Rankl Sepp: obr ze Šumavy se srdcem ze zlata a neuvěřilnou silou

Narodil se v této samotě uprostřed lesů v lednu 1819 jako prvorozený syn králováckého sedláka. Jako malý kluk býval drobný a tichý – nikdo netušil, že z něj vyroste slavný obr ze Šumavy.

Dětství neměl lehké; drsný horský kraj mu nedal nic zadarmo. Když mu zemřel otec, ještě ani neodrostl dospívání a už se musel postavit do čela početné rodiny. Měl osm mladších sourozenců a hospodářství ve výšce přes tisíc metrů, kde „neroste obilí a brambory zmrznou, než dozrají“.

Malý Josef tak zakusil hlad, kruté mrazy i tvrdou práci. Každého rána rozdělával oheň ve studené světnici, nosil vodu z daleké studny a pomáhal matce obdělávat neúrodnou půdu. Z nebe často padal déšť nebo sníh, ale on si nestěžoval. Nebránil se modlitbě ani náročné práci. Už jako hoch byl silný a odolný – musel být.

S každým rokem rostl nevídaným tempem. Ještě mu nebylo ani dvacet a musel se shýbat ve dveřích: nakonec měřil 213 centimetrů. Dlouhé nohy ho nosily lehce, ačkoli šindelová střecha chalupy byla pro něj příliš nízko. Nikdo mu neřekl jinak než rankelský Sepp nebo Sepp Rankl.

Přezdívka Rankl pochází z názvu této usedlosti, která se nacházela na „Ranklovské rovině“, mýtině v kašperskohorských lesích. „Sepp“ je v německém a zejména bavorském nářečí, kterým se na Šumavě mluvilo, tradiční a velmi rozšířenou domáckou podobou jména Josef. Je to v podstatě to samé, jako když se v češtině Josefovi říká „Pepa“ nebo „Pepik“

Okolní sedláci si všimli, že mládenec má svaly jako ze železa. Josef Klostermann byl přitom povahou mírný a pokorný člověk.

Bodrý horal se smyslem pro humor, pracovitý a bezvýhradně čestný. Svojí nadlidskou sílu nikdy nezneužíval, používal ji jen tam, kde bylo třeba pomoci. Měl mohutné rámě a dlaně jako lopaty, ale hladil jimi své mladší bratry a sestry s něhou. Ve vsi i okolí ho všichni znali jako ochotného siláka – přijel, kdykoli v chalupě bylo potřeba pohnout něčím těžkým, a dokázal skoro zázraky.

Tak vznikaly první silácké historky. Jednou se na Horské Kvildě splašila porážená kráva a rozběsněné zvíře prchalo přímo směrem k Ranklovu. Lidé poslali pro Seppa – a netrvalo dlouho, přicházel proti uprchlému dobytku vysoký muž v černém lodenovém kabátě, s kloboukem se širokou střechou a dlouhou sukovicí v levici.

Vpravo vlekl voj od žebřiňáku, dřevěnou oj z vozu. A jakmile krávu dostihl, rozmáchl se a vzal ji rovnou po hřbetě, až se zvíře zhroutilo k zemi jako hromádka hadrů. Než udýchaný řezník stačil doběhnout, měl Sepp krávu spoutanou provazy. Údajně pak tomu pánovi jen klidně podal volný konec a dobromyslně ho pokáral, aby si příště „lépe hlídal dobyteček“.

Jindy zase nadzvedl plně naložený vůz se dřevem, který se čeledínům převrátil na cestě. Všechny tyto historky budou léty nejspíš trochu přibarveny, ale silák to rozhodně byl.

Ve statné hrudi posledního šumavského obra bilo srdce laskavého člověka. Když chalupníkům z okolí uvízlo kolo vozu v blátě nebo závěji, stačilo zavolat jeho jméno – a za chvíli už se stinným lesem ozývaly těžké kroky a bodrý hlas.

Josef byl vždycky ochoten přiložit ruku k dílu. Někdy pro pobavení druhých zvedal plné sudy piva jako štoudve, nebo holýma rukama zastavil splašené voly. Trvalo dlouho, než ho někdo dokázal rozhněvat. Rvačky a hospodské výtržnosti však bytostně nesnášel. V hospodě na Kvildě občas vzduchem létaly půllitry a židle – mladí dřevorubci, co rychle zbohatli na dříví, stejně rychle rozhazovali peníze za kořalku a rvali se mezi sebou.

Když ale byl zrovna v lokále Rankl Sepp, stačilo mu jednou důrazně vykročit. Varoval výtržníky klidným, hlubokým hlasem. A když domluvy nepomohly, popadl nejbližší rváče, jednoho po druhém srazil o zem a vynesl ven jako pytle slámy. Nikoho nebil ani vážně nezranil, ale dal jasně najevo, že u něj se násilí netrpí. Výsledek? Propříště si dali pozor, začít si před ním nějakou bitku, a pro všechny v kraji byl Sepp ještě větším hrdinou.

O Seppově nadlidské síle kolovaly zvěsti až daleko za českou hranicí. Kdekdo ho chtěl vidět na vlastní oči, změřit si s ním ruce nebo ho aspoň pohostit. On sám přitom zůstával skromný a plachý. Jediné, v čem byl skutečně ješitný, byla víra. Každou neděli chodil pěšky do kostelíka v Nicově, několik hodin cesty tam a zpět.

V zastrčené dřevěné kapli vždy pokorně poklekl a modlil se za zdraví svých nejbližších. Snažil se také přispívat dary: na svatého Martina přivážel nicovskému faráři vykrmenou husu, na Vánoce voňavou vánočku plnou rozinek, na Velikonoce jehňátko a na svatého Prokopa dokonce celé tele.

Nikdy v životě vážněji nezastonal – věřil, že jej Bůh za jeho zbožnost drží pod ochranou. Možná i proto dlouho odmítal stoupnout si před objektiv fotoaparátu, ač ho k tomu přemlouvali. „Nechejte mě s těmi hodinkami v pokoji,“ zabručel třeba u pouťového měřiče síly, jen aby ho nemuseli rozbít – tušil, že by ručičku snadno vychýlil za hranice stupnice. Když ho Kašperští žádali o podobiznu, také se ostýchal.

Až finta s falešným listem od samotného pana biskupa ho přiměla povolit – pro církevní autoritu měl slabost. Nechal se nakonec jedinkrát v životě vyfotografovat, v tmavém kabátě a širokém klobouku, s nejistým úsměvem ve tváři. Když se dnes díváme na tu černobílou fotku z roku 1868 (titulní fotka u článku) a vidíme v očích Rankla Seppa prostotu i dobrotu. Jako by stál trochu stranou a styděl se za vlastní výšku – a zároveň jako by se každou chvíli měl shýbnout a pomoci někomu neviditelnému zvednout ze země příliš těžký kámen.

Životní družku našel až ve zralém věku. Bylo mu pětačtyřicet let, když se oženil s dvacetiletou Cecílií, krásnou světlovlasou dívkou z nedaleké osady Zhůří. Málokdo ví, že jejich seznámení provázela podivná náhoda – nebo snad osud. Kdysi v létě, to bylo Seppovi asi dvacet pět let, kosil louku u rodiny Krickelů právě v Zhůří. Po poledni ho hospodyně pozvala na oběd do sednice. V kolébce tam zrovna plakalo maličké dítě, několikadenní holčička, kterou toho dne přinesli od křtu.

Dobrácký Sepp měl děti odjakživa rád; neodolal, odložil širák a nakoukl na nemluvně v peřince. Holčička se okamžitě přestala mračit a zvědavě zkoumala obří vousatou tvář – najednou se zasmála a spokojeně zabroukala, ručičkou chytila Seppa za prst. Mladý sekáč se rozveselil a žertem zvolal k domu:

„Ty děvečko malá, na tebe si muším počkat! To bude jednou moje nevěsta.“ Ani sám netušil, proč to řekl. Ale stalo se. Cecílie dospěla v milou a statečnou ženu – a tím novorozeňátkem byla právě ona. Když si ji po pětadvaceti letech bral za ženu, sám sobě tím prastarým žertem splatil dluh.

Prožili spolu šťastné manželství. Cecílie mu porodila devět dětí, z nichž sedm se dožilo dospělosti. Na Ranklově tak bývalo rušno a veselo; sedm párů nohou dupalo po dřevěných podlahách a smích dětí zněl stavením od rána do večera. A Josef Klostermann – který do té doby žil hlavně pro dřinu a pro víru – nyní žil pro rodinu.

Večer co večer sedával u kamen a vyprávěl svým synům a dcerkám pohádky. Levou rukou, svojí silnější, ujídal skromně z vlastního talíře, zatímco pravou kolébal nejmladší dítko v kolíbce. Byl to obraz prostého štěstí, v jaké už ani nedoufal.

A přece přišel den, kdy i on musel opustit svůj ráj. Postupně stárnul, ubývalo mu sil. Roku 1882 byla navíc uzavřena sklářská huť na Zlaté Studni – tím jeho volské povozy přišly o hlavní zakázky. Sepp měl v chalupě sedm hladových krků a žena se bála, že odlehlý Ranklov je pro děti příliš tvrdé místo k životu.

Nechtěl se stěhovat blíž k lidem, jenže rodina naléhala. Nakonec svolil: statek v horách prodal městu Kašperské Hory a za utržených šest tisíc zlatých koupil chalupu dole ve vsi Jáchymov u Stach. Obrovský horal se slzami v očích zamykal svou milovanou roubenku – tam nahoře zanechal kousek sebe. Přesídlil s rodinou do Jáchymova, ale šťastný tam nebyl.

Nové prostředí mu nesedlo: Jáchymov i sousední Stachy byly kraje ryze české, a Rankl Sepp česky moc neuměl. V horských samotách se mluvilo německým nářečím, jaké on od dětství slýchal. Teď poprvé nerozuměl lidem kolem sebe. Nejvíc ho trápilo, že nechápal faráře při českých bohoslužbách – Boží slovo slyšel, ale nerozuměl mu.

Vyřešil to po svém: týden co týden chodil znovu do svého starého kostelíka v Nicově, jenž zůstal německý. Ani v šedesáti devíti letech se nezdráhal vydat na tu dlouhou pouť; opíral se o svoji věrnou sukovici a v zimě i létě vyrážel za úsvitu do kopců, aby alespoň na sklonku života ještě slýchal modlitby ve své mateřštině.

Zima 1888 byla dlouhá a krutá. Rankl Sepp toho roku zle sešel na těle. Dostal vysoké horečky, nemohl popadnout dech; plíce, jež tolik let dýchaly čistý mráz šumavských hvozdů, teď vypovídaly službu. 19. ledna 1888 brzy ráno se Josef Klostermann tiše naposledy nadechl.

Zemřel v chalupě v Jáchymově, jen tři dny po svých 69. narozeninách. Na hřbitov ho doprovodily desítky lidí. Vesničané plakali a zároveň se s úctou usmívali, když tu ohromnou dubovou rakev spouštěli do země čtyři statní chlap.

Životní pouť Rankla Seppa skončila, ale jeho příběh ještě zdaleka ne. Jeden vídeňský vědecký ústav nabízel rodině za jeho mimořádně velkou kostru skutečně horentní sumu – snad chtěli ohledávat kosti legendárního obra jako kuriozitu v laciném panoptiku.

Pozůstalí ale hrdě odmítli. Jeho tělo patří Šumavě. Seppova žena Cecílie přežila manžela o čtyři desetiletí, nikdy se znovu nevdala. A když roku 1928 zemřela i ona, uložili ji do společného hrobu po boku jejího obra. Spočinuli spolu v šumavské zemi, bok po boku tak, jak spolu kráčeli životem.

Rankl Sepp se stal nakonec nesmrtelným. Jeho jmenovec, spisovatel Karel Klostermann, ho ještě za života zvěčnil v románu V ráji šumavském. Tam vystupuje bodrý silák jménem Rankelský Sepp a mluví česky – autor tak s drobnou licencí předal českým čtenářům příběh poctivého obra z hor.

Dřevěná socha Rankla Seppa v životní velikosti zdobí zahradu jednoho horského stavení na Kvildě – vyřezal ji místní nadšenec, aby nikdo nezapomněl, jak vypadal ten legendární silák. Stejně tak informační tabule na domě v Jáchymově dodnes připomíná, že právě tady naposledy vydechl jeden z největších synů Šumavy.

Hrob Josefa Klostermanna najdete ve Stachách, jen pár kroků od kostela Panny Marie. Zarůstá mechem a je na něm postavena prostá deska. Stačí však setřít kapku deště z oprýskaného kamene a lze snadno rozluštit zlatý nápis: „Zde odpočívá Josef Klostermann (1819–1888) zvaný Rankl Sepp, známý šumavský silák, jedna z postav spisovatele K. Klostermanna V ráji šumavském. Žije dál ve věčné paměti.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Klostermann

https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=kolli

https://zakrasnejsivimperk.cz/?p=117643

https://www.treking.cz/archiv/sepp-rankelsky.htm

https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=klosj

https://www.sumava.cz/rozcestnik/kultura-a-pamatky/publicisticke-porady/zmizela-sumava-sumavsky-obr-sepp-rankl/#google_vignette

https://www.stream.cz/zmizela-sumava/sumavsky-obr-sepp-rankl-225012

https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/rankl-sepp-obr-ze-sumavy

https://plzenska.drbna.cz/zpravy/spolecnost/16878-legendarni-sumavsky-obr-rankl-sepp-zemrel-presne-pred-137-lety-meril-213-centimetru-a-byl-to-velky-dobrak.html

https://budejovice.rozhlas.cz/sumavsky-obr-rankl-sepp-meril-213-centimetru-a-mel-pry-mimoradnou-silu-7728534

https://www.sumava.eu/blog/2017/06/19/rankl-sepp-uz-neni-tam-kde-byl/

https://strasidlopis.estranky.cz/clanky/povesti/posledni-sumavsky-obr-rankl-sepp.html

https://www.moskyt.net/sumavsky-obr-rankl-sepp/

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFm_Rankl-Sepp_(J%C3%A1chymov,_Stachy)