Článek
Mám dvě dospělé děti z prvního manželství, obě se vydaly vlastní cestou. Já se po rozvodu odstěhovala do menšího města na východě Čech, kde jsem si koupila byt a cítila, že život mám před sebou. Před rokem a půl jsem narazila na Pavla, který se ke mně postupně nastěhoval. Od začátku jsem věděla, že je rozvedený a má dceru, která je už velká, a kluka – jenže malého a občas nezvladatelného.
Kdykoli má Pavel Pepíka na víkend, sotva si ho všímá a dítě nechává na mně. Obvykle to vypadá tak, že se zavře s novinami nebo telefonem, a já mám za úkol vymýšlet, co s devítiletým klukem podnikneme. Na začátku jsem si myslela, že si to užiju. Svoje děti jsem k různým aktivitám dokázala nadchnout, proč by to nešlo u Pepíka? Jenže jsem brzy narazila.
Kluka zajímá tak maximálně počítač. Nikam nechce jezdit, nechce se s námi bavit, je nevrlý. Pavel to nechává být, prohodí jen: „Nemám chuť se dohadovat, tak ho nech, ať si dělá, co chce.“ Když si představím vlastní děti, s nimiž jsme o víkendu chodili na hřiště nebo do lesa, je mi do breku. Tohle je každých čtrnáct dní frustrující povinnost. Ne pro mě – já se i snažím – ale Pepík to bere jako nucenou návštěvu a otec si k němu dlouhodobě nevytvořil žádný vztah.
Pavel se přiznal, že kluka vůbec nechtěl. S bývalou ženou se už hádali, ale ona věřila, že další dítě jejich vztah zachrání. On souhlasil, spíš ze zoufalství. Jenže nic se nespravilo, krátce po narození syna se rozvedli. Pepík vyrostl v režimu, že ho otec bere na pár dnů jednou za čas, ale v duši ho prý nikdy nepřijal. Pavel to neříká nahlas, ale jeho přístup k dítěti mluví jasně.
Navenek všichni děláme, že je to normální stav. Jen já už toho mám dost. Miluju Pavla, je mi s ním skvěle, děláme si plány do budoucna. Ale co ty víkendy? Když je u nás Pepík, zkouším si k němu najít cestu. On mě buď ignoruje, nebo otráveně brblá, když ho tahám třeba na vycházku do lesa. Pavel přispěchá s radou: „Pusť ho k tabletu, bude klid.“
Před pár měsíci jsme zkusili dovolenou v Jizerských horách. Doufala jsem, že v přírodě by mohl ožít. Dopadlo to bídně. Já přemlouvala Pepíka, aby se aspoň trochu zapojil. On jen skuhral, že to je nuda, a Pavel se tvářil, že je jedno, co se děje – hlavně ať ho nikdo neotravuje. Měla jsem chuť se sbalit a odjet.
Díky vlastnímu rozvodu vím, že děti nikdy nejsou viníci. Ale tady se malý Pepík cítí nikým nechtěný. Ne kamarádkou pro něj nejsem, spíš náhradním dozorem. Hrozí, že to zničí i můj vztah s Pavlem. Každých čtrnáct dní si připadám jako hlídačka cizího dítěte, kterému se nemá věnovat kdo. Pavel jenom pokrčí rameny, prý „na to nemá nervy“ a „stejně to nespraví“. Mám ho v takové chvíli ještě vůbec chápat?
