdát, že tím příběh končí, opak je pravdou. Osudy relikviáře sv. Maura totiž skrývají ještě další zajímavé kapitolky. Postupně vyšlo najevo například pozadí celého případu s Dannym Douglasem. Až po letech bylo odhaleno, že amerického obchodníka najala sama rodina Beaufort-Spontinů, konkrétně Christian Beaufort-Spontin, vnuk původního majitele zámku.

Šlechtic žijící v zahraničí se v 80. letech snažil získat rodinný poklad zpět – nejprve patrně potají, posléze oficiální cestou přes prostředníka. Svědčí o tom i záznamy pohraniční stráže: v lednu 1985 překročil československou hranici u Rozvadova na jediný den jistý Max von Croy, zeť Christiana Beaufort-Spontina.

S velkou pravděpodobností přijel do Bečova zkontrolovat ukrytý relikviář nebo naplánovat jeho vyzvednutí – možná právě on měl být oním „několikačlenným týmem“, o němž se Douglas zmiňoval. Ostatně i kasteláni bečovského zámku později vypověděli, že si v 80. letech všimli nezvyklých věcí: okna kaple bývala podezřele často rozbitá, jako by se tam někdo pokoušel vloupat.

Zdá se tedy, že Beaufort-Spontinové svůj poklad nikdy nespustili z očí a čekali na příležitost dostat ho z Československa pryč.

Zdroje:

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/historicke/beaufort-spontin-slechticky-rod-ktery-do-ceskych-z

https://cs.wikipedia.org/wiki/Relikviář_svatého_Maura

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/americanova-podivna-nabidka-rozjela-obrovske-patrani-na-jehoz-konci-byl-senzacni-nalez-41950

https://www.zamek-becov.cz/cs/becovske-poklady/relikviar-svateho-maura

https://www.youtube.com/watch?v=7GtyQV6-QhY

https://www.youtube.com/watch?v=5WVkRzlVEaw