Článek
Rodina, ke které jsem se dostala, vypadala na první pohled dokonale. Krásný dům, dvě roztomilé děti, milí a vzdělaní rodiče. Snažila jsem se. Hrála jsem si s dětmi, pomáhala v domácnosti, byla jsem vždy usměvavá a ochotná. Chtěla jsem být víc než jen zaměstnanec. Chtěla jsem, aby mě brali jako součást rodiny, jak mi na začátku slibovali.
Ale postupně jsem si začala všímat malých, téměř neviditelných věcí. Toho, jak ztichnou, když vejdu do místnosti. Toho, jak mě sice zvou ke společné večeři, ale nikdy se mě neptají na můj názor. Toho, jak jsem pro ně „ta holka, co nám pomáhá s dětmi“. Byla jsem tam, ale zároveň jsem byla neviditelná.
Zlomilo se to minulý pátek. Rodiče dětí, Sarah a Tom, pořádali velkou večeři pro své přátele. Celý den jsem pomáhala s přípravami, uklízela, starala se o děti. Večer, když začali přicházet hosté, mi Sarah řekla tu větu.
Řekla ji mile, s úsměvem. „Kristýno, dnes večer máme hosty. Bylo by nejlepší, kdybyste prosím zůstala ve svém pokoji, ano? Abychom měli soukromí.“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Zůstaňte ve svém pokoji.“ V jediné větě mi jasně ukázala mé místo. Nejsem součást rodiny. Jsem služka.
Zamkla jsem se v tom svém malém pokoji v podkroví a slyšela jsem zespodu smích a hovor. Cítila jsem se neuvěřitelně ponížená a osamělá. V tu chvíli jsem si uvědomila celou tu falešnost té jejich přátelské fasády. Nebyla jsem pro ně člověk. Byla jsem jen položka v jejich rozpočtu, která jim usnadňuje život.
Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem si myslela, že jsme si blízcí. Když jsem utěšovala jejich dceru, když měla noční můru. Když jsem s jejich synem stavěla hodiny lego. Pro ně to byla jen součást mé práce.
Celou dobu jsem se tak snažila, aby mě přijali. Aby mě měli rádi. Abych zapadla. A přitom jsem zapomněla na to nejdůležitější – na sebe. Já nejsem jen au-pair. Jsem Kristýna. Mám své vlastní sny, své vlastní přátele, svůj vlastní život. A nemusím čekat, až mi někdo jiný dá povolení ho žít.
Druhý den ráno jsem jim oznámila, že končím. Byli překvapení. Možná i trochu naštvaní. Ale já jsem cítila jen úlevu. Už nechci čekat, až mě někdo pozve ke stolu.
