Článek
Byli jsme spolu už od základky, vždycky jsem cítil, že Simona je pro mě dokonalá. První polibek na staré lavičce za školou, nesmělé pokusy v pubertě, na prahu dospělosti se narodilo naše první dítě, společně překonávané finanční potíže v pronajatém podkroví kdesi na kraji českého města. Všechno jsme dělali spolu, znali jsme vzájemné touhy i slabosti. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohla chtít opustit rodinu, kterou jsme tak pečlivě budovali.
Prvotní náznak jsem zaznamenal po jednom třídním srazu, kam šla Simona sama. Vrátila se domů s jiskrou v očích a nadšeným vyprávěním o kamarádkách, které teď žijí naplno. Prohodila: „Víš, někdy lituji, že jsem si nic neužila, dokud jsme byli mladí.“ Tehdy jsem to nebral vážně, vždyť jsme se doopravdy milovali, byli spolu od dětství a považovali se za nerozlučnou dvojici.
Jenže postupně Simona začala být doma nespokojená: říkala, že rutinní vaření, starost o děti a práce pro ni přestaly mít smysl. Po večerech sedávala s mobilem, chatovala se známými, se kterými si kdysi jen na dálku psala pár zpráv. Teď se najednou scházela s nimi, chodila ven. Začalo to občasnou „sklenkou“ – a končilo pozdními návraty k ránu. Pozoroval jsem, jak roste její potřeba dohánět zážitky. Pokud jsem se vyptával, přecházela to.
Po pár týdnech pronesla: „Mám pocit, že jsem něco zameškala, když jsme se tak brzo usadili. Jsem unavená z toho, že celý život dělám jen to, co se musí.“ Děti tomu nerozuměly, ptaly se mě, proč je máma pořád pryč. Snažil jsem se je uklidňovat, že máma má složité období, že si potřebuje odpočinout. Ale sám jsem ve skutečnosti nechápal, co se děje. Vždyť jsme nic zásadního neprovedli, neprožili jsme žádnou velkou krizi.
Jednoho dne, když se znovu vrátila v noci, už jsem se neudržel a řekl, že takhle to nejde. Jen se na mě podívala trochu soucitně, možná i s trochou lítosti: „Jen chci mít taky život, ne jen stereotyp. Nikdo mě neposlouchá.“ Nemohl jsem uvěřit, jak snadno zmínila odchod. A do týdne se odstěhovala do malého bytu v centru. Začala chodit na různé akce, obklopila se novými přáteli. Dokonce se nechala slyšet, že pracuje na odvážných plánech s nějakou cestovní partou.
Děti mi plakaly večer v pokoji, chtěly mámu doma, ale Simona trvala na svém. „Celý život jsem byla hodná, pořád stejná, teď chci prožít aspoň kousek svobody,“ opakovala. Dal jsem jí prostor, doufal jsem, že se vybouří a zase vrátí. Jenže uběhlo několik měsíců a místo toho, aby vzpomínala na rodinu, mi sem tam pošle vzkaz, že je spokojená a ať se o děti starám já, protože ona si potřebuje splnit sny, které kvůli ranému manželství nikdy neprožila.
Někdy sedím v obýváku a koukám na fotky z našeho mládí – svatební momentky, dětské oslavy, rodinné dovolené. Najednou je to všechno pryč. Děti jsou zmatené a já taky. Na její brzký návrat už ani nevěřím, spíš mě drásá, jak snadno se může dlouholetý vztah zvrtnout ve snahu dohnat „promarněné dospívání“.
Těžko se vyrovnávám s pocitem zrady. Možná jsem někde selhal, možná jsme měli víc mluvit o jejích snech. Třeba jsme oba doplatili na to, že spolu jsme od dětství a nikdy jsme neměli prostor na divočejší mládí. Každopádně doma zbylo prázdno, ne jen v bytě, ale hlavně v srdcích našich dětí.
