Článek
Můj malý byt na Žižkově je moje pýcha a radost. Každý kousek nábytku jsem si sama vybrala, každý obrázek na zdi má svůj příběh. Pronajímání přes Airbnb, když jsem byla na víkend u rodičů nebo na dovolené, mi připadalo jako skvělý způsob, jak si trochu přilepšit k platu. Byla to rutina: uklidit, vyprat povlečení, předat klíče a po odjezdu hostů zase uklidit.
Poslední hosté byli sympatický mladý pár z Německa. Usměvaví, tiší, nechali mi v lednici lahev vína jako poděkování. „Perfektní hosté,“ pomyslela jsem si, když jsem za nimi v neděli odpoledne zavřela dveře a pustila si nahlas hudbu, abych se naladila na vlnu velkého úklidu.
Byt byl v relativně dobrém stavu. Jen pár drobků na kuchyňské lince a zmuchlané povlečení v ložnici. Nic, co by nespravila hodinka práce. Začala jsem v ložnici, stáhla jsem povlečení z postele a šla jsem utřít prach z poliček. Můj pohled padl na lustr na stropě. Zdálo se mi, že je trochu nakřivo.
Vzala jsem si židli, abych ho narovnala. Když jsem se k němu přiblížila, něco mě zarazilo. Uprostřed bílého plastu byla titěrná, dokonale kulatá černá tečka. Tečka, které jsem si nikdy předtím nevšimla. Srdce mi vynechalo úder. Opatrně jsem tu věc sundala. Z druhé strany z něj trčela micro SD karta a malý drátek. Byla to kamera.
Stála jsem na židli, v ruce jsem držela tu odpornou věc a do očí se mi hrnuly slzy. Zvedl se mi žaludek. Kolik nocí na mě ta malá černá tečka zírala? Co všechno viděla? Můj byt, moje útočiště, moje ložnice… najednou to bylo cizí, nepřátelské místo.
V záchvatu paniky jsem začala prohledávat zbytek bytu. Jako smyslů zbavená jsem kontrolovala každou zásuvku, každý budík, každý květináč. A pak jsem ji našla. Další. V koupelně, za zásuvkou se skrývala další malá kamera. Mířila přímo na sprchový kout. V tu chvíli jsem se pozvracela.
První, co jsem udělala, bylo, že jsem zavolala policii. Hlas se mi třásl, když jsem operátorovi vysvětlovala, co se stalo. Cítila jsem se poníženě, špinavě, hloupě. Že jsem si ničeho nevšimla. Že jsem ty lidi pustila do svého domova.
Policisté přijeli, kamery si odvezli jako důkazní materiál a sepsali se mnou protokol. Byli profesionální, ale v jejich očích jsem viděla lítost. Pak přišel na řadu hovor s podporou Airbnb. Slíbili mi veškerou pomoc. Ale jakou pomoc mi mohli nabídnout? Jak vymažete z hlavy obraz kamery, která vás sleduje v těch nejintimnějších chvílích? A jak dlouho tam vůbec byly? Den? Týden nebo měsíc?
Možná ty záznamy dokonce i prodávali. Ta myšlenka byla ještě horší. Z bytu jsem se odstěhovala. Nedokázala jsem tam už spát. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem tu malou černou čočku. Každý stín mi připadal podezřelý, každý zvuk mě vyděsil. Prodala jsem většinu nábytku, protože mi připadal kontaminovaný. Můj domov, moje bezpečné místo, byl zničený. Ten pocit bezpečí mi už nikdo nevrátí. Pronajímání přes Airbnb pro mě nejspíš navždy skončilo.
