Smutek Zorky Janů. Matka zemřela při výslechu, otec přišel o nohu. Sestra Lída Baarová ji urážela

Vztah mezi nimi byl však od počátku komplikovaný. Lída, zprvu žárlící na roztomilou mladší sestřičku, se brzy stala dominantní silou, nezastavitelným „dostihovým koněm“, jak ji později popsali pamětníci, který musel být ve všem a všude první. Jak Lídina hvězda stoupala, Zorka k ní stále více vzhlížela, obdivovala ji, toužila být jako ona.

A přitom, jaká ironie, mnozí současníci se shodovali, že Zorka byla nejen krásnější, ale možná i talentovanější než její sestra. Která se později stala slavnou. Co jí však chybělo, byla Lídina dravá ctižádost a neotřesitelné sebevědomí. Zorka byla citlivá, introvertní a zranitelná.

Přesto se její kariéra slibně rozvíjela. Po boku sestry debutovala už ve dvanácti letech ve filmu Madla z cihelny (1933). Vystudovala pražskou konzervatoř a objevila se v dnes již klasických filmech jako Škola základ života (1938) nebo Cech panen kutnohorských (1938).

Její talent byl nepopiratelný. Ale nálepka, která ji provázela na každém kroku, byla silnější. Vždy byla především „sestrou Lídy Baarové“. Tento přívlastek, který měl být puncem kvality, se postupně stával jejím prokletím. Lída byla oslnivá, exotická orchidej, která si brala veškerou pozornost.

Zorka vedle ní zůstávala křehkým poupětem, kterému se nedostávalo slunce, aby mohlo plně rozkvést.

Dlouho předtím, než se nad rodinou Babkových stáhla mračna poválečné odplaty, sváděla Zorka svůj vlastní, tichý boj. Její vnitřní svět, plný démonů a úzkosti, se odráží na stránkách jejího deníku, který je srdcervoucím svědectvím o duši v rozkladu. „Hádka, pláč, touha po smrti. Strašně se cítím osamocená. Potácím se mezi životem a smrtí. Často vidím před zrcadlem revolver,“ zapsala si v lednu 1941, v pouhých dvaceti letech.

Její utrpení mělo mnoho podob. Jednou z nich byla porucha příjmu potravy, pravděpodobně anorexie, kterou odstartovala zdánlivě banální, leč pro ni zničující poznámka sestry Lídy, že je „tlustá“.

Zorka začala držet drastické diety, někdy údajně jedla jen jednu okurku denně. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: otoky v obličeji, chronické bolesti hlavy a prohlubující se deprese. Její trápení ještě umocňovala série nešťastných a nenaplněných lásek.

Ať už to byl ženatý spisovatel František Kožík, režisér František Salzer, citově chladný kritik A. M. Brousil nebo kolega Karel Höger, každý milostný nezdar ji jen utvrzoval v pocitu vlastní bezcennosti.

K tomu všemu se dnes objevují informace, že Zorka mohla trpět i vážným fyzickým onemocněním – leukémií. Její neustálá únava, slabost a bolesti hlavy, připisované psychice, tak mohly mít i svoji fyziologickou příčinu.

V době, kdy medicína neměla nástroje k léčbě ani klinické deprese, ani leukémie, byla Zorka lapena v pasti. Svět kolem ní, který její stav nechápal, ji viděl jen jako „labilní“ a „hysterickou“.

Květen 1945 přinesl do Prahy osvobození, ale také atmosféru, která byla směsicí euforie, žalu a spalující touhy po odplatě. Po šesti letech brutální okupace se národ dožadoval „očištění“. V tomto rozjitřeném ovzduší se zrodil právní rámec pro potrestání nacistických zločinců, zrádců a kolaborantů – takzvané retribuční dekrety prezidenta Beneše.

Na základě velkého retribučního dekretu (č. 16/1945 Sb.) byly zřízeny Mimořádné lidové soudy. Tyto instituce byly navrženy pro rychlost, nikoli pro důkladnost. Jednání byla vedena senátem, v němž zasedali i soudci z lidu, možnosti obhajoby byly omezené a proti rozsudku neexistovalo odvolání.

Tresty smrti se vykonávaly často jen několik hodin po vynesení verdiktu, někdy dokonce veřejně, jako v případě K. H. Franka, na jehož popravu se prodávaly vstupenky.

Tyto soudy nebyly jen právním nástrojem, ale i společenským divadlem. Sloužily k rituálnímu očištění národa, k jasnému vymezení hranice mezi hrdiny a zrádci. V takové atmosféře nebyl prostor pro drobné nuance. Vina se stala nakažlivou a pouhé podezření či styk s nepřítelem stačily k odsouzení.

V tomto světě, kde vládla kolektivní hysterie, se Lída Baarová, milenka říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse, stala symbolem kolaborace v té nejodpudivější podobě. A stín, který vrhala, byl dost dlouhý na to, aby pohltil celou její rodinu.

Poválečná odplata dopadla na rodinu Babkových s drtivou a bleskovou silou. Na podzim 1945 byla Lída Baarová, zadržená americkými vojsky a vydaná do Československa, uvězněna v pankrácké věznici. Tím se spustila kaskáda tragédií, které zničily zbytek rodiny.

Matka Ludmila zemřela v říjnu 1945 na mrtvici během jednoho z tvrdých policejních výslechů týkajících se Lídy. Otec Karel, ve snaze pomáhat uvězněné dceři, zanedbal zánět v noze, který přerostl v sepsi. Následovala amputace.

Zorka zůstala sama v prázdné vile s invalidním otcem. Matka mrtvá, sestra ve vězení s cejchem zrádkyně. Během několika měsíců se její svět proměnil v peklo.

V této zoufalé situaci, 2. října 1945, vypovídala Zorka na policii. Její svědectví boří mýtus o bezmezné sesterské lásce. Zorka o Lídě mluvila s chladnou a hořkou jasnozřivostí. Popsala ji jako člověka „nenormálního“, podléhajícího cizím vlivům, a dokonce prohlásila, že po jedné z hádek, kdy se Lída nezastala jejich otce před přáteli od gestapa, ji považuje za „schopnou všeho, t. j. i udavačství“.

Viděla morální selhání své sestry a v soukromí ji odsoudila dávno předtím, než tak učinil celý národ. Právě v tom spočívá nejkrutější paradox jejího osudu. Byla veřejně lynčována za spojení s člověkem, jehož hříchy sama viděla a kterým vnitřně opovrhovala. Společnost ji odsoudila za to, že je sestrou Lídy Baarové, aniž by tušila, že právě toto sesterské pouto bylo pro Zorku samotnou zdrojem hlubokého zklamání a bolesti.

Po tom, co se její rodinný život rozpadl v prach, zůstalo Zorce jediné útočiště, jediný smysl života: divadlo. Právě na jevišti, zejména ve své životní roli ve hře Herečka, která se dočkala 57 repríz, nacházela důvod existovat. Byla to poslední nitka, která ji poutala ke světu.

I tato nitka se však měla brzy přetrhnout. Ten den přišla do Městského divadla na Vinohradech na zkoušku. Chtěla pracovat, chtěla hrát, chtěla na chvíli zapomenout. Ale hned ve dveřích ji zastavil jeden z kolegů, herec Václav Vydra (otec Václava Vydry, muže Jany Bouškové). Ostatní herci stáli opodál a mlčeli. Vydra pronesl slova, která se stala jejím rozsudkem smrti: „Dovnitř nesmíte! Sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří!“.

Proč to udělali? V atmosféře strachu a tlaku na prokázání vlastní loajality se Zorka stala snadným obětním beránkem. Její kolegové, ve snaze očistit sebe, ji raději nepodpořili. Obětovali ji na oltář vlastního přežití.

Na hřbitově v pražských Strašnicích je klid. V rodinném hrobě tu leží pohřbeni všichni: otec Karel, matka Ludmila, Zorka a Lída, která svou sestru přežila o více než půl století a zemřela až v roce 2000. Zorka, která celý život trpěla ve stínu své sestry, odpočívá navždy po jejím boku.

Lída Baarová na sklonku života, snad s jistou dávkou lítosti či pozdního prozření, o své sestře řekla: „Byla lepší než já“.

Zdroje:

https://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-6/12081-rikalo-se-ze-je-talentovanejsi-nez-lida-baarova-to-po-cem-cely-zivot-marne-touzila-ji-ale-doprala-az-smrt-tajnosti-slavnych.htm

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=4086:janu-zorka&Itemid=108&lang=cs

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/403309/z-nove-knihy-o-lide-baarove-86-zorka-si-myslela-ze-lida-je-schopna-vseho-i-udavacstvi.html

https://www.kampocesku.cz/clanek/7349/nestastna-sestra-lidy-baarove