Richard Konkolski: chlapík z Bohumína obeplul svět na jachtě, co sám postavil, režim ho chtěl zavřít

Tma. Vítr. Zmítající se moře jako rozzlobený obr. Vysoko na hřebenech vln se drobná bílá plachetnice ztrácí v černých přívalech. V jednu chvíli je vidět jen zpěněná stěna vody – a pak už nic než ticho pod hladinou. Richard Konkolski se zoufale snaží zachytit lana, voda ho strhává přes palubu.

Ledový Atlantský oceán ho polyká a on jen matně vnímá bolest a ohlušující hukot. Hurikán u Kapského Města obrátil jeho loď třikrát dokola a smetl ho do moře – přesto se dokázal vyškrábat zpět na palubu. Zakrvácený a otřesený, v šíleném tanci vichru nějak instinktivně zajistil plachty.

Teprve po další půlhodině je schopen vstát – a nevěřícně zírá na zpřetrhané lano ráhna a tmavou prázdnotu kolem. Loď Niké je znovu na hladině a on žije. Jak? Byl to zázrak, štěstí, nebo nesmírná vůle přežít?

Ta scéna je jen jednou z mnoha, které Richard Konkolski – český mořeplavec – na své osamělé plavbě kolem světa zažil. Téměř čtyři roky na mořích, 41 000 námořních mil plavby, bouře i bezedná samota a nakonec vítězství. Příběh prvního Čecha, který dokázal sám obeplout zeměkouli, se stal legendou.

Dodnes budí úžas, že to dokázal člověk narozený daleko od moří, navíc za železnou oponou. Co vede někoho, kdo vyrůstal v československém Bohumíně, k tomu, aby postavil malou loď ve sklepě paneláku a vydal se vstříc rozbouřeným oceánům? Touha po dobrodružství, potřeba svobody, odvaha snít – a hlavně mimořádná vytrvalost.

Konkolski sám říká, že jeho cesta za dobrodružstvím začala už v pěti letech, když se na rybníce v Polsku plavil v obyčejném prasečím korýtku. V dětských očích viděl širý svět za obzorem a ta vize ho už nikdy neopustila.

Richard Konkolski se narodil 6. července 1943 v Bohumíně na Ostravsku – kraji železáren, uhelných dolů a řeky Odry. Jeho dětství nebylo idylické. Byl „válečné dítě“ – nacisté mu zastřelili otce ještě dřív, než se stihl narodit Richardův mladší bratr. Maminka sama zápasila o obživu: po válce si pořídila pole, ale v roce 1948 ji kvůli tomu komunisté onálepkovali jako „kulaka“, nepřítele režimu.

Malý Richard po škole tahal vědra s vodou ze studny, chystal zeleninu na trh a brzy ráno ji vozil do města. Měl své povinnosti, o kterých se nediskutovalo. Ale jako každé dítě si chtěl i hrát – a tak se od malička učil dělit čas mezi práci a klukovské sny.

Už tehdy, jak vzpomíná, všechno pečlivě plánoval, aby úkoly stihl a pak mohl vyrazit s kamarády k vodě. Vodní hladina ho přitahovala jako magnet. Nejdřív to byly místní rybníky a říční ramena – tam zažil první malá dobrodružství na chatrných loďkách a dřevěných neckách, v nichž se cítil jako mořeplavec na širém oceánu. Doma žádné moře neměli, ale fantazie malého Richarda dokázala proměnit i odtokovou strouhu v exotickou řeku.

Už jako kluk miloval příběhy o námořnících. Hltal dobrodružné knihy, obdivoval ilustrace Zdeňka Buriana plné dalekých ostrovů a širých moří. Ty obrázky v něm zažehly jiskru – chtěl ta dobrodružství prožít na vlastní kůži. K jachtám a lodím se však musel doslova prokousat.

Neměl žádné protekce ani peníze, jen odhodlání. Vyučil se zedníkem a dál vystudoval stavební průmyslovku. Sportoval – běhal, plaval, dělal gymnastiku. Ale nejvíc ho lákaly plachetnice. Ve svých 16 letech se v Bohumíně stal členem místního jachetního oddílu a brzy patřil k nejlepším – v 60. letech vyhrál řadu závodů na domácích vodách a stal se i mistrem Severomoravského kraje.

To bylo na malé vodě – na přehradách a jezerech. Konkolski ale snil o oceánu, který voněl nekonečnou svobodou. V chlapci z kraje hald a továrních komínů klíčilo odhodlání dostat se za obzor, kde už neplatí všední starosti ani hranice.

Koncem roku 1966 se Richard rozhodl: postaví si vlastní loď, na které popluje až na konec světa. Bylo mu třiadvacet a věděl, že kupovanou jachtu si dovolit nemůže – nezbývá než zapojit ruce, hlavu a také přátele. V Bohumíně sám navrhl a rozkreslil plány plachetnice.

Původně měla měřit jen 6,5 metru, ale když se doslechl o slavném závodě osamělých mořeplavců přes Atlantik (OSTAR) s minimální délkou lodi 7,4 metru, všechny výkresy přepracoval. Odvážný cíl byl na světě: zúčastnit se OSTAR, přeplout Atlantik a pak – kdoví – možná pokračovat dál kolem světa.

Ze začátku si lidé kolem klepali na čelo. V Československu v 60. letech skoro nikdo na tak velké lodi nejezdil, moře bylo daleko a devizové přísliby na cesty na západ nedostávali ani zkušenější jachtaři.

Ale Konkolski byl houževnatý. Ve dne pracoval jako stavbyvedoucí v chemickém závodě Lachema a po večerech tam v opuštěné hale montoval vlastní loď.

Shánění materiálu v socialistickém Československu byl boj s byrokracií: nebyla k sehnání ani pořádná vodovzdorná překližka, musel kupovat malé modelářské pláty a vozit je na kole z Ostravy, 12 kilometrů, přivázané ke kolu.

Učil se „sto řemesel naráz“ – od truhlařiny po práci s plátnem, kovem, elektronikou. Neměl nic jisté, jen své ruce a podporu manželky Mirky a přátel z oddílu. Po čtyřech letech dřiny stála v roce 1970 v areálu Lachemy jeho vysněná jachta, kterou pojmenoval Niké – podle řecké bohyně vítězství.

S název lodi měl ovšem problém soudruhům. Před slavnostním křtem přišla za Konkolským delegace ze spřátelených železáren: loď prý pokřtí manželka ředitele a jméno nemůže být „Niké“, ale něco ideologicky vhodnějšího.

Dokonce mu dali seznam: „Pomoc“, „Přátelství“, „Družba“ či třeba „50. výročí KSČ“. Richardovi z toho bylo úzko – do seznamu se v tichosti dopsal aspoň „Mír“, kdyby už musel volit menší zlo. Naštěstí v den křtu vydatně pršelo a došlo k chaosu. Jeřáb ze železáren se na kluzkém povrchu málem převrátil, museli proto Niké spustit na vodu dřív než plánovali.

Zmatku využil – kmotra lodi, paní Lišková, se ho na poslední chvíli ptala, jak loď pojmenovat. „Niké,“ pošeptal jí neústupně. Dáma rozbila o bok láhev a zvolala jméno Niké. A tak se zrodila Niké. Loď symbolizující vítězství – a trochu i vzdor vůči těm, kteří nevěřili.

Ještě nebylo vyhráno. Aby vůbec mohl s Niké vyplout do zahraničního závodu, čekalo Konkolského byrokratické kolečko. Komunistický režim nedůvěřoval jednotlivcům na „soukromých lodích“.

Ředitel bohumínských železáren mu nakonec sdělil, že nemůže reprezentovat socialistickou vlast na lodi, která mu patří – a tak Richard neměl na vybranou a daroval Niké podniku Železárny a drátovny Bohumín výměnou za slíbenou účast v závodě.

Bál se jen, aby si kamarádi, co mu pomáhali, nemysleli, že z toho něco osobně má – proto sepsal jejich jména a prosadil, že každý dostal drobnou odměnu deset korun za hodinu práce. Loď tak byla „veřejným majetkem“ a mohla oficiálně vyplout pod československou vlajkou.

Železárny navíc pomohly s nákladnou dopravou – kamion odvezl Niké do polského Štětína, odkud mohla pokračovat po moři. A národní podnik také přidal něco praktických darů: Vitana věnovala balíčky dehydratovaných jídel, n.p. Prim daroval vodotěsné hodinky. Byl rok 1972 a vše směřovalo k velkému dni: startu transatlantického závodu OSTAR v anglickém Plymouthu.

V červnu 1972 se Richard Konkolski se svou malou Niké ocitl na startovní čáře legendárního závodu jednotlivců přes Atlantik. Dorazil na poslední chvíli – kvůli bezvětří málem nestihl startovní přístav, až záchvěv větru ho v posledních minutách donesl k molu. Mezi soupeři měl přezdívku „Super Kamikaze“ – viděli jeho miniaturní přetíženou loďku s nákladem těsně nad čarou ponoru a jen kroutili hlavami.

Hned v první bouři na Atlantiku se Niké zlomil stěžeň a závod pro něj prakticky skončil. Richard neměl peníze nazbyt, ale manželka Mirka doma nelenila: oběhla vydavatele, vyjednala smlouvu na knížku a získala zálohu 20 000 Kčs. Tyto peníze okamžitě investovala – část poslala na opravu stěžně v Newportu a za zbytek si koupila letenku do Ameriky.

Mirka věděla své: manžel její podporu potřeboval. V závodě OSTAR 1972 sice oficiálně neuspěl (dorazil do cíle pár hodin po předčasně vyhlášeném limitu, takže ho pořadatelé vedli jen jako „neklasifikovaného finišera“), jenže pro Richarda to byl teprve začátek, ne konec.

„Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou,“ vysvětloval později. Když se v Newportu vylodil, nepotřeboval dlouhé přemlouvání. Původně snad měl mířit s ostatními závodníky zpět do Evropy, ale v hloubi duše už dávno spřádal větší plán.

Místo návratu domů se v Americe zdržel tři měsíce – pracoval v Newportu jako řezník a sháněl zásoby – a pak vyrazil sám na Niké dál, směrem k Panamskému průplavu a Pacifiku. Začala nejdůležitější etapa jeho životní plavby: cesta kolem světa. Na konci roku 1972 proplul Panamou do Tichého oceánu a pak následovaly tisíce mil na volném moři.

Niké byla jen 7,5 metru dlouhá a něco přes 2 metry široká, drobeček v porovnání s nesmírností oceánů. Richard na ní byl úplně sám – a přece na něj nečekalo jen ticho a nuda. Jeho cesta se změnila v putování za poznáním světa i sebe samého. V přístavech, které navštěvoval, nasával místní život plnými doušky.

Záměrně si vybíral zapadlejší kouty, kde ještě nebyly davy turistů a tradiční způsob života nebyl převálcován moderní dobou. Někde, třeba v polynéských vesnicích, jakoby vystoupil o sto let zpět v čase – na Markézách viděl jednoduchý život rybářů pod palmovými střechami, na Tonze ještě lovili velryby harpunami jen k obživě, v panenských zátokách Austrálie byly ústřice tak obří, že je musel otvírat šroubovákem.

Po návratu o takových místech často vyprávěl a s vděčností říkal: „Jsem rád, že jsem je poznal v době, kdy si uchovávaly tradice, než je převálcovala globalizace.“

Na moři si musel vystačit sám se sebou. Rutina dne se zpočátku podobala nekonečné službě – „co člověk dělá celou dobu sám na lodi? Řídí ji, 24 hodin denně,“ smál se později. Neměl žádnou GPS, jen sextant a tabulky, takže za jasných nocí trávil hodiny zaměřováním hvězd a výpočty polohy. Během dne obzor poskakoval, a tak navigoval podle Slunce a kompasu.

Do toho neustálá péče o loď: dolaďovat kurz podle větru, kontrolovat plachty, zapisovat vše do lodního deníku a map. Aspoň jednou za den si ohřál něco teplého k jídlu – měl od kamaráda kuchaře naloženo pár hotových jídel ve sklenicích, jinak vařil ze zásob sucharů, rýže a konzerv.

Vodu měl v kanystrech a musel šetřit: sprchu si dopřál jedině, když přišel déšť, a na čištění zubů používal slanou vodu – sladkou jen na vypláchnutí. Občas spal jen po dvaceti minutách, když to situace dovolila, jindy několik dní skoro vůbec.

A pak tu bylo nekonečné přemýšlení – o životě, o lidech, které zanechal doma, o tom, proč tohle všechno vlastně podstupuje. Byly chvíle, kdy ho přepadaly pochybnosti: „Mám tohle zapotřebí?“, honilo se mu hlavou v nejhorších okamžicích.

Těch přišlo nepočítaně. Uprostřed oceánu byl zbitý, prokřehlý, nevyspalý, a když další bouře utrhla stěžeň nebo zalila palubu ledovou vodou, musel bojovat s pokušením to vzdát.

V takových chvílích myslel na svou ženu a malého syna, na babičku s dědou, kteří mu kdysi vštěpovali, že člověk se musí poprat s osudem, i na obyčejné lidi v Československu, kteří skrze něj žili svůj sen. Dostával stovky dopisů od fanoušků – v každém článku pro noviny uváděl adresu dalšího plánovaného přístavu a lidé mu tam psali povzbudivé vzkazy.

Málokdo z nich mohl za komunismu cestovat, a tak se z Konkolského plavby stal i druh dobrodružného seriálu „pro národ“ – on byl jejich očima ve světě. Tahle odpovědnost ho držela nad vodou, doslova. „Nemohl jsem je zklamat,“ říkával později s dojetím.

Po třech letech na cestě – z toho dohromady 75 dní v kuse na moři bez přistání, nejdelší nepřerušovaný úsek – se blížil cíl. Zbývalo přeplout Atlantik z Afriky zpět do Evropy. Niké zamířila od Mysu dobré naděje k Svaté Heleně a dál na severozápad. Krátce poté, co minul ostrov Ascension, přišel onen kritický moment v hurikánu u jižní Afriky, kdy šlo o holý život.

Loďka jako zázrakem vydržela a Richard také. Přišel však o většinu peněz – v Kapském Městě musel s pomocí místních jachtařů Niké opravit a to zhltlo téměř celý rozpočet. Na poslední úsek mu zbyl pytel rýže a bedna konzerv hrášku.

Vyčerpaný, pohublý a vousatý takřka po pás překonal poslední úsek Atlantiku. Dne 11. července 1975 se jeho plavba úspěšně završila – po 3 letech a 342 dnech obeplul svět a doplul zpět do výchozího místa v Plymouthu. S drobnou Niké, která byla ve své době nejmenší československou námořní jachtou a druhou nejmenší na světě, co něco takového dokázala, se Richard Konkolski stal 53. člověkem v historii a vůbec prvním obyvatelem vnitrozemského státu, který obeplul zeměkouli sólo.

Když Niké zamířila do polských vod, čekalo na Konkolského sladké zadostiučinění. V přístavu Świnoujście ho vítaly sirény lodí, stovky malých jachet a tisíce lidí na břehu. Poláci slavili odvážného námořníka, který dokázal to, o čem snili i mnozí z nich.

Přitom ještě pár týdnů předem zjišťoval předseda polského jachetního klubu, jakou poctu chystá československá strana svému mořeplavci – a odpovědí bylo trapné mlčení. Úředníci v Praze asi nevěděli, co si s „neposlušným“ jachtařem počít.

Nakonec Poláci řekli dost a uspořádali vítání sami, bez jediné československé vlajky. Až když Konkolski doplul do Štětína a zprávy o jeho triumfu odvysílaly Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa, probudili se i komunističtí funkcionáři – v Praze mu narychlo domluvili předání titulu Mistr sportu.

Vítání v Polsku mezitím pokračovalo a do Štětína za ním dorazil československý konzul a předseda jachtařského svazu s doprovodem. Richard cítil hořkost, ale zachoval dekórum. Přijal pozvání do Prahy, kde mu v dělnickém klubu v Hloubětíně předali sportovní titul.

Chtěli, aby pronesl projev podle papíru, který mu připravili – to odmítl. Místo toho poděkoval těm, kdo mu pomohli, a papalášům vynadal za všechny klacky, co mu celou dobu házeli pod nohy. V sále se tehdy zatajeně dech – a Komunistická strana pochopila, že Konkolski není někdo, koho by mohli snadno kontrolovat.

Navzdory třenicím dostal nakonec možnost zúčastnit se dalšího transatlantického závodu OSTAR 1976. Musel však kvůli tomu až psát dopis samotnému prezidentu republiky Gustavu Husákovi, aby přetlačil neochotné funkcionáře jachtařského svazu.

Vybaven novými zkušenostmi a odlehčenou lodí Niké se v roce 1976 na start slavné regaty postavil znovu. A tentokrát zazářil – trať zvládl ve druhém nejrychlejším čase a v celkovém hodnocení obsadil 2. místo ze 125 závodníků. Konečně se dočkal uznání doma i v zahraničí.

O jeho příběhu se psalo ve světových jachtařských časopisech, zatímco v ČSSR vycházely jeho reportáže v Mladé frontě a dalších novinách. Ostravské televizní studio o něm natáčelo dobrodružné dokumenty, které uchvacovaly diváky – najednou všichni znali tvář zarostlého mořeplavce s šibalskýma očima.

Konkolski se stal celebritou, přesto zůstal skromný. Vydal knížky o plavbě, pořádal besedy, kde dojatě vyprávěl, jak ho v cizině obyčejní lidé přijímali s otevřenou náručí.

„Nikdy jsem neměl s lidmi problém, všude se ke mně chovali skvěle. Když jsem připlul na Bermudy, poštmistr mi donesl koš ovoce, jiný pán mi půjčil moped, abych poznal ostrov. Když k nim promlouváte s úsměvem, oplatí vám to stejnou mincí,“ vysvětloval své životní krédo.

Po úspěchu v Atlantiku 1976 se Konkolski nevzdal ani dalších výzev. Ve světě jachtingu se stal pojmem – nakonec jako první člověk v dějinách třikrát obeplul zeměkouli sólo, a to v obou směrech. Každá z jeho tří plaveb byla jiná. První zůstala nejdelší a nejtěžší, druhá a třetí už probíhaly formou závodů.

V 80. letech se totiž začaly pořádat etapové závody jachtařů kolem světa a Richard cítil, že tam je jeho místo. Jenže doma nastaly potíže. V roce 1982 se chystal s nově postavenou lodí Niké II odjet reprezentovat Československo na vůbec první ročník závodu osamělých mořeplavců kolem světa (tehdy pod názvem BOC Challenge).

Komunistický Svaz jachtingu mu však odmítl dát souhlas ke startu – snad z obav, že by znovu „upláchl“ z dohledu, snad z malicherné žárlivosti funkcionářů. Konkolski zuřil. Tolik let dělal své zemi dobré jméno, z riskantní cesty kolem světa posílal reportáže plné vlastenectví (nikdy nezapomněl zdůraznit, že pluje pod československou vlajkou) a teď měl sklopit uši a zůstat doma?

To ne. Zatímco v Polsku vyhlásili roku 1982 výjimečný stav a hranice byly pod drobnohledem, Richard spřádal riskantní plán. V červnu 1982 tajně vyplul z polského Štětína i s manželkou Mirkou a synem Richardem na palubě – bez povolení, s vědomím, že návrat už nebude možný. Pod rouškou noci loď Niké II tiše proklouzla do Baltského moře a zamířila na západ.

Reakce režimu byla tvrdá: v nepřítomnosti ho odsoudili na mnoho let vězení pro údajnou „krádež“ lodě Niké II (protože formálně patřila ŽD Bohumín) a pro nedovolené opuštění republiky. Z hrdiny se ve své rodné zemi rázem stal psanec. On sám však neměl čas truchlit.

Zamířil rovnou do Newportu na Rhode Islandu, kde rodinu ubytoval a obratem odstartoval do desetiměsíčního závodu kolem světa.

Závod BOC Challenge 1982–83 dokončil ve své třídě na skvělém 3. místě. O tři roky později absolvoval tentýž závod znovu a skončil pátý. Po třetím sólovém obeplutí zeměkoule už mohl směle říkat, že nemá soupeře – stal se prvním námořníkem historie, který to zvládl třikrát.

Stanovil celkem 12 světových jachtařských rekordů a v různých zemích ho čtyřikrát vyhlašovali jachtařem roku. Vedle sportovních úspěchů zvládl i ohromný životní skok: v Americe začínal od nuly a dokázal tam vybudovat nový domov. Usadil se s rodinou v Newportu, získal americké občanství a kromě závodění se vrhl do podnikání.

Otevřel si špičkové multimediální studio a stal se průkopníkem – patřil mezi první v Rhode Islandu, kdo stříhal video v počítači a streamoval video na internetu. Nová vlast si jeho přínosu vážila: v roce 1987 obdržel v USA vyznamenání od prezidenta Ronalda Reagana.

Doma v Československu zatím doznívala normalizace a jméno Konkolski bylo tabu. Až po pádu komunismu nastalo pozvolné smíření. V roce 1990 se mohl poprvé po letech přijet podívat do svobodné vlasti a zjistil, že na něj lidé nezapomněli.

Český svaz jachtingu zrušil absurdní tresty a v roce 1999 udělil Richardovi a Mirce čestné členství – opožděné uznání jejich přínosu pro český jachting. Tehdy ještě zůstávali v USA, ale pouta k rodné zemi znovu ožila.

V roce 2014 Konkolským vrátili české občanství a on se s rodinou mohl natrvalo vrátit domů do rodného Slezska.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Konkolski

https://konkolski.com/

https://www.ntm.cz/archiv-clanku/69-2017-135-2018-plachetnice-nike-ajeji-osudy

https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-lide-osobnosti/127142/richard-konkolski-moreplavec-ktery-trikrat-sam-obeplul-zemekouli.html

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/cestovani/plachetnice-nike-vznikala-v-panelakove-kuchyni-pozdeji-s-ni-cesky-moreplavec_1709061530_pj

https://sailing.co.za/wp-content/uploads/2021/12/1975-04-Yachtsman-RSA-OCR-PAGES-MISSING.pdf