Článek
Jsou seriály, které jednoduše zestárnou, zmizí v archivu a s nimi i paměť diváků. A pak jsou ty, které přežívají desetiletí a stanou se národním pokladem. Jedním z těch mála je seriál Chalupáři, který už bezmála půl století rezonuje v českých domácnostech a napříč generacemi si drží diváckou přízeň. Je pozoruhodné, jak právě dílo, které původně vzniklo jako „politicky nezávadné spotřební zboží“, odolává času lépe než ambiciózní projekty své doby.
Normalizační paradox: jak se z nouzového zadání stal hit
Když začátkem sedmdesátých let dostali scenáristé Václav Borovička a František Vlček zadání napsat něco „politicky nezávadného“, režisér František Filip měl pocit, že jde o krok zpátky. Přiznává, že se tehdy dokonce zděsil. Po vážných tématech v seriálech jako F. L. Věk nebo Sňatky z rozumu mu scénář Chalupářů připadal jako „vyloženě drobné spotřební zboží“. Zpočátku se snažil projektu vyhnout. „Když za mnou s Chalupáři přišli, byl jsem z toho rozpačitý. Zdálo se mi to po těch velkých věcech prostě příliš obyčejné,“ vzpomínal Filip.
Jenže právě ta obyčejnost se ukázala být přesně tím, co diváci tehdy potřebovali. V době normalizace, po sovětské okupaci roku 1968, Češi hledali únik od každodenní šedi a politických zákazů. Seriál o vesničce Třešňová jim poskytl nenáročný, laskavý humor a pocit normálnosti. Co původně vznikalo jako únik před složitou dobou, se stalo terapií celého národa – a nakonec jedním z nejsledovanějších pořadů v historii Československé televize.
Sovák a Kemr: Češství ve dvou protikladných povahách
Úspěch Chalupářů však stojí především na hlavních protagonistech – Jiřím Sovákovi a Josefu Kemrovi. Přitom ani jeden z nich nebyl první volbou tvůrců. Scenáristé si původně představovali Jana Pivce nebo Jaroslava Marvana. Marvan roli odmítl ze zdravotních důvodů a režisér Filip nakonec vsadil na Jiřího Sováka. Ten to přijal s pokorou a slíbil režisérovi: „Františku, já ti to vystřihnu přesně po marvanovsku.“
Když se Sovák dozvěděl, že jeho hereckým partnerem bude Josef Kemr, překvapeně reagoval: „Kemr? No to je náhoda!“ Jejich rozdílnost byla markantní – Sovák, bytostný komik a cholerik, vedle zasněného, vážného a hluboce věřícího Kemra působil kontrastně. „Pepíčku, spěchej, abys stihl nešpory,“ vtipkoval Sovák o Kemrově náboženské angažovanosti, kterou přitom s hlubokým respektem uznával.
Jejich vztah dokonale symbolizoval českou duši, neustále balancující mezi ironií a vážností. Cholerické výbuchy Sováka, které jeho žena trefně nazvala „líbezné“, a Kemrova laskavá zasněnost diváky fascinují dodnes právě proto, že v nich poznávají něco bytostně českého.
Improvizace jako životní princip
Jedním z nejvýraznějších znaků Chalupářů, který je dnes už téměř nenapodobitelný, byla schopnost herců improvizovat. Vladimír Menšík, mistr tohoto umění, nikdy neřekl stejnou větu dvakrát stejně. „Vladimír vždy zachoval obsah, ale řekl to jinými slovy, protože ho nebavilo stále opakovat totéž,“ vzpomínají kolegové. Klasickou se stala scéna s Jiřinou Bohdalovou, kdy Menšík skončí ve vaně a potřebuje umělé dýchání z úst do úst. Sovák si přitom škodolibě pohrával s improvizací a schválně zvedal nohu, aby Bohdalovou rozesmál. „Záběr se opakoval několikrát, protože jsem se jednoduše neprofesionálně odbourala,“ přiznala později Bohdalová.
Právě díky těmto improvizacím vznikaly momenty, které působí autenticky a živě dodnes. Žádný skriptovaný vtip totiž nedokáže vyvolat podobný dojem bezprostřednosti, jaký vzniká jen spontánně před kamerou.
Malé historky, velké vzpomínky
Síla Chalupářů je i v detailech. Například scéna s Iljou Prachařem, který s rozkoší míchá ovocné knedlíky s tvarohem a máslem a mumlá: „Já miluju tohle blátíčko,“ patří mezi drobné momenty, které se nesmazatelně zapsaly do paměti diváků. Stejně jako historka malého Pišty, který dodnes nezapomněl Mahuleně Bočanové krádež koloběžky. „Mahuleno, už mám novou, a tu mi nikdo nevezme,“ vzkazuje jí po letech s humorem.
Herečka Gabriela Vránová zase vzpomínala, jak při natáčení jedné scény vběhla pod auto, protože chtěla vyhrát soutěž v běhu. „Probrala jsem se s podvozkem nad hlavou, více se ale vyděsil pan Řanda, kterého pak odvezli do nemocnice,“ vzpomínala.
Iva Janžurová vyprávěla, jak hrála cikánku v drůbežárně a dozvěděla se tam o socialistických kuřatech, která skončila ve fašírce. Od té doby prý kuřecí maso příliš nemusí. Tyto historky patří mezi důvody, proč se k seriálu stále vracíme – jsou živé, upřímné a lidské.
Višňová, nebo Třešňová? Místo natáčení, vesnice Višňová na Příbramsku, se kvůli seriálu proměnila v Třešňovou. Herci, včetně Ivy Janžurové, vzpomínají, že se v názvech neustále pletli. „To byla Višňová, nebo Třešňová? Dospělí to furt motali,“ říká s úsměvem.
Proč nás Chalupáři baví i dnes?
Chalupáři jsou pro Čechy připomínkou doby, kdy humor a laskavost byly silnější než politika a všední starosti. Seriál nám nabízí i dnes terapeutickou úlevu – možná proto, že stále potřebujeme věřit lidem jako Sovák a Kemr, kteří nás svou autentičností učí smát se sobě samým a žít bez přetvářky. V dnešní době rozdělení a napětí jsou Chalupáři připomenutím, že i v obyčejnosti je síla a že „lidskost není pouhé klišé“, ale životní nutnost.
Zdroje:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/901363-chalupari/
http://www.topcteni.cz/miroslav-graclik-vaclav-nekvapil-legendarni-serial-chalupari-pribeh-nataceni-a-osudy-jeho-hrdinu/
https://kultura21.cz/literatura/12594-knihydobrovsky-edice-omega-chalupari-recenze
https://www.kinotip2.cz/clanky/chalupari-nektere-pribehy-20220730-5939.html
https://www.mujrozhlas.cz/pribehy-z-kalendare/chalupari-jakesi-drobne-spotrebni-zbozi-se-stalo-legendou
https://video.aktualne.cz/z-domova/historky-z-placu-chalupari/r~c70cfdcaf15c11eba7d80cc47ab5f122/
