Článek
Bylo chladné podzimní ráno roku 1938. Mlha se válela nad jihočeskými rybníky a syrový vítr štípal do tváří. Osmnáctiletý Josef seděl na dřevěné káře vedle svého otce a díval se, jak jejich rodný dům v Břilicích mizí v dálce.
Nevydali se na žádný jarmark ani na cestu za obchodem – utíkali. U prahu chalupy zůstala i část jeho dětství. Psal se říjen 1938 a po Mnichovské dohodě se jejich domov ocitl na území, které už jim nepatřilo.
Co se mu asi honilo hlavou v tu chvíli? Snad strach z okupantů, kteří zabrali rodnou ves. Možná nervózní vzrušení z neznámého dobrodružství. Anebo jen tichý smutek, který nedokázal slovy pojmenovat.
Ten mladík se jmenoval Josef Vrchota. Robertem se stane až později. Narodil se 13. ledna 1920 v malé vísce Břilice u Třeboně do rodiny truhlářského mistra. Dětství prožil v Českých Velenicích a později v Českých Budějovicích, kde nastoupil na gymnázium. Rodiče do něj vkládali velké naděje – viděli ho jednou třeba jako úředníka nebo učitele s dokončenou maturitou.
Místo maturity však přišel podzim 1938 a s ním ztráta domova. Vrchotovi museli opustit pohraničí a usadit se na okraji Prahy. Krátce poté, na počátku okupace, se dospívající Josef rozhodl následovat volání divadla. Bez vědomí rodičů utekl ze školy a přidal se ke kočovné herecké společnosti. Doma tím nikoho nepotěšil – v očích rodiny prostě utekl „ke komediantům“.
V kočovné divadelní maringotce strávil dva roky. Projel se souborem severočeská města a poznal život umělců na cestě se vším všudy: večer zahrát představení v hostinci, ráno naložit kulisy a zase o štaci dál. Velmi rychle se ukázalo, že má vrozený talent a nezdolnou vůli učit se novým věcem – během krátké doby se z nesmělého autodidakta vypracoval ve spolehlivého člena ansámblu.
Už v roce 1941 stanul jako profesionál na prknech stálého divadla. Získal angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde působil až do roku 1948. Tehdy také došlo na změnu identity – klasického českého křestního jména se vzdal a přijal umělecký pseudonym Robert, který na plakátech zněl vznešeněji a světáčtěji než obyčejný Josef.
Jeho cesta k filmu byla možná dílem náhody, možná osudu. Sám Vrchota po letech popsal jednu příhodu z válečných let: „Za Protektorátu, cestou do divadla na zkoušku, jsem potkal žebráka. V kapse jsem měl poslední dvě pětikoruny. A tak jsem mu jednu z nich hodil,“ vzpomínal tiše. Věřil, že mu ten dobrý skutek přinesl štěstí – nedlouho poté totiž dostal svou první nabídku před filmovou kamerou.
Roku 1944 ho kolega Rudolf Hrušínský pomohl dostat do připravované komedie Pancho se žení. Mladý herec v ní debutoval jako pistolník Manuel po boku samotného Hrušínského, který snímek režíroval.
Bouřlivé události konce války však premiéru odsunuly až na rok 1946 a domácí kritika tehdy na parodický western vůbec nebyla připravená – na filmu nenechala nit suchou. Zklamaný Hrušínský se k filmové režii už nikdy nevrátil. Pro Roberta Vrchotu ale tenhle projekt znamenal první cenný krok do světa kinematografie.
Po válce už si filmaři urostlého, pohledného herce všimli naplno. Vrchota měl fotogenickou tvář a mužný zjev – předurčovalo ho to k rolím sympatických mladých hrdinů a milovníků. Zpočátku skutečně exceloval v romantických úlohách; kolem roku 1950 patnáct let v kuse na plátnech „exceloval v rolích romantických nápadníků“ a hrdinů.
Posted by Ivan Ráca on Sunday, January 12, 2025
Jeden z jeho nejkrásnějších filmových obrazů je myslivec ve filmu Divá Bára (1949), kde po boku mladičké Vlasty Fialové okouzlil nejednu divačku. Jako poručík Vrána v úsměvné komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky se téhož roku ucházel o lásku filmové dcery Saši Rašilova. A v dramatickém eposu Němá barikáda (1948) si zahrál statečného odbojáře, který se zbraní v ruce čelí nacistům v pražských ulicích.
Není divu, že v té době lámal srdce žen. O mnoho let později na to vzpomínal jeho kolega Josef Dvořák, který se Roberta zvědavě vyptával, jaké to bylo být idolem žen. Vrchota se jen usmál a po chvilce tichého přemýšlení odpověděl: „Pepíčku, to byla taková nádhera… Nám ženský padaly větracím okýnkem do auta,“ prozradil s nostalgií v hlase.
Navzdory popularitě a šarmu se z Roberta Vrchoty nestala hlavní hvězda první velikosti. Hrál sice po boku velkých jmen té doby a objevil se v řadě známých filmů, většinou ale šlo o role vedlejší. Jedinou skutečně velkou filmovou příležitost dostal až v roce 1956 – a byla to role záporná.
V detektivním dramatu Zlatý pavouk ztvárnil postavu zubaře Miroslava Hrušky – na první pohled váženého lékaře, ve skutečnosti však člověka, který se za konce války obohatil na utrpení jiných. Jeho filmový hrdina ukrýval batoh plný šperků a zlatých zubů uloupených vězňům z Osvětimi a sám se stal boháčem.
Nakonec však osud tohoto chamtivého zhýralce dostihl – prozradí ho drobná brož ve tvaru zlatého pavouka a Hruškův příběh končí spravedlivým trestem. Pro Roberta Vrchotu znamenal Zlatý pavouk vrchol kariéry – poprvé a naposledy zde nesl celý film na svých bedrech. „Robert Vrchota se v hlavní roli objevil poprvé a naposledy. Žádnou podobnou velkou příležitost již nikdy v životě nedostal.“
Od konce 50. let dál dostával Vrchota ve filmu jen menší role – ovšem to neznamená, že by zapadl. I z drobných epizodek dokázal vytvořit výrazné figurky se šmrncem. Postupem času se také proměnil jeho vzhled: někdejší atletická silueta se výrazně zakulatila a z mladého elegána byl rázem postarší bodrý pán. Režiséři toho neváhali využít a často ho obsazovali jako různé vrátné, hostinské, holiče či všelijaké strýce dobráky.
Šedesátá a sedmdesátá léta přinesla desítky malých, ale zapamatovatelných roliček, jimiž se zapsal do paměti publika. Diváci ho mohli zahlédnout v mnoha populárních filmech – například jako rozšafného hostinského v hořké komedii Bílá paní (1965), jako hradního strážného v pohádce Šíleně smutná princezna (1968), coby přísného ředitele školy v bláznivé parodii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (1970) nebo v úloze venkovského řezníka ve filmu Léto s kovbojem(1976). Ať hrál v jakémkoli žánru, vždy upoutal pozornost – byť třeba jen jedinou větou či nezapomenutelným výrazem ve tváři.
Na divadelních prknech si mezitím užíval všestrannějších rolí. V Kolíně, kam se roku 1956 přesunul a kde vydržel na oblastní scéně až do odchodu do důchodu v roce 1980, ztvárnil řadu charakterních postav. Zahrál si například Higginsovy slavné lekce řeči v Shawově Pygmaliónu i bodrého Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských. Pod pseudonymem Can O’Harris dokonce zkusil psát vlastní divadelní hry – vznikly tituly jako Arabské bábálé, Oceán a námořníci či Svědomí a šibenice. Uvedeny byly však jen výjimečně a bez většího ohlasu – v této roli autora se Vrchota proslavit nedokázal.
Robert Vrchota se objevil také v televizi a v rozhlase. Jeho hlas zněl v rozhlasových hrách (například dramatizace románu Anna proletářka) a v dabingu propůjčil hlas mnoha zahraničním filmovým postavám. Televizní diváci ho mohli vidět v řadě populárních seriálů – namátkou Hříšní lidé města pražského, 30 případů majora Zemana, Synové a dcery Jakuba Skláře, Malý pitaval z velkého města a mnoho dalších.
Často účinkoval také v zábavných estrádních pořadech. Na zájezdových pódiích v kulturních domech bavil publikum svým pohotovým humorem a sypal historky ze zákulisí doslova z rukávu – stejně jako později v hereckých šatnách nebo hospůdkách po představení.
Navzdory tomu všemu zůstal překvapivě skromný a stranil se mediální pozornosti. Do svého soukromí si nenechal nahlížet a rozhovory prakticky neposkytoval. Jeho zázemím byl tichý rodinný život. Jeho manželkou byla Valina Rašínová, jazyková lektorka, která perfektně ovládala angličtinu, němčinu i francouzštinu.
Na její hodiny cizích jazyků docházeli i kolegové herci – třeba herečka Eva Hrušková vzpomíná, že paní Valina byla přísná, ale naučila ji dokonalou výslovnost. O případných dětech Vrchotových se veřejnost nikdy nedozvěděla. Možná je neměli, možná je jen pečlivě chránili před ztrátou soukromí.
Mezi kolegy a přáteli naopak platil Robert Vrchota za veselého a oblíbeného společníka. Při natáčení, na zájezdech i po premiérách s ním bývala vždycky legrace. „On byl velmi přátelský, navíc báječný vypravěč. Historky, co prožil v divadle nebo při natáčení, sypal z rukávu. Vždycky s ním byla legrace. V jeho blízkosti se každý cítil dobře,“vzpomínal herec Jiří Krampol na staršího kolegu, s nímž se často setkával v televizních pořadech i u piva po představení.
Kamkoliv Vrchota přišel, tam rychle nastala dobrá nálada – spoluhráči oceňovali jeho profesionální přístup, smysl pro humor i životní nadhled, který si uchoval do posledních chvil.
Ještě začátkem 90. let se Robert Vrchota objevoval na obrazovce. Naposledy si zahrál malou roli v seriálu O zvířatech a lidech, který se vysílal v roce 1994 – rok poté, kdy se uzavřel i jeho vlastní příběh. Zemřel 25. dubna 1993 v Praze ve věku 73 let. Za svůj plodný život vytvořil na osmdesát pět filmových a televizních rolí a nespočet divadelních postav. Mnohem důležitější však je, že po sobě zanechal nesmazatelnou stopu v srdcích diváků a kolegů.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Vrchota
https://www.csfd.cz/tvurce/7265-robert-vrchota/prehled/
https://zeny.iprima.cz/herce-roberta-vrchotu-zeny-zboznovaly-padaly-mu-vetracim-okynkem-do-auta-422445
https://www.krajskelisty.cz/praha/22988-nezdarny-syn-utekl-ke-komediantum-a-stal-se-milovnikem-vyznamne-role-se-ale-nedockal-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://files.scriptum.cz/scriptum/ceske-listy/ceske-listy_1961_09-20_09_ocr.pdf
https://www.super.cz/clanek/celebrity-nase-babicky-ho-zboznovaly-sarmantni-milovnik-ceskoslovenskeho-povalecneho-filmu-by-se-dozil-sta-let-679621
https://www.fdb.cz/osobnost/5442-robert-vrchota
https://www.kinobox.cz/osobnosti/23505-robert-vrchota
https://zivotopis.osobnosti.cz/robert-vrchota.php
https://dabingforum.cz/viewtopic.php?t=14483
