Článek
Jenže se ukázalo, že nám nenabízejí to novější, skoro nejeté, co jim většinu času stojí v garáži. Místo toho se rozhodli „velkoryse“ se zbavit svého starého a poruchového vozu, který byl spíš na odpis než na pohodlné ježdění.
Když jsme se na to zeptali, vysvětlili nám, že to starší auto pro nás „úplně stačí“ a že na to nové přece oni sami ještě potřebují spoustu let. Bylo mi nepříjemné hned protestovat, ale tušila jsem, že než šrot platit neustálými opravami, raději bychom dali dohromady o něco větší obnos a vzali si to jejich druhé, které pořád vypadá slušně a náklady na servis by byly minimální. Jenže ve chvíli, kdy jsem si dovolila říct, že to staré auto by nám přineslo hlavně další výdaje a problémy, rodiče vybuchli: „Vy jste ale nevděční! Vůbec nevíte, co je to pokora! Jestli se vám to nelíbí, tak nemusíte dostat nic!“
Nejdřív jsem byla v šoku. To, co začalo jako vstřícné gesto, najednou působilo jako pokus o výčitky a manipulaci. Celá léta nám říkali, že rodina si má pomáhat, že nás mají rádi, že by pro nás udělali cokoli. A najednou jsem slyšela věty jako: „Buď to ber, nebo se klidně spolehni sama na sebe!“ Přitom jsem jim nic nevyčítala, neprosila jsem o žádnou almužnu. Jen jsem se snažila vysvětlit, že to staré auto už není ani bezpečné, ani ekonomicky výhodné.
Najednou jsem cítila, jak se mě snaží zahnat do kouta. Když jsem naznačila, že bychom možná raději přispěli na to jejich novější, abychom měli jistotu spolehlivého vozu, následoval naprostý obrat v jejich chování. Už to nebyli milí rodiče, kteří chtějí pomoct, ale někdo, kdo nás trestá za to, že jsme si dovolili projevit vlastní názor. Začali se tvářit, jako bychom je využívali. Do očí mi řekli, že jsme drzí a neskromní. Nakonec oznámili, že si svoje staré auto radši nechají a že nám tedy nedají vůbec nic.
Bylo mi líto, že to takhle dopadlo, ale zároveň jsem byla hrozně naštvaná. Člověk si říká, že v rodině by snad měla fungovat vzájemná podpora a také otevřená komunikace o tom, co reálně potřebujeme. Místo toho jsem se cítila jako malé dítě, které musí poslouchat, co mu kdo nakáže, a být vděčné za každou drobnost, i když je ta drobnost tak trochu danajský dar. Starý krám, co by nás v servisu stál měsíčně tisíce, vážně není žádné požehnání.
Nejhorší na tom všem ale bylo, jak se rodiče následně prezentovali před ostatními. Jako by od začátku šlo o to ukázat, jak jsou oni skvělí a my nevděční. Vyprávěli příbuzným a známým, že nám chtěli dát auto, ale my jsme jim ho „hodili na hlavu“, protože jsme prý chtěli luxus a nestačilo nám obyčejné vozidlo na dojíždění do práce. Přitom já jen chtěla, abychom se vyhnuli dalším problémům a zbytečným výdajům, které si teď fakt nemůžeme dovolit.
A tak z celé té situace, kdy jsme doufali, že získáme spolehlivé auto, zbyla jen pachuť. Nezískali jsme nic a ztratili jsme klidné vztahy v rodině. Vím, že už o žádnou podobnou „pomoc“ nestojím. Připadám si, jako by rodiče darované auto používali jen jako nástroj k tomu, aby nás mohli ponižovat a ovládat. Co je to za dar, když vás pak pomlouvají a cítíte, že jste podle nich chamtiví a nevděční?
Teď už raději auto sháníme jinak. Asi si vezmeme menší úvěr a pořídíme si něco vlastního, i kdyby to nebylo nejnovější. Hlavně aby to bylo bezpečné a spolehlivé. Nad jednáním rodičů pořád kroutím hlavou. Hodně to zamávalo mými iluzemi o rodině, ale co se dá dělat. Lepší koupit vlastní auto a mít klid, než donekonečna poslouchat výčitky, že jsme nevděční a že ničemu nerozumíme.
Až budou jednou sami něco potřebovat, asi se mi vybaví, jak reagovali na naši obyčejnou upřímnost. Nedokážu říct, jestli je budu schopná odmítnout stejným způsobem, ale možná aspoň na chvíli pochopí, jak bolí, když blízký člověk nadělá spoustu planých slibů, ale v reálu pohrdá vašimi skutečnými potřebami. Za mě už žádné „velkorysé“ rodinné nabídky. Jestli je cena za takový dar to, že musíme mlčet a poslouchat výčitky, pak si radši poradím sama.
