Sedmnáctiletý chlapec, který vyskočil z vlaku smrti, aby mohl vyprávět. Příběh Arnošta Lustiga

Na nic nečeká. Vyskočí z otevřených dveří do tmy. Tvrdý dopad ho odhodí do vlhkého příkopu vedle kolejí. Kolem sviští kulky; vzduch páchne kouřem z hořící lokomotivy. Chlapec chvíli leží bez dechu v blátě a čeká na bodavou bolest uvnitř svého těla. Žádná kulka si ho však nenajde. Není sám: vedle něj těžce oddechuje jeho kamarád Jiří Justic. Oba mladíci teď klečí na studené zemi, otřesení a plni strachu, ale naživu. Utíkají do tmy mezi stromy, hnáni zoufalou nadějí, že snad unikli jisté smrti. V tomto duchu proběhl dle vzpomínek Lustiga útěk, který mu zachránil život. Vyhráno však ještě neměl.

Ještě před několika lety byl tímto chlapcem Arnošt, bezstarostný pražský kluk z Libně, který snil o tom, že se stane pilotem nebo soudcem. Narodil se 21. prosince 1926 v židovské rodině malého obchodníka. Dětství trávil v proletářských ulicích Libně, chodil do obecné školy a miloval dobrodružství – s kamarády třeba skákal z libeňských mostů do Vltavy nebo v zimě jezdil po řece na ledových krách. Ve škole vynikal zvídavostí, fascinovaně hltal knihy a příběhy.

Dospívání mu však změnila válka. Po nacistické okupaci přišla protižidovská nařízení a Arnošt musel v roce 1941 nuceně odejít z gymnázia. V patnácti letech nastoupil do učení na krejčího, ale ani tam neměl klid – 13. listopadu 1942 přišel rozkaz k transportu. Celá rodina Lustigových byla odvedena do terezínského ghetta.

Arnošt se ocitl v tzv. Jugendheimu, chlapeckém domově, na pokoji číslo 16. V přeplněném Terezíně zažíval krutou školu života, ale také první přátelství a lásky. Spřátelil se s dalším dospívajícím chlapcem Jiří Pickem, který se stal předobrazem několika hrdinů Arnoštových budoucích povídek.

A dokonce i v bídě ghetta zažil první milostné zkušenosti. Jednou ukradl kousek margarínu ze zásob a byl za to potrestán pobytem na samotce. V tmavé cele náhodou našel ukrytý výtisk románu Zločin a trest od Dostojevského. Hltavě ho přečetl a právě tam, na studené samotce, objevil pro sebe nový svět – svět literatury, která dokáže i v beznaději odhalit pravdu o člověku. Netušil, že jednou sám bude podobné příběhy psát.

Na podzim 1944 se Terezín opět naplnil strachem. Nacisté začali postupně vypravovat transporty vězňů na východ, do vyhlazovacích táborů. Arnošt se ocitl na seznamu druhého transportu do Osvětimi. Bylo mu necelých osmnáct let a právě nastupoval do dobytčího vagónu, který ho měl odvézt na práh samotného pekla.

Jeho kamarád Jirka Picek, čtrnáctiletý chlapec, se dobrovolně přihlásil, aby jel s ním – netušil, že tím podepisuje ortel smrti. Po třídenní hrůzné cestě bez jídla a vody dorazil vlak do Auschwitz-Birkenau. Jirka, příliš mladý a neduživý, šel hned po příjezdu do plynové komory. Arnošt zůstal sám.

Měl štěstí v neštěstí – byl mladý a relativně silný, a tak byl určen na práci. Jeho otec, který dorazil jiným transportem o den později, takové štěstí neměl. Zesláblý Emil Lustig odmítl sundat při selekci své brýle. To mu nejspíš podepsalo rozsudek smrti. Bylo to naposledy, co ho někdo z rodiny spatřil živého; nacisté ho poslali rovnou do plynu jen proto, že vypadal starý a slabý.

Arnoštova maminka Terezie a sestra Hana byly deportovány do Osvětimi vzápětí. Prošly zázračnou shodou okolností také selekcí – podařilo se jim zůstat spolu, dokonce i s mladičkou sestřenicí Věrou. Přesto stály tváří v tvář všudypřítomnému ponižování a smrti.

Osvětim byla nejzazší dno lidství: každodenní hlad, všudypřítomný pach spálených těl a křik zoufalých lidí, kteří ztráceli poslední naději. Němci systematicky ničili vše lidské. Sebrali vězňům jména a proměnili je v čísla; ženy ostříhali dohola, svlékli donaha a připravili o poslední zbytky důstojnosti. Přesto všechno Arnošt v Osvětimi zažil něco, co by nečekal – uprostřed té nejhorší špíny se občas objevily záblesky krásy.

Později vzpomínal, jak mezi holohlavými, vyhladovělými ženami v otrhaných šatech spatřil nezničitelnou jiskru dobra. „V Osvětimi jsem si uvědomil, že krása může vytrysknout i ze špíny,“ řekl po letech. V těch nejhorších podmínkách viděl ženy, které navzdory všemu projevovaly něhu, laskavost a snahu pomáhat druhým. Byly to matky, sestry a dcery – i v pekle koncentráku se snažily zůstat lidskými bytostmi.

Arnošt si tehdy uvědomil, že skutečné hrdinství nemusí mít podobu velkých činů. Někdy se skrývá v tichém soucitu a obyčejné lidské slušnosti tváří v tvář nelidskosti. Tyto prosté, tiché hrdinky pak později často zalidnily jeho povídky a novely.

V Osvětimi strávil jen několik týdnů – přesto plných příhod na hranici života a smrti. Jednu dobu se dokonce ocitl mezi těmi, kdo byli určeni do plynu: zavřeli ho do karanténního bloku, kde vězňům už ani netetovali čísla, protože měli jít brzy na smrt. Nakonec jako zázrakem unikl i z této pasti.

Koncem října 1944 byl Arnošt spolu s kamarádem Jiřím Justicem (tím, s nímž se sblížil v Terezíně) zařazen do pracovního transportu do Meuselwitz v Sasku. V tamní zbrojní fabrice musel jako otrok nasazený na nucené práce vyrábět munici pro armádu, která zavraždila jeho otce. Dodnes si prý občas vyčítal, že i on tak nepřímo přispíval ke Zlu – ale jakou jinou možnost měl? Každý den přežíval jen díky tvrdé práci, náhodě a kusu štěstí. A snad i díky víře, že jednoho dne se to peklo přece musí skončit.

Začátkem dubna 1945 americké letectvo vybombardovalo továrnu v Meuselwitzu, kde Arnošt s ostatními vězni pracovali. Vyděšení nacisté se rozhodli evakuovat přeživší vězně hlouběji do Říše – nařídili transport do tábora Dachau. Arnošt a Jiří byli nahnáni spolu se stovkami dalších vyčerpaných zajatců do vlaku.

Tento transport smrti však do cíle nedojel. Kdesi u českých hranic, poblíž města Kraslice, zaútočil na jedoucí soupravu americký stíhací letoun. Lokomotiva vzplála a nastal chaos – střelba, křik, strážní na okamžik ztratili kontrolu. Arnošt se na sebe podíval s Jiřím. Nemuseli nic říkat. Společně se vrhli ke dveřím vagónu a vyskočili ven, vstříc temnému lesu.

Podařilo se jim utéct? Ne úplně. Po několika hodinách bloudění byli oba mladí muži zajati německou domobranou. Improvizovaný stanný soud je odsoudil k okamžitému zastřelení. Dva vysílení kluci stáli v lesíku proti hlavním pušek a čekali na smrt – ironicky jen pár týdnů před koncem války.

Ale osud tomu chtěl jinak. Popravu z nějakého důvodu vojáci nakonec neprovedli. Možná už neměli ani kulek nazbyt, možná nechtěli na poslední chvíli potřísnit ruce krví. Místo výstřelů nakonec Němci rozhodli, že se o uprchlíky „postará“ les a mráz, a nechali je svému osudu.

Arnošt a Jiří tak nezemřeli. V mrazivé noci se opět rozběhli lesem a šli dál, dokud nezahlédli světla u trati. Vyčerpaní a polomrtví se nakonec dokázali ukrýt na nákladním vlaku a dostali se jím až do Prahy. Psal se konec dubna 1945. V rodném městě se Arnošt ihned zapojil do posledního odporu proti nacistům – s nadšením se účastnil Pražského povstání. Ve chvílích volna ale jeho mysl tížily starosti: kde je maminka? Kde je sestra Hana?

Teprve v květnu se dozvěděl, že ženy z koncentračních táborů se postupně vracejí domů. Když se doslechl, že z Mauthausenu dorazil transport přeživších žen, rozběhl se Arnošt na nádraží a horečně pátral v tvářích vystupujících. Na peróně se choulily zástupy vyhublých, ostříhaných postav v rozedraných šatech. A pak je uviděl – na konci jednoho vagónu zahlédl matku a sestru.

Obě živé. Objali se tam mezi davem navrátilců. Hana později vzpomínala, jak jí v tom okamžiku vyhrkly slzy a naskočila husí kůže: nečekala, že její hubený bratr ty hrůzy přežil. Maminka Terezie jen tiše plakala štěstím. Z celé široké rodiny Lustigových se po válce domů vrátili pouze čtyři lidé – Arnošt, Hana, jejich matka a sestřenice Věra. Všichni ostatní příbuzní zmizeli v nenávratnu nacistických transportů.

Návrat do života nebyl jednoduchý. Rodný byt Lustigových už obývali cizí lidé a rodina neměla kam jít. Ujal se jich laskavý pan Oppenheimer, jehož syn Milan jel s Arnoštem v onom posledním transportu a cestou utrpěl omrzliny tak těžké, že mu museli amputovat nohy.

Arnošt ještě v nemocnici Milanovi slíbil, že najde jeho rodiče a vyřídí jim, aby na syna nečekali. Díky tomu se seznámil s panem Oppenheimerem, který jim pomohl zařídit nové bydlení v malém bytě v Truhlářské ulici v Praze. Hana mohla dokončit gymnázium, maminka dostala skromnou penzi a Arnošt se snažil dohnat ztracené roky mládí.

Arnošt Lustig pochopil, že dostal druhou šanci, a rozhodl se ji využít naplno. Po válce vystudoval novinářinu na vysoké škole a s obrovským elánem se vrhl do práce. Už v roce 1946 začal přispívat do novin a časopisů. Brzy se také oženil – jeho vyvolenou se stala Věra Weislitzová, dívka z Ostravy, která sama prošla terezínským ghettem.

Potkali se krátce po válce v ozdravovně pro židovské mládežníky a v červenci 1949 se v Izraeli vzali. Ano, v Izraeli: mladý Lustig totiž roku 1948 odjel jako reportér Lidových novin pokrývat první arabsko-izraelskou válku. Ocitl se tak znovu ve víru palby – tentokrát jako novinář, ne jako oběť.

Koncem 40. let se ještě snažil věřit v nové pořádky v Československu. Vstoupil do komunistické strany a budoval kariéru: pracoval v Československém rozhlase, kde se stal žákem známého novináře F. R. Krause. Později vedl kulturní rubriku časopisu Mladý svět a prosadil se i jako scenárista na Barrandově – podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou napsal scénář k filmové adaptaci.

Přesto mu poválečný režim brzy začal být těsný. Vadila mu cenzura a dogmata. A hlavně – jako člověk, který na vlastní kůži zažil, kam vede bezmezné uctívání ideologie, nesnesl pokrytectví a lži.

V červnu 1967 na sjezdu spisovatelů otevřeně kritizoval komunistický režim. Když pak po šestidenní válce v roce 1967 Československo přerušilo pod sovětským tlakem vztahy s Izraelem, Arnošt se rozhodl vystoupit z KSČ na protest proti tomuto kroku.

Později přiznal i jednu osobní, trýznivou vinu: v roce 1950 jako mladý redaktor zvedl ruku pro hlasování, které schvalovalo politickou vraždu Milady Horákové. „Dodneška mě to straší,“ vzpomínal upřímně v rozhovoru.

Tehdy vůbec netušil, o koho jde; v pracovním kolektivu bezmyšlenkovitě zvedl ruku jako ostatní a teprve doma si uvědomil, že právě souhlasil s popravou nevinné ženy. Po zbytek života se kál za tuhle lehkovážnost a nikdy si ji zcela neodpustil. I tato událost ho utvrdila v tom, jak nebezpečné je slepě následovat dav.

V srpnu 1968 byl Lustig se svou ženou a dvěma dětmi na dovolené v Itálii. Když uslyšeli zprávu o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, věděli, že návrat domů by znamenal konec svobody. Rozhodli se zůstat v exilu. Nejprve krátce pobývali v Jugoslávii a Izraeli, ale nakonec zakotvili ve Spojených státech.

Arnošt získal místo na Americké univerzitě ve Washingtonu, kde od roku 1973 přednášel literaturu, tvůrčí psaní a také dějiny filmu se zaměřením na druhou světovou válku. V Americe strávil dlouhá léta jako profesor – studenty fascinoval svými zkušenostmi i neutuchající energií. Psal další knihy, česky i anglicky, a šířil světu poselství o hrůzách holocaustu i síle lidskosti.

Po pádu komunismu se v 90. letech vrátil natrvalo do Prahy, ale svou energičnost neztratil. Jako by doháněl vše, oč ho totalita a válka připravily. Založil Společnost Franze Kafky, učil na univerzitě, a dokonce přijal trochu kontroverzní nabídku stát se šéfredaktorem české verze magazínu Playboy – prý z recese a lásky k humoru.

Stále psal a publikoval. Jeho dílo se už od prvních povídek točilo kolem holocaustu a války; nikdy se neodchýlil od tématu, které považoval za životní poslání: podat svědectví o tom, čeho je člověk schopen v mezních situacích.

„Literatura je citová paměť lidstva,“ řekl jednou. Věřil, že příběhy mají moc uchovat zkušenost a předat pravdu dalším generacím. Sám často zdůrazňoval, že to, co on a jemu podobní prožili, se musí vyprávět – i když to mnozí nechtěli slyšet.

Když krátce po válce líčil své zážitky, lidé mu prý nevěřili nebo nechtěli věřit, protože skutečnost lágrů přesahovala představivost. Pochopil, že musí psát. „Zjistil jsem, že když to napíšu, uvěří mi to, co by mi ústně nevěřili,“ vzpomínal. A tak se stal spisovatelem.

Arnošt Lustig zemřel v únoru 2011 v Praze, po pětiletém boji s rakovinou. Do posledních chvil zůstal aktivní, sršel ironickým humorem a nadhledem. Byl to člověk, který prošel peklem, a přesto nezatrpkl. Celý život v sobě nosil onu „vinu bez viny“ – tíživý pocit, že přežil jen díky tomu, že jiní zemřeli místo něj.

Snad i proto se tolik snažil, aby na ty bezejmenné mrtvé nebylo zapomenuto. Svými knihami dal hlas všem těm obyčejným klukům a dívkám, matkám a otcům, kteří se ocitli v ohnisku dějin a obstáli díky tiché statečnosti. Jeho hrdinové nebývají okázalí. Jsou to lidé, kteří se bojí a trpí, ale i v nejhorších podmínkách si uchovávají kousek lidskosti. Právě takové Arnošt poznal v lágrech – a právě takové hrdinství považoval za nejcennější.

Na jeho počest se od roku 2012 uděluje Cena Arnošta Lustiga – ocenění pro osobnosti, které v sobě spojují odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost. Tedy hodnoty, které on sám, ač nerad patetický, celý život tiše ctil a žil.

Zdroje:

https://cesky.radio.cz/lustig-vsechno-co-delam-je-cesta-do-prahy-oklikou-8611827

https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/neverili-mu-osvetim-i-proto-o-ni-psal

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/arnost-lustig-trapi-me-ze-jsem-hlasoval-pro-popravu-horakove.A110305_101231_domaci_taj

https://blog.idnes.cz/emingerova/psani-podle-lustiga-homo-sapiens-jako-mezigalakticka-chripka.Bg14042586

https://dvojka.rozhlas.cz/arnost-lustig-na-co-jini-radeji-zapomneli-napsal-8432493

https://cs.wikipedia.org/wiki/Arno%C5%A1t_Lustig