Rudá armáda při osvobozování Evropy znásilnila miliony žen, většinu v Německu

„Každý večer po setmění začal strašný kravál… A potom znásilnili naše matky a sestry,“ vzpomíná sedmiletý Hans-Dieter H. na konec války. Ve sklepě domu v dolnoslezském městě Bunzlau naslouchal drsným hlasům opilých vojáků, kteří venku na korbách náklaďáků hulákali ruské pochody.

Pak rachot kovových bot na dlažbě, výkřiky – a dusivé ticho strachu. Ten malý chlapec se choulil vedle své maminky a třináctileté sestry. Nemohl nic dělat. Viděl rudoarmějce, jak na ně beze slova ukazují baterkami a bezcitně si je odvádějí do tmy.

Za rozbitými okny se rozléhal křik. Hans-Dieter stál jako přimrazený. Z temného kouta sklepa jen slyšel nepřerušované vzlyky a sténání, které nikdy neměl zapomenout.

Nebyli jediní. Podobná pekla v těch dnech a nocích roku 1945 prožívaly v tichosti tisíce žen a dívek – v Berlíně i stovkách dalších měst, městeček a vesnic. Ženské oči, široké hrůzou ve světle baterek, od Kavkazu po Labe.

Úkryty v koutě sklepa, na půdě pod harampádím či v lese pod větvemi – všechny nakonec objevené a vyrvané ven. Nezáleželo na věku, národnosti ani uniformě, kterou kdysi nosil jejich manžel či otec. Vojáci, kteří vtrhli do jejich životů, se neptali. Přišli jako vítězové a brali si „válečnou kořist“. Měly to být poslední dny války – a pro mnohé ženy se proměnily v nejhorší noční můru jejich života.

Po čtyřech letech nelidské války se do Německa valila obrovská masa sovětských vojáků, odhodlaných zúčtovat s nepřítelem všemi prostředky. Východní frontou prošly miliony mladých mužů otupělých utrpením, zahořklých nenávistí a živených drsnou propagandou pomsty.

„Zabíjejte Němce! Pokud nezabiješ Němce, Němec zabije tebe,“ hřímal v novinách Krasnaja zvezda spisovatel Ilja Erenburg. V myslích rudoarmějců tak „německá žena“ přestala být člověkem– stala se symbolem nepřítele, kterého lze ponížit a zničit, stejně jako Berlín v sutinách.

Jak po letech napsal jeden z nich: „Útočíme na první německé vesnice. Jsme mladí a silní. Čtyři roky bez bab. Ve sklepech tam bylo víno a plno jídla. Chytali jsme německý děvčata a… deset vojáků znásilňovalo jednu holku… Bylo jim tak dvanáct, třináct. Když plakaly, bili jsme je a ucpávali jim pusy. Dodneška nepochopím, jak jsem mohl… Ale bylo to tak.“ Nenávist, alkohol a pocit naprosté moci se proměnily v nekonečnou spirálu násilí.

Vrchní velení v Moskvě vědělo, co se děje. Z fronty přicházely hlášení o děsivém „řádění“ vojáků. Stalin však zpočátku jen cynicky mávl rukou. Oficiálně se Rudá armáda prezentovala jako armáda osvoboditelů; v terénu ale velitelé často přivírali oči. Někteří důstojníci sami znásilňovali, jiní se báli postavit rozkuráženým mužům se samopaly.

Maršál Koněv i generál Rokossovskij vydávali přísné rozkazy k ukáznění vojsk – bez výsledku. Pár jednotlivců se pokusilo zasáhnout po svém: jeden velitel divize prý na místě zastřelil podřízeného důstojníka, který si seřadil vojíny před polonahou Němkou na zemi. Jenže to byly výjimky. Realita drtivé většiny žen byla taková, že když se otevřely dveře, vpadla dovnitř banda opilých mužů a ony byly úplně samy.

První vlna hrůzy zasáhla východní Prusko už na podzim 1944. Sověti tam vtrhli do vesnic, kde zůstaly jen staré ženy a děti, a „pomstili se“ na bezbranných civilistech. V březnu 1945 překročily frontové jednotky hranice českého Slezska a vtrhly i do regionů, které nebyly čistě německé – a stejné osudy postihly Polky, Češky, Ukrajinky i vlastné Rusky, odvlečené na nucené práce.

„Rusové přišli a hledali děvuchy,“ líčila Gabriela H. z Hlučínska, které bylo připojené k Říši. Bylo jí šestnáct. „Sedm vojáků naráz znásilnilo tři ženské. Neměly jsme obranu, všichni muži byli na frontě. Měly jsme strašný strach, nemohly jsme nikoho bránit.“ Jedna sousedka křičela: „Děvuchy, utěkajtě!“ – ale kam utéct před armádou?

Podobné „trestné výpravy“ doprovázely postup Rudé armády prakticky všude. V polské Nise vpadlo 25. března 1945 vojsko do ženského kláštera – jeptiškám nepomohly ani modlitby.

„Najednou se rozrazily dveře a vpadly desítky ruských vojáků. Byli opilí a okamžitě se na nás vrhli. Na každé z nás se vystřídalo hned několik mužů. Nic jsem nevnímala, jen jsem se modlila, ať to brzy skončí,“ vzpomínala po letech jedna ze 182 znásilněných řeholnic. Na dobytém území neplatila žádná pravidla ani svatá půda.

V dobytém Gdaňsku jistý mladý důstojník dokonce vymyslel zvrhlou lest: sliboval vyděšeným ženám ochranu v místní katedrále. Jakmile se tam shromáždily, nechal zavřít vrata – a dovnitř vběhla jeho jednotka. Mezi zvuky varhan a zvonů vojáci znásilňovali ženy opakovaně a hromadně. Před takovou krutostí nebylo úniku.

Jak Rudá armáda pronikala hlouběji do Německa, šířily se děsivé zvěsti. Mnoho Němek raději prchalo na západ, jiné se pokoušely ukrýt v anonymitě velkoměsta. V rozbombardovaném Berlíně se v dubnu 1945 krčily v krytech a věřily, že v davu snad splynou. Přesto i tam přišla bouře násilí.

Ve chvíli, kdy dobyvatelé ovládli ulice, začal lov. Očití svědci popisují, jak sovětští vojáci večer vbíhali do sklepů, baterkami svítili do tváří schoulených žen a ty „nejhezčí“ si beze slova táhli ven. Ozývalo se pláč, křik, střelba varovně do stropu. Nebylo kam utéct, nebylo kam křičet o pomoc.

Jedna berlínská svědkyně líčila, jak se s ostatními ženami snažily vypadat co nejodporněji – umazaly si tváře sazemi a oblékly hadry. Nepomohlo. Nebylo, kdo by je bránil. Muži buď padli, nebo skončili v zajetí; ti, co zůstali, byli staří nebo zranění.

Otcové a manželé, kteří se postavili na odpor, byli okamžitě zastřeleni před prahem domu. Sovětští vojáci vnímali bezbrannost civilistů jako samozřejmost – „Frau ist Frau.“ Žena je prostě žena, jedno jestli Němka nebo třeba Židovka, která sama trpěla pod nacisty. Vítězové brali spravedlnost do svých rukou a věřili, že na ni mají nárok.

Od konce dubna do začátku května 1945 zažilo Německo to, co historikové nazvali největším fenoménem masového znásilňování v dějinách. Rozsah byl nepředstavitelný. Odhadem 1,5 až 2 miliony žen byly znásilněny sovětskými vojáky – mnohé opakovaně a hromadně.

Podle poválečných údajů berlínských nemocnic bylo jen v bitvě o Berlín během pár týdnů znásilněno kolem 100 000 žen a dívek. Nejméně deset tisíc z nich zemřelo na následky – nejčastěji vlastní rukou, ať už z hanby nebo zoufalství. Mnoho dalších zemřelo na brutální zranění či neléčené infekce, případně při předběžně prováděných potratech.

Na venkově a ve východních provinciích byl osud obětí leckdy ještě tragičtější – malé komunity byly ponechány samy sobě a znásilněné ženy volily smrt, někdy i celé rodiny dohromady. Celkový počet žen, které zemřely v souvislosti se znásilněním na konci války, se odhaduje až na 240 000. 

Byly zaznamenány případy, kdy vojáci v opileckém běsnění mrzačili své oběti předměty, když už nedokázali napáchat další ponížení jinak. Častější ale bylo, že jedna žena musela „obsloužit“ desítky mužů za sebou.

Dívky a ženy ztrácely vědomí, nebo se vevnitř odpojily od reality, neschopné snést tu bolest a hanbu. Starší sovětští důstojníci s chmurným humorem tvrdili západním novinářům, že jejich vojáci byli tak „sexuálně vyhladovělí“, že nepohrdli ani sedmdesátiletými stařenami – prý k jejich „nemalému překvapení, ne-li přímo potěšení“.

Tato cynická slova vystihují psychologický paradox: pachatelé byli přesvědčeni, že se oběti vlastně smířily se svým osudem, nebo že jde dokonce o jakési spravedlivé vyrovnání. Když skupina hromadně znásilněných žen v Königsbergu prosila vojáky, aby ukončili jejich trápení třeba i smrtí, urazilo je to. „Ruští vojáci nestřílejí ženské. To dělají jen Němci,“ odbyli je. Sami sebe viděli jako nositele morální mise – osvoboditele, kteří mají právo si dělat, co chtějí.

Za celým tím běsněním stála směsice temných motivů. Samozřejmě – touha po odplatě za nezměrné zločiny nacistů hrála roli. Ale ta sama o sobě takovou lavinu nevysvětluje. Své udělala i léta odlidšťující propagandy, která líčila Němce jako zvířata.

Dalším faktorem byl naprostý rozklad disciplíny v armádě, unavené a posílené chaotickými dodatečnými odvody z konce války. Mnozí nováčci 1945 neměli pořádný výcvik, zato měli nekonečné zásoby ukořistěného alkoholu. Pili, aby otupili stres a hrůzy boje – a opilí pak snadno propadli animálnímu pudu moci nad poraženým nepřítelem.

„Všichni byli ožralí a dělali svinstva,“ shrnula prostě pamětnice Ludgarda P. z Hlučínska. A v neposlední řadě tu byl i fenomén „kasárenské sexuality“: v prudérní stalinistické společnosti byli mladí muži drženi v nevědomosti, sex byl tabu a ženy často jen objektem pro posměch. Mnoho sovětských vojáků proto nemělo zdravý vztah k ženám ani elementární ponětí o respektu. Teď, na dobytém území, v nich uniforma a zbraň probudily to nejhorší.

Pro ubohé civilistky nehrála roli ani vlajka, ani jazyk, kterým mluvily. „Nejen Němky, ale i Polky, Češky, Bělorusky, Ukrajinky nebo i Rusky“ – všechny tyto ženy se stávaly oběťmi demoralizovaných vojáků, píše se v jedné české studii. Zprávy dokazují, že sovětští „osvoboditelé“ opakovaně znásilňovali i ženy z národů, které přišli zachránit: vězněné Polky v koncentračních táborech, odvlékané sovětské dívky na nucených pracích i například osvobozené Češky po Pražském povstání.

Příslušnost k vítězné straně někdy pomohla – historici uvádějí, že znásilnění slovanských žen Sověty trestali přísněji (hrozilo až 10 let gulagu, zatímco za „svedení“ Němky jen 5 let). Jenže většina těchto zločinů nikdy potrestána nebyla. Jednak jich bylo příliš mnoho, jednak se jich účastnili i důstojníci.

A kdo by soudil svoje vlastní vítězné hrdiny? Sovětské velení raději vše svalovalo na jednotky dezertérů a zločinců. Ve skutečnosti se ale na systematickém znásilňování podílely běžné bojové útvary i týlové jednotky, kde byla disciplína vůbec nejhorší. Lavina násilí se valila dál – až do léta 1945 a konce okupace.

Stojí za zmínku, že válečné zločiny páchané na ženách se neomezovaly jen na východní frontu. Také někteří vojáci západních spojenců zneužili chaos posledních dnů války. Americké, britské či francouzské jednotky sice měly přísnější velení a za znásilnění často nekompromisně soudily a trestaly, přesto k nim docházelo.

Historické odhady se různí – například americký badatel J. Robert Lilly odhaduje, že v letech 1945–46 došlo k asi 11 000 případům znásilnění spáchaných americkými vojáky na německých ženách. Válečné archivní záznamy americké vojenské policie evidují 1 300 nahlášených případů jen mezi lednem a červencem 1945, z nichž řada byla prokázána a viníci potrestáni.

Někteří američtí vojáci byli dokonce za zvlášť brutální zločiny popraveni. Jedna moderní německá studie spekuluje dokonce o 190 000 znásilněných ženách ze strany Američanů – tak vysoké číslo ale většina historiků zpochybňuje jako přehnané a nedoložené.

Francouzské okupační sbory, zejména koloniální maročtí Goumiers, si také vysloužily pověst krutosti – v Porýní a Bádensku zaznamenaly poválečné úřady stovky stížností na jejich chování. Z globálního pohledu však bylo utrpení německých žen drtivě spojeno se zónami, kudy prošla Rudá armáda. Tahle skrytá válka proti ženám byla vedlejším produktem osvobození v jednom směru – a pokračováním jiné okupace v druhém.

Pro znásilněné ženy navíc utrpení nekončilo posledním činem násilí. Mnohé čekalo ponižující ráno – probudit se v troskách svého domova a nějak jít dál, jako by se nic nestalo. Některé oběti nedokázaly existovat s takovou vzpomínkou ani den: oběsily se na půdě, skočily do řeky, vypily kyselinu.

Jiné sebraly zbytek síly a zkusily aspoň přerušit nežádoucí těhotenství – ať už vlastnoručně, nebo u lékaře. „Paní Kellerovou znásilnili, když okopávala řepu,“ vzpomínal pamětník ze Sudet. „Ona pak měla dítě. Ten její Němec na ni byl hrozně zlej… Čekali první dítě – a bylo od Rusa.“ Takové manželství často skončilo krachem.

Ne každý muž měl sílu přijmout dítě počaté s nepřítelem – „barbarem z východu“, jak líčila dobová goebbelsovská propaganda. V samotném Německu ještě půl roku po válce prudce stoupal počet potratů: ve zdecimovaném Berlíně konečně otevřeli kliniky, kam stačilo přijít s jednoduchým prohlášením, že dotyčná byla znásilněna.

Zpravidla se neptali dál. Bylo to nutné zlo. „Většina z nás uvedla jako důvod přerušení těhotenství prostě nemožnost uživit další dítě,“ popisovala situaci berlínská lékařka Atina Grossmann. „Mnoho žen sice přiznalo, že byly znásilněny, ale jen málokterá popsala násilníka jako Evropana – vždycky jako ‚asiata‘.“ Poválečná společnost si tak vytvářela mýty, aby tu hořkost snáze rozchodila.

Některé traumatizované ženy navíc čekalo odsouzení místo útěchy. Ponižující stigma často přicházelo z vlastních řad – od německých mužů, kteří „nechtěli mít doma spojeneckou děvku“. Docházelo k případům, kdy rozzuřený manžel svou poníženou ženu zbil, vyhnal z domu nebo dokonce zastřelil, protože podle zvrácené logiky „sama si s nimi začala“.

Otcové odvraceli zrak od dcer, které přišly o čest. Jinde to byly úřady, kdo oběti mlčky odepsal: v poválečném Československu nebyly znásilněné Němky při divokém odsunu v podstatě vůbec odškodněny, jejich utrpení jakoby „neexistovalo“. Vyhnané ženy pak často dožily v bídě.

Mlčení – to je přesně to slovo, které zahalilo tuto kapitolu dějin na dlouhé roky. Ticho živých mrtvých. Sovětský svaz i celá východní Evropa o znásilňování žen při osvobození striktně mlčely; veřejně nebylo možné připustit, že by vítězná armáda spáchala zvěrstva. Kdo to zažil, měl zapomenout – nebo zemřít.

Východoněmecká vláda nutila oběti podepisovat prohlášení o mlčenlivosti. I sedmadvacetiletá Ruth Schumacherová, kterou v létě 1945 hromadně znásilnili v Halle čtyři sovětští vojáci, musela stvrdit, že se nic nestalo. Trauma v sobě dusila celý život. „Nechtěla jsem slyšet cizí příběhy a ony nechtěly slyšet ten můj,“ řekla o mnoho let později.

„Mé svědomí bylo tak i tak dost obtížené. Samozřejmě, styděly jsme se za to, co nacisti napáchali. Ale nemělo by se oplácet stejnou mincí, že?“ V západním Německu sice nebyla cenzura, ale řešit utrpení Němek se taky nikomu nechtělo: v atmosféře kolektivní viny nebylo „politicky vhodné“ líčit Němce jako oběti. A tak ženy mlčely i tam – ze studu, z pocitu, že nemají právo na soucit.

Trvalo desetiletí, než se ten příkrov ticha začal trhat. Teprve šedesát let po válce se veřejně objevily první výzkumy a svědectví. Roku 2002 vyšla bestsellerem kniha historika Beevora o pádu Berlína, která západní svět šokovala popisem masových znásilnění. V Rusku ji ale označili za lež a zakázali ji na školách.

Až v roce 2009 umožnil německý univerzitní výzkum psychiatrů v Greifswaldu promluvit skupině pamětnic o jejich prožitém traumatu. „Myslím, že teprve teď, 60 let po válce, je možné tohle téma zpracovat bez zaujatosti,“ konstatoval tehdy doktor Philipp Kuwert. Jeho cílem nebyla terapie, ale poslední šance zdokumentovat efekt prožitého znásilnění dřív, než všechny oběti odejdou. „I pozdní hlas je lepší než žádný,“ říká lékař. A těch hlasů se záhy ozvalo víc.

Ještě do 90. let bylo pro Němce slovo „znásilnění“ spojené hlavně s tím, co páchali nacisté na východě. Jenže začala vycházet díla, která připomněla i druhou stranu mince.

Už v 50. letech vydala anonymní autorka svůj deník „Žena v Berlíně“, kde s drásavou upřímností vylíčila vlastní zkušenost z jara 1945 – opakované znásilnění a zoufalou taktiku přežít tím, že se dobrovolně nabídla jednomu vysoce postavenému důstojníkovi coby milenka, aby ji ochránil před zbytkem „smečky“.

Tehdejší společnost knihu odsoudila, autorčino jméno nechtěla znát. Až po její smrti byl deník znovu vydán a dočkal se uznání i filmového zpracování. V roce 2010 se pak objevila průlomová kniha s reálným jménem oběti: tehdy osmdesátiletá Gabriele Köppová popsala, co zažila jako 15letá dívka prchající před frontou v Pomořansku. Svůj memoár nazvala výmluvně: „Proč jen jsem byla dívka?“.

„Psát to nebylo lehké, ale musela jsem. Kdo jiný by to udělal?“ řekla v jednom z mála rozhovorů. A ačkoli prožila zbytek života sama, lásky neschopná, chtěla, aby její kniha promluvila za všechny ty mlčící ženy. Za ty bezejmenné statisíce, které hrůzu přetrpěly a nikdy neměly sílu o ní vyprávět.

Ruth Schumacherová se svěřila až po šedesáti letech, když ovdověla. „Okamžitě mě hromadně znásilnilo pět Rusů. Vzpomínky se vám vracejí znovu a znovu, na něco takového nemůžete nikdy zapomenout. Někdy, poté co o tom mluvím, spím pár hodin a pak se probudím s pláčem a křikem. Nikdy nemůžete zapomenout,“ vypověděla.

Znásilnění ji připravilo o možnost mít děti. Na stará kolena zůstala v malém lipském bytě sama – a s nočními můrami. Strachy, které už navždy zůstaly v těle. Přesto nelituje, že konečně prolomila mlčení. Zapálila svíčku za maminku a kamarádky, které už svůj příběh říct nestihly.

Dnes už většina pamětnic oné „skryté apokalypsy“ nežije. Jejich utrpení se dlouho nevešlo do černobílého obrazu vítězů a poražených.

Zdroje:

https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/prisli-a-hledali-devuchy-nelidske-a-nehrdinske-ciny-viteznych-rudoarmejcu

https://www.armyweb.cz/clanek/zvrhle-choutky-rude-armady

https://cnn.iprima.cz/pet-pribehu-sexualniho-nasili-rudoarmejcu-z-kvetna-1945-aneb-prehlizena-historie-3169

https://www.forum24.cz/ohromne-mnozstvi-zen-znasilnenych-vojaky-rude-armady-bylo-po-desetileti-tabu-v-rusku-je-tomu-tak-zase/

https://www.dotyk.cz/magazin/osvobozovani-rudou-armadou-30001025.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/zastrasit-a-odejit-znasilneni-je-zbrani-proti-civilistum-ve-valkach-nici-jedince-i-komunity-20435

https://www.theguardian.com/books/2002/may/01/news.features11

https://www.independent.co.uk/news/world/europe/raped-by-the-red-army-two-million-german-women-speak-out-1669074.html

https://www.mangaloretoday.com/titbitsprint/German-victim-is-first-to-break-silence-on-Red-Army-rapists-after-65-years.html