Článek
Říkala jsem tomu „vědomý odchod“. Bylo mi čtyřicet pět a měla jsem pocit, že mi život protéká mezi prsty jako písek v přesýpacích hodinách, které někdo otočil příliš brzy. Prodala jsem byt v Praze, dala výpověď v práci, kde jsem pro jeden mezinárodní korporát optimalizovala procesy, které nikoho nezajímaly, a koupila polorozpadlou chalupu v Orlických horách. Můj Instagram byl plný fotek mechu, vlastnoručně nasbíraných hub a východů slunce, které slibovaly očistu.
První měsíce byly přesně takové, jaké jsem si je vysnila. Fyzická práce mě uzdravovala. Štípání dříví, nošení vody ze studny, pletí záhonů s mrkví. Každý sval mě bolel novým, uspokojivým způsobem. Večer jsem sedávala u kamen, poslouchala praskání ohně a ticho, které bylo tak hluboké, až zvonilo v uších. Cítila jsem se silná. Soběstačná. Byla jsem Zbyňka, žena, která se vzepřela systému. Hrdinka svého vlastního, autentického příběhu.
Všechno se zhroutilo jednoho deštivého úterý. Déšť bičoval okna a já jsem se rozhodla udělat generální úklid ve staré kůlně, kam jsem zatím jen bezmyšlenkovitě házela věci. Vzadu, pod hromadou zetlelých prken, jsem našla něco, co tam nepatřilo. Kovově se to zalesklo. Byla to prázdná konzerva od paštiky. Májka.
Srdce mi vynechalo úder. Vždyť já přece… já jím jen to, co si vypěstuju. Medvědí česnek, dýně, brambory. Maso jen tehdy, když mi ho donese starý pan Horák z vedlejší samoty. Zvedla jsem tu plechovku, lehkou a prázdnou, a cítila jsem, jak mi po zádech stéká ledový pot, který neměl nic společného s chladem v kůlně.
Pak jsem našla další. A další. Byly zastrkané za trámy, schované ve starém sudu, zahrabané pod podlahou. Triumfální sbírka mého selhání. Desítky prázdných, potupných plechovek od té nejprůmyslovější paštiky, jakou si lze představit. A já přesně věděla, kdo je tam dal.
Ten okamžik byl horší než jakákoli samota. Nebyla to jen paštika. Byla to lež. Systematická, pečlivě skrývaná lež. A lhář nebyl nikdo jiný než já. Ta silná, soběstačná Zbyňka byla jen iluze, kterou jsem prodávala sama sobě. Skutečná Zbyňka jednou za týden sedla do starého auta, sjela do nejbližšího města a se sklopenou hlavou se plížila mezi regály v Lidlu, aby si koupila svou dávku zpracovaného masa a soli. Svou dávku normálnosti.
Stála jsem uprostřed kůlny, obklopená důkazy své zrady, a začala jsem se hádat. Nahlas. Se sebou.
„Co to má znamenat, Zbyňko?“ křičela ta idealistická verze mě. „Tohle jsi přece nechtěla! Zrazuješ všechno! Každý princip, kvůli kterému jsi tady!“
A pak se ozvala ta druhá. Ta unavená, slabá žena, kterou jsem se snažila pohřbít pod nánosy dřiny a odhodlání. Její hlas byl tichý, ale řezal jako nůž.
„A co jsi vlastně chtěla?“ zašeptala. „Umřít tady hlady a zimou? Myslela sis, že když budeš jíst kořínky, tak zmizí ta prázdnota, co tě sžírala už v Praze? Ta panika, že jsi v životě nic nedokázala?“
„Dokázala jsem odejít!“ bránila jsem se.
„Ne, ty jsi utekla,“ odpověděla mi nemilosrdně. „A víš, co je nejhorší? Že jsi utekla sama před sebou. A já jsem ten důkaz. Já jsem ta tvoje slabost, co potřebuje chuť něčeho známého. Ta paštika není jídlo. To je záchranná brzda. To je jediné skutečné spojení se světem, který jsi údajně opustila, ale zoufale ti chybí.“
Ten rozhovor mě zlomil. Nesesbírala jsem ty plechovky a nehodila je do ohně v nějakém gestu katarze. Nechala jsem je tam ležet. Vrátila jsem se do chalupy, sedla si ke stolu a dívala se ven, jak déšť omývá svět, který už najednou nebyl čistý a pravdivý. Byl jen… mokrý a studený.
Od toho dne se nic nezměnilo a zároveň se změnilo všechno. Pořád žiju tady. Pořád štípu dříví a nosím vodu. Ale už si nic nenalhávám. Sen o absolutní čistotě a soběstačnosti zemřel v té kůlně. Občas stále jedu do města. Už se neplížím. Koupím si tu paštiku, někdy i balíček sušenek nebo lahev vína, které nevyrostlo na mé zahrádce.
Zjistila jsem, že utéct před světem je vlastně docela snadné. Mnohem těžší je neutéct sám před sebou.
