Článek
Sobotní ráno na náměstí je můj oblíbený čas. Vzduch voní čerstvou kávou, grilovanými klobásami a samozřejmě mými makovými buchtami. Můj malý stánek s nápisem „Vendulčiny dobroty“ je můj splněný sen. Po dvaceti letech v kanceláři jsem sebrala odvahu a všechny úspory a začala dělat to, co miluju. Pečení.
Není to lehký život. Pracuju sedm dní v týdnu, ruce mám věčně od mouky a o spánku si můžu nechat zdát. Ale ten pocit, když vidím, jak se zákazníci vracejí a říkají, že moje laskonky jsou jako od babičky, ten stojí za všechno.
Přímo naproti mně má stánek pan Karel. Prodává taky sladké, ale je to jiný svět. Jeho pečivo vypadá průmyslově, je na něm vidět, že ho nepekly lidské ruce, ale stroj. Každé ráno na mě přes uličku volá: „Tak co, sousedko, ať se daří!“ Vždycky jsem mu s úsměvem odpovídala. Brala jsem ho jako součást trhového koloritu. Až do minulé soboty.
Ten den to bylo divné. Lidé se u mého stánku zastavovali, dívali se na koláče, ale pak se nejistě otočili a odešli. Cítila jsem jejich váhání. Kolem desáté, kdy normálně bývá největší nával, jsem měla skoro plný pult. Začínala jsem být nervózní. Co se děje?
Pak přišla jedna z mých stálých zákaznic, mladá maminka s kočárkem. „Paní Vendulo,“ řekla potichu, „jen abyste věděla… Na facebookové skupině našeho města je na vás hrozná recenze. Lidi to tam dost řeší.“
Srdce mi spadlo do žaludku. Podala mi svůj telefon. Našla jsem příspěvek od uživatelky jménem „Jana Novotná“. Stálo v něm: „VAROVÁNÍ! V muffinu od Vendulčiných dobrot jsem našla kus tvrdého plastu! Krém na větrníku byl kyselý. Běžte radši jinam, tohle je hazard se zdravím!“ Pod příspěvkem byla smršť komentářů.
Dívala jsem se na ta slova a chtělo se mi brečet. Byla to lež. Naprostá, nechutná lež. Používám jen ty nejlepší suroviny, každý kousek mi projde pod rukama. Pak jsem si ale všimla profilového obrázku té „Jany Novotné“. Byla to fotka nějaké ženy, kterou jsem nikdy neviděla. A v pozadí za ní byl kousek ubrusu s výrazným vzorem slunečnic.
Ztuhla jsem. Ten vzor jsem znala. Zvedla jsem oči a podívala se na stánek pana Karla. Na jeho pultu ležel ten samý, křiklavý ubrus se slunečnicemi. Nebyla to náhoda. Ten falešný profil, ta lež, ta snaha mě zničit… Všechno to vedlo k němu.
Zalila mě vlna ledového vzteku. Vzala jsem telefon té zákaznice a bez jediného slova přešla uličku k jeho stánku.
„Dobré dopoledne, pane Karle,“ řekla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas.
„Á, sousedka! Nějak to dneska nejde, co? Lidi asi nemají na sladké chuť,“ řekl s hraným soucitem.
„Asi ne. Hlavně když jim nějaká ‚Jana Novotná‘ napíše, že v mém muffinu našla plast,“ odpověděla jsem a dívala se mu přímo do očí.
Na vteřinu zaváhal. „To je mi líto, to je hrozné. Dneska lidi napíšou cokoliv…“
„To máte pravdu,“ skočila jsem mu do řeči. „Třeba si i založí falešný profil. A náhodou se u toho vyfotí před ubrusem, který je úplně stejný jako ten váš.“ Strčila jsem mu telefon s tou fotkou před obličej.
Jeho maska spadla. Přátelský soused zmizel. „Co si to dovolujete?“ vyjel na mě. „Vy mě tu budete očerňovat? Závidíte, že mně obchod jde, tak si vymýšlíte takové nesmysly!“ Začal křičet, aby upoutal pozornost. Ale bylo pozdě.
Náš rozhovor slyšelo pár lidí okolo, včetně té mladé maminky. „Ale vždyť je to pravda,“ řekla nahlas. „Ten ubrus je stejný. Vidíme to všichni.“ Další lidé se začali otáčet. Pan Karel zrudl vzteky. Viděl, že prohrál. Začal si vztekle balit svoje věci a sprostě mi u toho nadával.
Ten den se stalo něco úžasného. Lidé, kteří viděli tu scénu, se zastavili u mého stánku. Ta mladá maminka napsala na Facebook, jak to doopravdy bylo. Během hodiny jsem měla vyprodáno. Lidé mi nosili kytky a říkali, ať se držím. Chtěli podpořit tu poctivost, kterou se někdo snažil tak špinavě zničit. Příští sobotu už stánek pana Karla na trhu nestál.
