Rutger Hauer: mlčenlivý rytíř z Jestřábí ženy se proslavil i jako mrazivý filmový psychopat a vrah

Hubený blonďatý chlapec stál na osvětleném pódiu a v očích ho pálily slzy. Před malou chvílí ho uprostřed probíhajícího představení přede všemi diváky napřáhnutou dlaní zasáhl vlastní otec. Pětiletý hoch nechápal proč. Jen cítil ponížení a vztek.

Srdce mu bušilo a v hrdle rostl vzdorovitý křik, který ale polkl – věděl, že nesmí. Místo toho jen utekl z divadelních prken, stejně jako z tolika jiných míst ve svém krátkém životě. Utíkal před ponížením, před strachem, před lidskou krutostí. Ten malý chlapec se jmenoval Rutger Hauer.

Narodil se uprostřed válečné zimy roku 1944 v nizozemském Breukelenu. Rodiče – otec Arend a matka Teunke – byli vášniví divadelní herci a v Amsterdamu vedli vlastní hereckou školu. Byli úspěšní, talentovaní a zcela pohlcení svou prací. Na syna Rutgera a jeho tři sestry jim nezbývalo mnoho času ani rodičovské něhy.

Malého Rutgera místo toho vychovávaly střídající se chůvy. Neustále tak byl obklopen ženami – sestrami i pečovatelkami – a připadal si mezi nimi bezmocný. Starší sestry si z hyperaktivního chlapce tropily žerty a schválnosti, chůvy ho naopak opatrovnickou láskou až dusily. Matka zůstávala chladná a vzdálená. A otec? Ten viděl syna především jako dalšího svěřence své herecké školy, ne jako dítě s vlastními obavami.

Už jako malý kluk se musel Rutger objevovat v dětských rolích na jevišti. Herectví ale nemiloval – bylo mu vnucené a svazovalo ho. Při jedné dětské scéně v pěti letech se vzepřel. Přímo na pódiu dostal od otce za trest onu facku – přesně tu, se kterou začíná náš příběh.

Už tehdy začal utíkat. Utíkal před komandujícími dospělými, utíkal před posměchem sester i před přehnanou péčí chův. Utíkal dokonce sám před sebou, schovával se před světem. Jako by cítil, že nikam nepatří. Cítil se méněcenný, „vadný“. A brzy mu to jeho přísný otec dal i otevřeně najevo.

Když lékař při běžné prohlídce u malého Rutgera zjistil vrozenou barvoslepost, otec Arend to nesl nelibě. Syn podle něj nebyl „dokonalý materiál“. Barvoslepý chlapec, navíc nevypočitatelný a vzpurný – to byla kombinace, se kterou si autoritativní otec nevěděl rady. Rozhodl se proto Rutgera „srovnat do latě“ přísnou výchovou.

Poslal ho do internátní školy Rudolfa Steinera, kde měli pedagogové z chlapce konečně „něco kloudného“ vychovat. Jenže to se nestalo. Rutger rostl jako z divokých prutů, plný zlosti a neklidu. V jedenácti letech sice dostal významnou roli v divadle a kritici tleskali jeho talentu – vysoký blonďatý kluk s pronikavým pohledem na jevišti zaujal. Ale otci se nelíbil. Namísto uznání následovala další studená sprcha kritiky.

Není divu, že v patnácti letech měl Rutger všeho dost. Cítil se nemilovaný a nechtěný. Tehdy se v něm cosi zlomilo. Rozhodl se utéct. Nadobro.

Byla tmavá noc roku 1959, když se patnáctiletý Rutger po špičkách vyplížil z rodného domu. Za zády nechal školu, rodinu, celý dosavadní život. Místo vyučování ho lákala mořeplavecká dobrodružství. Pod falešným jménem se nechal naverbovat na loď holandského obchodního námořnictva. Stal se plavčíkem na nákladní lodi a vydal se s ní do světa. Moře ho volalo a on poslechl.

Na moři strávil celý rok. Během dvanácti měsíců obeplul doslova celý svět – navštívil přístavy v Pákistánu, Saigonu, Singapuru a mnoha dalších zemích, o kterých dříve jen četl. Z neukázněného kluka se na palubě rychle stal ostřílený námořník.

Drhnul palubu, tahal lana, spal pod hvězdami na houpající se lodi. Tvrdá práce ho zklidnila a zocelila. Starší námořníci si toho drzého blonďáka oblíbili. Dokonce to vypadalo, že by se mohl stát nejmladším kapitánem. Ale jeho vrozené omezení ho zastavilo: barvoslepost. Zjištění, že kvůli ní nemůže řídit loď v noci, jeho kapitánské ambice rázně ukončilo.

Po návratu do Holandska v roce 1961 byl Rutger změněný mladý muž. Moře ho naučilo pokoře. Už neutíkal impulsivně před každým problémem. Dokončil si střední školu – dálkově při zaměstnání, protože od rodičů už nic nechtěl.

Živil se sám, pracoval rukama. Chvíli dělal tesaře, pak pomocného elektrikáře, myl auta nebo dekoroval scény v divadle. Práce se nebál. Peníze potřeboval – osamostatnil se a doma s otcem už nechtěl mít nic společného.

Když složil maturitu, přece jen zkusil navázat na rodinné řemeslo: nastoupil na amsterdamskou divadelní akademii. Jenže neklid v duši se ozval znovu. Zamiloval se do spolužačky – půvabné švýcarské klavíristky a violoncellistky jménem Heidi Merz – a ona s ním v osmnácti letech otěhotněla. Rutgera ta zpráva vylekala. Zpanikařil. Místo aby převzal zodpovědnost, zase utekl: tentokrát narukoval do armády.

Jako rekrut absolvoval výcvik bojového zdravotníka u Nizozemské armády. Jenže dril a rozkazy se neslučovaly s jeho povahou. Odmítal zacházet se zbraní, uniformy v něm vyvolávaly odpor. Vydržel to jen pár měsíců a nakonec z armády odešel na vlastní žádost – byl příliš zarytý pacifista, než aby mohl sloužit. Pokorně se vrátil zpět na hereckou školu v Amsterdamu. A také k Heidi, které mezitím rostlo bříško. Sklopil hlavu a ještě před porodem se s ní oženil.

Na jaře 1967 se mladým manželům narodila dcerka Ayesha. Rutger Hauer se v necelých třiadvaceti letech stal otcem – a zdálo se, že snad konečně najde klid po boku rodiny, kterou nikdy neměl. Jenže opak byl pravdou. Manželství s Heidi vydrželo pouhé dva měsíce.

Rutger byl stále bouřlivák, který nedokázal zůstat doma a vést spořádaný rodinný život. Brzy utekl i od manželky a malé dcerky. Začal se toulat s pochybnou partou přátel, balit jednu ženu za druhou a pověsti nevyléčitelného proutníka rozhodně nezůstal nic dlužný.

Dokonce se znovu dostal na šikmou plochu i do potíží se zákonem – dodnes nikdo přesně neví, jaké průšvihy v té době vyváděl, ale sám se o nich později odmítal bavit.

Na dně ale neskončil. Naštěstí. Když to vypadalo, že mladý muž s andělskou tváří sám sebe zničí, objevil se v jeho životě paprsek světla. Objevil totiž herectví – tentokrát doopravdy. Zjistil, že hrát si na někoho jiného může být osvobozující.

Na divadelních prknech a před kamerou našel ventil pro své emoce. A zároveň došlo k setkání, které předurčilo jeho další osud. Setkání s člověkem, který v něm spatřil víc, než v sobě do té doby viděl on sám.

Tou klíčovou postavou byl začínající režisér Paul Verhoeven. Potkali se koncem 60. let a Verhoeven v tom neklidném blonďatém mladíkovi okamžitě rozpoznal neuvěřitelný talent. Stačilo prý jen „trochu popostrčit“ a z Rutgera by mohla být hvězda. A Verhoeven se nemýlil.

Prvním „popostrčením“ byl pro Rutgera televizní seriál Floris (1969). Historický dobrodružný seriál z prostředí středověkého Nizozemí, který Verhoeven režíroval, udělal z neznámého herce přes noc domácí hvězdu. Pohledný rytíř Floris si získal srdce televizních diváků. Rutger Hauer najednou zakusil, jaké to je být populární. A brzy následovaly další nabídky.

Verhoeven ho v 70. letech obsadil do několika svých filmů. Turecký med (Turks Fruit, 1973) – odvážné erotické melodrama plné nahoty a bizarních scén – ukázalo, že Hauer se před kamerou ničeho nezalekne.

V roli mladého sochaře, který se nedokáže vyrovnat se ztrátou životní lásky, předvedl strhující výkon po boku krásné Monique van de Ven. Film byl sice kontroverzní, ale sklidil ohromný ohlas a dokonce získal nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Rutger Hauer se definitivně rozhodl, že bude hercem.

Pod Verhoevenovým vedením zářil Hauer i v dalších nizozemských snímcích: Katie Tippel (1975) či thriller Bezohledně(1977) mu získaly pozornost i za hranicemi. Vojenský velkofilm Oranžský voják (Soldaat van Oranje, 1977) – ve své době nejdražší nizozemský film vůbec – z Rutgera udělal národního hrdinu.

Válečné drama o odboji za 2. světové války bylo kasovním trhákem. Hauer najednou nestačil chápat ten rozruch kolem své osoby. Z problémového rebela byl najednou miláček publika. V roce 1981 obdržel na festivalu v Utrechtu prestižní ocenění Zlatý telecí (Gouden Kalf) za svůj herecký přínos nizozemské kinematografii.

Přesto jej vlastní minulost stále doháněla. Pořád v něm dřímala ta nezkrotnost a hrůza z usazení. Sláva mu stoupla do hlavy jen na krátko – pak se naštěstí vzchopil a dospěl. Uvědomil si, že nechce svůj dar zahodit. Přestal utíkat, naopak se rozhodl vykročit vstříc větším výzvám.

„Asi budu muset do Ameriky,“ napadlo ho po úspěchu Oranžského vojáka. Nastal čas, aby následoval svého dvorního režiséra Verhoevena do Hollywoodu a zkusil si splnit americký sen.

Kolem roku 1980 byl Rutger Hauer na vrcholu popularity doma v Nizozemsku – a přece zůstal překvapivě skromný. Snažil se nepodlehnout falešnému lesku obdivu, který ho všude provázel. Kdykoliv ho na ulici pronásledovaly zástupy zbožňujících žen (a často i mužů), bral to s nadhledem a humorem.

Ženy mu ležely u nohou, ale on se upřímně snažil polepšit svou pověst. Dokonce se vrátil ke své rodině: smířil se s bývalou ženou Heidi a začal vídat malou dceru. A hlavně – seznámil se s Ineke ten Kate, herečkou a malířkou, která se měla stát láskou jeho života.

S Ineke navázal vztah už koncem 60. let, ale teprve teď byl připravený se usadit. Tahle klidná, rozumná žena ho okouzlila natolik, že s ní vydržel celý zbytek života. Opravdová životní partnerka, která Rutgera podržela i v letech, kdy šla kariéra z kopce. Bouřlivák se zklidnil.

Z nenapravitelného proutníka, který dříve mohl mít každou, na kterou ukázal prstem, se stal překvapivě věrný muž. Učil se, četl jednu knihu za druhou a neustále na sobě pracoval. Naprostý obrat v pohledu na život. Jako by chtěl vynahradit všechny ty hříchy mládí.

Na začátku 80. let tedy Hauer sbalil kufry – a spolu s Verhoevenem vyrazili dobýt Ameriku. Jeho prvním hollywoodským filmem byl akční thriller Nighthawks (Noční dravci, 1981), kde si zahrál po boku Sylvestera Stalloneho.

Jako chladnokrevný terorista Wulfgar byl naprosto přesvědčivý a Amerika si vysokého blonďáka s ledovýma očima hned všimla. Režiséři se o něj začali přetahovat. Producenti mu však hned radili, aby si změnil jméno – prý to evropské „Hauer“ zní pro Američany moc krkolomně.

Rutger to razantně odmítl. Jméno si nepoameričtil, raději piloval anglickou výslovnost a dokonce docházel ke kouči, aby tlumil svůj přízvuk. Měl tah na branku a chtěl dlouhodobě uspět.

Následovala série výrazných rolí. Nebál se kontroverzí – pro televizi ABC ztvárnil nacistického architekta Alberta Speera v dramatické minisérii Inside the Third Reich (1982). Pečlivě si nastudoval každé gesto a fakt z života Hitlerova vrchního architekta a svým výkonem udivil kritiky. Přesto ta nejslavnější role teprve měla přijít.

„Vysoký modrooký blonďák, který působil doslova jako z jiného světa…“ – tak psali filmoví recenzenti o Rutgeru Hauerovi poté, co zazářil v jedné z nejzásadnějších sci-fi osmdesátých let. Blade Runner (1982) Ridleyho Scotta z něj udělal nesmrtelnou ikonu. V temné futuristické vizi Los Angeles roku 2019 si zahrál roli charismatického vůdce vzbouřených replikantů Roye Battyho – a dodnes je s touto postavou spojen nejvíc.

Režisér Ridley Scott měl o obsazení Roye Battyho od počátku jasno. Hauera doslova miloval. Viděl ho v evropských filmech a věřil, že nikdo jiný by vůdce replikantů nezahrál lépe. Nezval ho dokonce ani na konkurs – obsadil ho „na první dobrou“. A Hauer Scotta nezklamal.

Jeho minimalistické herectví v Blade Runnerovi, ledový pohled, tvrdé rysy a přitom zvláštní záblesk lidství v očích vražedného umělého člověka – to vše bylo neopakovatelné. Finální souboj mezi Battym a Deckardem (Harrison Ford) natočil Rutger bez kaskadéra.

Všechny skoky a pády „odehrál“ sám. A slavný monolog před smrtí, začínající slovy „Viděl jsem věci, kterým byste vy, lidé, nevěřili…“, vznikl z velké části z jeho hlavy. Původní verze scénáře se mu nelíbila, celou noc před natáčením kvůli tomu nespal – a nakonec si sedl a napsal si vlastní verzi. Přidal tam tu mrazivě poetickou větu: „Všechny ty chvíle se ztratí v čase jako slzy v dešti…“

Popularita nizozemského herce po Blade Runnerovi vystřelila ke hvězdám. Rutger Hauer se přes noc stal světově proslulým. Jeho chladná tvář s pronikavým pohledem zdobila obálky magazínů a fanynky po něm šílely.

A právě v té době, během natáčení Blade Runnera v roce 1982, si uvědomil, že už nechce být sám: požádal svou dlouholetou lásku Ineke o ruku. Divoká minulost definitivně skončila. Vzali se v roce 1985 při malém soukromém obřadu.

Jenže to fanynkám bylo jedno. Zástupy obdivovatelek ho pronásledovaly dál – v Americe i Evropě. A co hůř, i herecké kolegyně se občas neubránily jeho kouzlu. Rutger Hauer byl v očích mnoha žen doslova zjevení z jiné planety – neodolatelný a nevyzpytatelný.

Jedna z nejkrásnějších žen Hollywoodu, mladinká Michelle Pfeiffer, dokonce později přiznala, že si na pohledného Holanďana dělala zálusk při natáčení fantasy Jestřábí žena (Ladyhawke, 1985). Paradoxně spolu téměř neměli společné scény, takže se na place skoro nepotkali – a přesto se Pfeiffer pokusila ho okouzlit během produkce.

Měla však smůlu: Rutger její pokusy galantně odmítl, zůstal věrný své Ineke. Michelle Pfeiffer pak novinářům řekla, že Hauer „nejen vypadá jako z kamene, on z kamene doopravdy je.“

„Někdy mám pocit, že si ženy myslí, že zkamení, když se na ně podívám. Asi budu muset začít nosit brýle. Hodně tmavé.“
Rutger Hauer (s úsměvem o svém démonickém pohledu)

Po Blade Runnerovi a svatbě se Rutger Hauer radoval z nejšťastnějšího období života. Aby přišel na jiné myšlenky než jen práce a fanynky, splnil si mezitím svůj dávný klukovský sen: postavil si vlastní obří karavan. Ještě v 70. letech začal s kamarádem vyrábět pojízdný „domeček“ – kamarád bohužel zemřel dřív, než projekt dokončili, a Rutger obří 18kolový kamion dodělal sám.

Roku 1981 se v něm poprvé vypravil na natáčení – shodou okolností do Mnichova na film Inside the Third Reich. A od té doby jezdil s tímhle kolosem všude, kde to šlo: do Paříže, Říma (na natáčení Jestřábí ženy), Budapešti… Dokonce si nechal svůj milovaný náklaďák převézt lodí přes oceán do USA, když tam točil.

Režiséři a producenti byli občas v šoku, když se Hauerův kolos objevil před branami ateliérů. Režisér Jestřábí ženy Richard Donner prý nevěřil vlastním očím, když mu Rutger předem hlásil: „Ujistěte se, že máte místo na parkování pro můj 55stopý obytný vůz.“ Donner to považoval za vtip – dokud se obří kamion skutečně nepřiřítil k ateliérům v Římě a nezabral půlku parkoviště. Rutger Hauer se tím bavil. Miloval všechno, co má motor a kola.

V polovině 80. let patřil Rutger Hauer mezi nejvyhledávanější herce akčních filmů a thrillerů. Po Blade Runnerovi přišly další výrazné role: dobrodružný snímek Eureka (1983) či špionážní thriller Ostermanův víkend (1983) ukázaly, že Hauer zvládne i charakterní role. V italském lyrickém dramatu Legenda o svatém pijanovi (1988) dokonce získal cenu pro nejlepšího herce na festivalu v Seattlu.

Nejvíce ale utkvěl v paměti diváků znovu coby drsný bojovník v kostýmu. Historický film Maso a krev (Flesh + Blood, 1985), temné středověké drama Paula Verhoevena, vzbudil svého času poprask. Hauer v roli žoldáka Martina zde v jedné scéně brutálně znásilní mladičkou Jennifer Jason Leigh.

Naturalistická sekvence šokovala publikum i kritiky – tak syrový film tehdy skoro neměl obdoby. Sám Hauer z toho měl morální dilema. Jako zapřisáhlý odpůrce násilí těžce nesl, že musí před kamerou ubližovat ženě, byť jen „naoko“. Mladou herečku po natáčení dlouho utěšoval a ochranitelsky objímal.

Zajímavostí je, že Jennifer Jason Leigh se tehdy do charismatického Rutgera bláznivě zamilovala – nebylo jí ještě ani 18 a on byl čerstvě ženatý čtyřicátník, což situaci komplikovalo. Hauer však zachoval dekorum.

Mladinkou Jennifer to ovšem nepřešlo až do dalšího společného filmu: o rok později spolu točili hororový thriller Stopař (The Hitcher, 1986), kde Hauer ztvárnil jednoho z nejděsivějších psychopatů filmového plátna. Jeho postava Johna Rydera, démonického stopaře vraždícího nevinné lidi na dálnici, byla ztělesněním absolutního zla.

V jedné scéně „Stopaře“ jeho maniak roztrhne Jennifer Jason Leigh vejpůl – připoutá ji provazy ke dvěma autům a šlápne na plyn. Samozřejmě jen filmový trik, ale hrůzostrašný. Mladá herečka po téhle zkušenosti prohlásila, že Hauera teď nenávidí a že se ho skoro bojí – prý ho vůbec nepoznávala, tak přesvědčivý ve svém démonickém herectví byl.

Ač byl často obsazován do záporných rolí, Hauer toužil ukázat, že umí být i kladným hrdinou. V pohádkovém příběhu Jestřábí žena (1985) si konečně zahrál romantického hrdinu Etienna Navarre – prokletého rytíře, který se ve dne mění ve vlka, zatímco jeho láska (Michelle Pfeiffer) je v noci sokolem. Dva milenci, kteří se nikdy nesetkají jako lidé, protože ve střídajících se proměnách se míjejí.

Dojemný fantasy film dodnes patří k nejoblíbenějším snímkům 80. let a Hauer v něm ukázal svou něžnější tvář. Byl uvěřitelný jako statečný zamilovaný rytíř a získal si tím další nové fanynky.

Tehdy se o něm začalo říkat, že je „nizozemský Paul Newman“ – kvůli modrým očím a charismatu připomínajícímu slavného Američana. Také dostal přezdívky jako „blonďák z pekla“ či „modrooký démon“ pro svou schopnost vyzařovat z plátna chlad a nebezpečí. Ve skutečnosti to byl ale citlivý a přemýšlivý člověk, který se po natáčení rád vracel domů na venkov k manželce, dvěma koním a knihám.

Kromě zmíněných filmů natočil v osmdesátých letech ještě mnoho dalších – a stal se žánrovou hvězdou. Exceloval v Útěku ze Sobiboru (1987), televizním filmu o vzpouře vězňů v nacistickém táboře Sobibor. Za roli statečného sovětského důstojníka Pečerského získal Zlatý glóbus pro nejlepšího herce ve vedlejší roli. Dočkal se tak významného ocenění i od Hollywoodu.

Některé jeho filmy z té doby byly drsné a krvavé, jiné spíš dobrodružné. Hauerova filmografie je nesmírně pestrá. V thrilleru Wanted: Dead or Alive (1987) si zahrál nájemného lovce zločinců, potom třeba v bizarním sci-fi Slepá zuřivost (Blind Fury, 1989) ztvárnil slepého válečného veterána, který ovládá boj s japonským mečem. Kvůli této roli se dokonce učil od nevidomého mistra jiu-jitsu, jak se pohybovat a reagovat poslepu. Fantastický herecký rozsah předváděl Hauer film od filmu.

A pak najednou jako by se nad ním zavřela voda.

Nikdo dodnes přesně nechápe, co se stalo. Na přelomu 80. a 90. let se slibná hollywoodská kariéra Rutgera Hauera zadrhla. Po sérii fenomenálních úspěchů nastalo ticho. Respektive – natáčel dál, jeden film za druhým, ale byly to povětšinou nízkorozpočtové béčkové snímky upadající rychle do zapomnění.

Ano, pár výjimek se našlo: třeba akční horor Split Second (Za svitu luny, 1992) má dodnes status kultovní guilty pleasure a Hauer si tam užil roli drsného policajta v zatopeném Londýně budoucnosti.

Nebo televizní film Fatherland (Otčina, 1994) – utopický thriller o tom, co by se stalo, kdyby Hitler vyhrál válku – zaujal minimálně evropské publikum. Ale většina ostatních projektů 90. let nestála za mnoho. Hauer přibíral kila, ztrácel jiskru a zdálo se, že ho filmování přestává naplňovat.

Přesto nelze říct, že by zmizel úplně. Fanoušci komiksů ho například zaznamenali v malé roli zkorumpovaného kardinála ve stylové adaptaci Sin City – město hříchu (2005).

Milovníci videoher ho slyšeli jako vypravěče v herním eposu Observer. A v roce 2005 si střihl menší roli v Batman začíná od Christophera Nolana. Jenže to už byl spíš takový milý comeback veterána – nikoli návrat na vrchol.

Už v 90. letech se proslavil díky sérii svérázných reklam na pivo Guinness – ty byly někdy vtipnější než filmy, v nichž hrál. Občas přijal i nabídky v Evropě: objevil se v německém kultovním road-movie Klepání na nebeskou bránu (1997), zahrál si v populárním fantasy seriálu Merlin a odskočil si i do Česka – v roce 1999 byl hostem filmového festivalu v Karlových Varech, kde osobně uvedl film Simon mág.

Sám Hauer si ze svého „pádu do béček“ příliš nedělal. Bral to jako součást hereckého údělu – ne vždy je člověk na vrcholu. Stárnul a role pro starší charismatické muže v Hollywoodu často končí u podřadných produkcí. On to věděl a nesl to statečně a s úsměvem.

Ještě na počátku nového tisíciletí se objevil v několika výraznějších projektech: například v hororové adaptaci Prokletí Salemu (2004) podle Stephena Kinga nebo v krvavé poctě 80s akčním filmům Somrák s brokárnou (Hobo with a Shotgun, 2011) – kde si zahrál hlavní roli bezdomovce, který vezme spravedlnost do vlastních rukou. Tyto pozdní filmy mu vynesly novou generaci fanoušků z řad mladých diváků, kteří milují retro a béčkový styl.

Každopádně, z někdejší superstár byl v 21. století už jen milý veterán objevující se spíš v epizodkách. Co ovšem nezmizelo, byla jeho osobní aura a vliv.

Stárnoucí Rutger Hauer obrátil svou energii z filmů jiným směrem. Pomáhal druhým. V srdci mu zůstala láska k přírodě a lidem. Už od 80. let byl aktivní environmentalista – podporoval organizace na ochranu přírody (stal se například poradcem organizace Sea Shepherd bojující proti lovu velryb).

Koncem 90. let založil vlastní nadaci Rutger Hauer Starfish Association, zaměřenou na pomoc pacientům s HIV/AIDS (zejména dětem a nastávajícím matkám). Často věnoval výtěžky z autogramiád nebo prodeje suvenýrů právě na účely boje proti AIDS. Nikde to zvlášť nevytruboval – prostě tiše konal dobro.

Když se někde vyskytl problém, neváhal přiložit ruku k dílu. Například jednou bulvární fotografové zachytili staršího unaveného Rutgera na letišti, jak se nechá vézt na vozíku pro zavazadla – a v bulváru se objevily posměšné titulky. Hauer se naštval a okamžitě začal veřejně vystupovat na podporu důstojnosti seniorů. Podporoval také nemocnice, pomáhal organizacím starajícím se o nedonošené děti nebo týrané ženy. Byl zkrátka dobrá duše.

Jeho dcera Ayesha mezitím dospěla a rozhodla se jít v tátových stopách. Přestěhovala se do Los Angeles a stala se herečkou (a také mu dala vnouče – syna Leandra). Rutger se tedy stal dědečkem. A byl na to náležitě pyšný. Z Leandra Maedera vyrostl pohledný muž a úspěšný model, který prý jako by dědovi z oka vypadl. Rutger Hauer to komentoval s dojetím – možná viděl v vnukovi kus sebe a uvědomoval si pomíjivost času.

Na sklonku života se Hauer vracel ke kořenům. Svou rodnou zemi miloval a nikdy na ni nezanevřel. V pokročilém věku už ho Amerika omrzela – raději trávil čas v rodném Nizozemsku. Koupil starou usedlost v městečku Beetsterzwaag a tam trávil většinu roku.

V této poklidné venkovské oblasti, mezi koňmi a zelení, byl nejšťastnější. Choval dva krásné fríské koně a denně na nich jezdil, dokud mu to síly dovolily. „Potřebuji cítit frískou hlínu pod nohama,“ řekl kdysi v rozhovoru nizozemskému tisku.

Jeho milovaná manželka Ineke ten Kate stála po jeho boku až do konce. Spravovala jeho odkaz, pomáhala mu s provozem oficiálních webových stránek a sociálních sítí a po jeho smrti převzala vedení některých jeho charitativních projektů. Byli sehraný pár – bezdětní (kromě dcery z prvního manželství) a naprosto oddaní jeden druhému. Ineke byla Rutgerovi oporou a on o ní mluvil vždy s hlubokou úctou a láskou.

Zemřel 19. července 2019 ve svém domě v Beetsterzwaagu. Bylo mu 75 let. Rodina oznámila, že jeho skon přišel po „velmi krátké nemoci“ – spekulovalo se o infarktu či mrtvici, později média uváděla rakovinu slinivky, ale to není podstatné. Pohřeb se konal soukromě v rodinném kruhu. Vlastně tak, jak si vždy přál: žádný humbuk, žádné hollywoodské ceremonie.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Rutger_Hauer

https://www.bigissue.com/culture/film/blade-runner-day-remembering-rutger-hauer-and-the-van-that-changed-his-life/

https://www.krajskelisty.cz/kultura/29587-kazdy-clovek-je-potencialni-vrah-rutger-hauer-s-ledem-v-ocich-nezapomenutelni-marka-dobese.htm#google_vignette

https://wave.rozhlas.cz/zamilovany-lykantrop-a-tymovy-sport-s-psi-lebkou-rutger-hauer-byl-hvezda-8028231

https://www.newnetherlandinstitute.org/history-and-heritage/dutch_americans/rutger-o-hauer

https://www.csfd.cz/tvurce/283-rutger-hauer/prehled/

https://kultura.sme.sk/c/22174992/zomrel-holandsky-herec-rutger-hauer-znamy-z-filmu-blade-runner.html

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/rutger-hauer-zemrel.A190724_223951_filmvideo_vha

https://www.theguardian.com/film/2019/jul/24/rutger-hauer-star-of-blade-runner-dies-aged-75

https://www.nytimes.com/2019/07/24/movies/rutger-hauer-dead.html