Článek
Titulku jsem se smála. „Všechno nejlepší, Lucie,“ psal někdejší kolega, se kterým jsme si kdysi ťukali vínem na firemních večírcích. Odpověděla jsem zdvořile, jenže z jednoho mailu byly tři a z nich třicet denně. Bavilo mě číst, jak ho rozčiluje šéf a jak mu líně kvete bazalka na okně v Brně. Oplácela jsem historkami o dětech, o víkendech na chalupě u Sázavy. Bylo to nevinné, ale puls se mi zrychlil pokaždé, když dorazila nová zpráva.
Teprve když mi poslal fotku svých bosých nohou na kancelářském stole a přidal smajlík, všimla jsem si, že naše konverzace začíná ubíhat jinak. Tohle už nebyly vtípky na uklidnění. „Vypadáš, jako by ti bylo horko. Přála bych ti ledový čaj,“ napsala jsem mu. Zasmál se. A pak mi popsal, co by dělal, kdybych u něj seděla.
Vymysleli jsme si tajné adresy. Měníme hesla častěji než ponožky. Uprostřed noci ležím vedle chrápajícího Karla, srdce mi buší a prsty se mi třesou, když ťukám: „Myslíš na mě?“ On odpovídá během minuty. Ta rychlost mě pálí na kůži.
Půl roku jsem žila ve dvou světech. V jednom účtenky za nákup a rodina, v druhém nevyřčené touhy. Petr se chtěl sejít. Znovu a důrazněji. Souhlasit znamenalo riskovat rodinu, odmítnout zase ztratit vzduch, ve kterém jsem se nadechla po letech stereotypu. Začala jsem si představovat, jak přijíždím do Olomouce na „pracovní cestu“, jak nechávám telefon vypnutý a vracím se po noci s jiným mužem.
Jenže jakmile jsem otevřela web pro hledání jízdenky, do očí mě píchlo datum výročí naší svatby. V hlavě se mi něco zlomilo. Představila jsem si Karlův obličej, kdyby zjistil, že největší tajemství jeho ženy se vejde o několika tisíc e-mailů s cizím mužem. A představila jsem si Petrův pohled, až pochopí, že mu nikdy nevěřím dost na to, abych udělala poslední krok.
Nad ránem jsem napsala: „Promiň, neumím to už dál zvládat. Mažu stopy, zůstaneš mi v hlavě, ale do mého srdce už nepatříš.“ Odpověď přišla ještě než rozbřesk smazal hvězdy: „Tohle je zrada, Luci, není ti to líto?“ Bylo. A pekelně.
Týden mlčel. Mně se třásly ruce nad každým novým upozorněním, přestože to byly jen akční letáky. Pak napsal znovu – krátce, prosebně. Neodpověděla jsem. V ruce jsem držela telefon a věděla, že stačí jediné kliknutí a kola adrenalinu se roztočí znovu. Ale kliknutí by znamenalo, že už nikdy nebudu moct říct dětem, aby nelhaly.
Karel si všiml, že jsem klidnější. S úsměvem krájím zeleninu a doufám, že moje tváře nezhasnou. Ještě pořád slyším svou touhu, když si vzpomenu na ty věty, co jsme si psali, a jindy mě přepadne ledový pocit viny. Dá se žít se vzpomínkou, která voní jako čerstvě roztržené tajemství? Zatím se učím dýchat.
Když jdu spát, tablet nechávám v kuchyni. Ale někdy, těsně před usnutím, mi břichem přeběhne to staré známé šimrání a já si potichu zopakuji: „Nečekej na odpověď, Lucie. Dneska už žádná nepřijde. A to je dobře.“
