Soudný den v údolí Desné: Patnáctimetrová stěna vody zabila 65 lidí a smetla vesnici

Píše se pondělí 18. září 1916, pozdní odpoledne. Nad horským údolím Bílé Desné se vznáší ohlušující dunění. Z lesa se zvedá oblak prachu a na dně údolí se žene hnědošedá stěna vody, bahna a polámaných stromů. Chvíli předtím stála u břehu pila s hájovnou – teď už z ní není nic poznat.

Pět tisíc kubíků uskladněných klád se přidává k běsnícímu živlu a jako beranidlo drtí další domy, mosty, životy. Lidé v obci Desná zděšeně prchají do strání nad údolím. Ti, kdo se v hrůze zastaví a ohlédnou, vidí své domovy mizet pod náporem vody.

Za několik minut je ticho. Údolí Bílé Desné se proměnilo v apokalyptickou krajinu – trosky domů, nánosy písku a balvanů, vyvrácené stromy, na jejichž větvích visí mrtvá těla hospodářských zvířat i lidí.

Na počátku byly ty nejlepší úmysly. V druhé polovině 19. století sužovaly Jizerské hory časté povodně. Nejhorší katastrofa přišla v červenci 1897: rozvodněná Nisa a další toky způsobily obrovské škody a připravily o život 120 lidí. Po této zkušenosti začali místní průmyslníci a obce hledat cestu, jak své údolí před velkou vodou ochránit. Řešením měly být přehrady.

V roce 1904 navrhl známý německý inženýr Otto Intze systém několika údolních přehrad pro Jizerské hory. Projekt nakonec převzal pražský inženýr Wilhelm Plenkner, který naplánoval dvě přehrady na Bílé a Černé Desné propojené štolou. Štola měla v případě hrozící povodně převádět přebytečnou vodu z jedné nádrže do druhé.

Obě přehrady byly navrženy jako zemní sypané hráze – podloží v údolí bylo totiž příliš měkké a hluboko, než aby uneslo klasickou zděnou hráz. Stavba začala v říjnu 1912 a od počátku ji provázely potíže. V létě 1913 narušily rozestavěné dílo přívalové deště.

Krátce nato vypukla první světová válka, která vynutila úsporná opatření – šetřilo se na materiálu i pracovních postupech a kvalita hráze tím trpěla. Navzdory obtížím byla přehrada na Bílé Desné dokončena v září 1915 a 18. listopadu 1915 slavnostně zkolaudována stavebním dozorem Ing. Karlem Podhájským.

Hráz dlouhá 173 metrů a vysoká 17,5 metru zadržela až 400 000 m³vody. V očích obyvatel představovala nová přehrada příslib bezpečí a klidu. Osud však rozhodl jinak.

Pondělí 18. září 1916 začalo v Jizerských horách poklidně. Hrázný – strážce přehrady – dokončil ranní obhlídku hráze a neshledal žádnou závadu. Voda v nádrži sahala asi do dvou třetin plné výšky, zadržovala zhruba 260 000 m³ vody. Po poledni se obloha zatáhla, ale nepršelo.

Kolem 15:30 procházeli pod hrází dva lesní dělníci, když tu jejich pozornost upoutal tenký pramínek vody – asi dva centimetry široký – vytékající z tělesa hráze, kousek od výpustní štoly. Na sypané hrázi, kde nemá unikat ani kapka, to byl znepokojivý úkaz. Dělníci nezaváhali. Rozběhli se k domku hrázného a okamžitě ho na průsak upozornili.

Hrázný na nic nečekal. Věděl, že každá minuta může rozhodovat. Do jeho domku byl zaveden telefonní kabel, a tak se mu podařilo spojit s kanceláří Vodního družstva v Dolním Polubném. Ing. Emil Gebauer, správce stavby a hlavní inženýr projektu, po vyslechnutí zprávy vydal jasný příkaz: neprodleně otevřít oba výpustné uzávěry a odpustit vodu z nádrže.

Hrázný a několik dělníků se rozběhli k šoupátkové věži uprostřed hráze, kde byly ovládací mechanismy. Kolem nich už zatím ze šedé zeminy tryskala ledová voda. Pramínek se během několika minut změnil v gejzír – prudký proud začal z hráze vyrážet písek a drobné kameny.

Muži i pod hrozbou nebezpečí statečně zápasili s obřími šrouby uzávěrů. Povedlo se jim otevřít výpusti asi ze tří čtvrtin – dál už to nešlo. V té chvíli začala voda ze stále rostoucí trhliny nekontrolovatelně řvát a pěnit. Hrázný i dělníci pochopili, že je zle. Pokud okamžitě neutečou, proud je strhne a pohřbí. Bylo 15:50 odpoledne, necelá půlhodina od prvního zpozorování pramínku.

Na nic dalšího nečekali – nechali uzávěry v otevřené poloze a prchli do bezpečí. Z hráze se valil stále mohutnější vodotrysk. Všechny naděje se teď upínaly k tomu, že se hráz přesto udrží dost dlouho, aby stačila většina vody odpustit spodními výpustmi.

Za dalších dvacet minut došla do okolních obcí prvotní zpráva: poštovní úřady v Desné a Tanvaldě dostaly telefonickou instrukci, aby varovaly majitele jezů, mlýnů a náhonů na řece, že korytem poteče více vody než obvykle. Úřední šiml zapracoval eufemisticky – zpráva působila téměř nevinně.

Jenže klid trval jen chvilku. Krátce po 16. hodině už svědci slyšeli od přehrady zlověstné praskání. O 16:15 začala praskat a propadat kamenná dlažba na návodní (vnitřní) straně hráze. V tu chvíli se do údolí rozlehl zoufalý křik: „Hráz se trhá! Alarmujte hasiče, ať lidi utíkají!“.

Od prvního pramínku vody uplynula pouhá hodina a deset minut. V 16:40 se obrovská masa vody prodrala skrz těleso hráze – ta se doslova rozlomila napůl. Téměř 20 metrová trhlina v hrázi vypustila vodu o síle až 150 kubíků za sekundu. Obrovská záplavová vlna se vyvalila do údolí. Jako první narazila na panskou pilu s hájovnou stojící přímo pod hrází – a smetla ji doslova beze stopy.

Dřevěné budovy se v mžiku rozpadly na třísky. V té změti byl i první lidský život: dvanáctiletá dcera majitele pily, která jako jediná zůstala odpoledne doma a nestihla utéct. Voda se zde navíc zmocnila ohromných zásob dřeva – na pět tisíc kubických metrů klád a prken měl majitel pily uskladněno u břehu.

Běsnící živel vzal všechno a proměnil to v ničivou zbraň. Balvany z hráze, kusy betonu a železa, kmeny stromů i celé klády – to vše voda unášela dolů údolím a drtila tím další objekty jako obří beranidlo.

Hladová povodňová vlna nabrala ohromnou sílu. V úzkém údolí strhávala svahy a vytvářela dočasné hráze z navršených trosek, které se za chvíli protrhly a poslaly další příval vody dál. Během půlhodiny vyprázdnila voda celou přehradu. Ničivá vlna hnala údolím směrem k vesnici Desná a dál na Tanvald.

Domy, které stály nejblíže k řece, zmizely jako první. Lidé měli pramálo času reagovat – od prvních výkřiků „hráz se protrhla“ uplynulo jen pár minut, než voda dorazila do obce. Ti duchapřítomní popadli děti a běželi vzhůru do strání. Někteří sedli na vozy a hnali je do kopců, jiní utíkali po svých, často jen v tom, co právě měli na sobě.

Z dálky se ozývalo dunění a třeskot, jak voda lámala stromy a bortila stavení. Mnozí, kteří se zdrželi, aby zachránili alespoň část majetku, už pak utéct nestihli – dravý proud je smetl i s jejich cennostmi.

Desná, poklidná podhorská obec, se v oněch minutách proměnila v děsivé divadlo. Patnáct metrů vysoká stěna vody se valila ulicemi a brala s sebou vše živé i neživé.

Lidé křičeli jeden na druhého, volali jména svých dětí a rodičů – mnohdy marně přes ohlušující řev vody. Ti, kdo se vyšplhali dost vysoko, stáli jako omráčení a sledovali zkázu pod sebou.

Během necelé půlhodiny voda vykonala své strašlivé dílo. Až v Tanvaldu, o 8 kilometrů níže po proudu, ztratila povodňová vlna svou sílu – i tam však ještě zatopila ulice a sklepy. V řece Jizeře, kam Desná ústí, zaregistrovali zvýšení hladiny o 20 cm dokonce až v Mladé Boleslavi, téměř 80 km daleko.

Na místě vesnice Desná zůstaly trosky a bahno. Vzduch v údolí páchl zvířecí krví, splaveným jílem a spáleným dřevem. Když večer konečně opadla voda, nastalo tíživé ticho.

Do setmění se sešlo improvizované záchranné komando z místních hasičů a vojáků z tanvaldské posádky. Při světle luceren a svící se ti, co přežili, zoufale prodírali sutí a hledali své blízké. Obrazy zkázy vháněly slzy do očí i ostříleným mužům: v korunách vyvrácených stromů visela bezvládná těla – hospodářských zvířat i lidí, unesených proudem.

Našli matku, která v náručí svírala své dvě děti – všichni tři už byli mrtví. U jiného stromu visel na větvi modrý dětský kabátek, ale dítě nikde. Jeden hasič objevil ve zříceném domě muže, který se utopil s rukama zabořenýma v hromadě promočených knih, jež se snažil zachránit.

Několik rodin přišlo o více členů najednou – například sklářský mistr Josef Jäger z Desné ztratil manželku i tři děti; sklář Alois Schmelzer dokonce pět členů rodiny najednou. Naopak jiní měli štěstí v neštěstí: továrník, který v pondělí odcestoval do Jablonce, našel po návratu svůj dům v troskách – ale rodinu živou na svahu nad vsí.

Mladý učitel Karel Zeman z Desné později vzpomínal, že spolu s žáky slyšel sirénu a hluk od řeky; utíkal proto s dětmi do stráně a ještě cestou zvedal do náruče ty nejmenší. Všichni školáci díky němu přežili, ale učitel při tom vyčerpáním zkolaboval.

Zkázu nepřežilo celkem 65 lidí. Některé oběti byly nalezeny hned, jiné až po dnech či týdnech; 42 těl se nikdy nepodařilo identifikovat. Mezi mrtvými byly převážně ženy a děti – muži často pracovali v době neštěstí mimo domov. Desítky rodin zůstaly v jediném dni bez přístřeší, majetku, bez živitelů. Zahynuli Češi i Němci, chudí i zámožní – živly si nevybíraly.

Když bylo nejhorší spočítáno, ukázalo se, že 33 domů bylo zcela zničeno a dalších 69 vážně poškozeno. Bez střechy nad hlavou zůstalo přes 300 obyvatel (asi 95 rodin). Voda smetla také místní průmysl: 11 brusíren skla, pekařství, mlýn, i hasičskou zbrojnici. Tisícovka lidí přišla ze dne na den o práci. Tahle tragédie – jediná svého druhu v českých dějinách – zanechala Desnou v naprostém šoku.

Už 19. září 1916, hned ráno po neštěstí, dorazil na místo zdravotní oddíl rakousko-uherské armády, aby prohledal sutiny a odvážel nalezené oběti do provizorní márnice. Vstup do postiženého území byl možný jen s povolenkou úřadů – kolem zničené Desné hlídkovalo vojsko.

O den později přijel na pomoc oddíl 200 ženistů z maďarského pluku. Tito zkušení ženisté se ihned pustili do stavby nouzových lávek a cest tam, kde povodeň strhla mosty a odřízla části obce. Trosky domů a naplavené dřevo pomáhali odklízet i ruští váleční zajatci z nedalekého pracovního tábora. Společným úsilím se podařilo během několika dnů základní odklízecí práce zvládnout.

Sobota 23. září 1916 patřila hromadnému pohřbu obětí. Na desenský hřbitov byly navezeny jednoduché dřevěné rakve s ostatky 62 nalezených obětí. Pohřbu přihlížely pod širým nebem tisíce lidí – pozůstalí, záchranáři, sousedé z okolních měst i představitelé politické správy.

Následujícího dne se konala smuteční mše, při níž kněz jmenovitě přečetl všechny známé oběti tragédie. Zpráva o protržení přehrady v Desné se mezitím rozšířila po celém Rakousku-Uhersku a vyvolala vlnu soustrasti. Do postižené obce začala proudit finanční pomoc – peníze posílali běžní občané, místní továrny i krajanské spolky z ciziny.

Kondolenční telegram zaslal sám císař František Josef I. a liberecký místodržící hrabě Max Coudenhove navštívil Desnou osobně a přislíbil vládní podporu. Přesto se pozůstalí žádného skutečného oficiálního odškodnění nedočkali – kromě dobrovolných sbírek.

Už v prvních dnech po katastrofě se rozběhlo vyšetřování jejích příčin. Hned 19. září, zřejmě pod tíhou obrovských výčitek svědomí, spáchal sebevraždu Ing. Karel Podhájský, vrchní státní dozorce, který přehradu rok předtím kolaudoval.

Zastřelil se přímo v kanceláři vodohospodářského úřadu v Jablonci nad Nisou, kde se sešla komise vyšetřující neštěstí. Zanechal po sobě jen stručný dopis na rozloučenou. Jeho smrt předznamenala, že hledání viníka nebude jednoduché.

Soudní proces se nakonec vlekl neuvěřitelných 15 let. Před soudem stanuli tři muži: Wilhelm Riedel (předseda vodního družstva, investor stavby), August Klammt (stavební dozor) a Emil Gebauer (stavbyvedoucí). Všichni čelili obvinění z nedbalosti vedoucí ke ztrátám na životech. Soudy se konaly opakovaně – nejprve za Rakouska-Uherska, poté znovu za první republiky.

Obžaloba argumentovala, že při stavbě byl použit nekvalitní materiál s vysokým podílem písku a štěrku a že válečné škrty nebezpečně snížily bezpečnost díla. Také se ukázalo, že při budování přehrady nebyly zemní vrstvy dostatečně hutněny a že do hráze pronikala voda z nezajištěných pramenů v podloží.

Klíčovou příčinou však byla geologická vada podloží – hluboká průlinová porucha, která propouštěla vodu a kterou tehdejší průzkum vůbec neodhalil. Kvůli téhle skryté „závadě pod povrchem“ došlo k postupnému podemletí hráze zevnitř a ke vzniku oné osudné trhliny.

29. září 1932 vynesl okresní soud v Tanvaldě definitivní rozsudek: všichni obžalovaní jsou zproštěni viny. Soud uznal, že průsak vody způsobil geologický zlom v takové hloubce, kterou tehdejší normy nepožadovaly zkoumat. Jinými slovy – neštěstí byla tragická souhra okolností, již konkrétním lidem nelze prokázat. Pro pozůstalé to bylo trpké, leč očekávatelné rozhodnutí.

Tato katastrofa měla dohru i ve světě techniky. Protržení sypané hráze v Desné bylo ve své době největší přehradní havárií v Evropě a veškeré rozestavěné projekty podobných hrází byly na čas pozastaveny. Vodohospodáři z různých zemí pečlivě zkoumali, co se v Jizerských horách stalo, a přehodnocovali své projekty.

Ještě v roce 1927 kopal v útrobách protržené hráze rakouský profesor Leopold Müller, který jako první přesně popsal geologickou poruchu v podloží. Teprve o mnoho desítek let později – v roce 1996 – potvrdila moderní studie, že hlavní příčinou destrukce byla infiltrace vody a vnitřní eroze podloží, nikoli pouze nekvalitní stavební materiál.

Přehrada na Bílé Desné tak změnila přístup k projektování zemních hrází: od té doby se mnohem důsledněji prověřuje geologie podloží a zdokonalilo se technické těsnění hrází.

Přehrada na Bílé Desné už nikdy nebyla obnovena. Její torzo dodnes stojí vysoko v lesích Jizerských hor jako tiché memento. Zůstala stát mohutná šoupátková věž – betonový válec trčící z roztrženého valu hráze – a vedle ní zbytky návodní stěny.

Kolem dokola proudí říčka Bílá Desná, která se vrátila do svého původního koryta. V lese jsou dodnes rozesety balvany, které se kdysi staly součástí hráze a v den katastrofy byly unášeny živlem do údolí. Jeden takový obrovský balvan dodnes leží v Desné u říčního mostu jako památný kámen – voda ho donesla pět kilometrů daleko.

Na kameni je zasazena deska s prostým, mrazivým nápisem: „Poutníče – postůj! Dne 18. září 1916 protrhla se hráz údolní přehrady. Rozpoutané živly proměnily naše chudé, ale krásné údolí v sutiny…“ Tato slova, složená místním učitelem, připomínají kolemjdoucím onen „soudný den“ v údolí Desné a oběti, které přinesl.

Za více než sto let od katastrofy zarostla příroda okolí protržené přehrady hlubokým lesem. Místo je však volně přístupné – stala se z něj vyhledávaná technická památka a varovná připomínka toho, co se zde událo. V roce 1996 byl areál Protržené přehrady prohlášen za kulturní památku.

Dnes k němu vede naučná stezka se šesti zastaveními, která vyprávějí příběh přehrady pomocí dobových fotografií a popisků. Cesta k hrázi z údolí je lemována dřevěnými sochami vytvořenými při tradiční sochařské akci v Desné.

Přímo na místě si mohou návštěvníci prohlédnout pozůstatky přehrady – hráz, věž, kamenné přepadové koryto – a v sezóně se občerstvit v malé turistické boudě. Spojovací štola mezi přehradou na Bílé Desné a sousední vodní nádrží Souš dnes slouží jako chráněné zimoviště netopýrů, veřejnosti je proto nepřístupná.

Také město Desná nezapomnělo. V centru města vyrostla v parčíku malá dřevěná zvonička, odkud roku 2016 vyšel pietní průvod k místu tragédie. Při stém výročí byla přímo pod hrází odhalena nová skulptura z dvoutunového bloku původní hráze, obtočeného kovovými pásy se jmény všech obětí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99ehrada_Desn%C3%A1

https://www.albrechtice-jh.cz/turista/tipy-na-vylet-1/protrzena-prehrada-0_483.html

https://www.lovecpokladu.cz/mista/m/protrzena-prehrada-dessendorf-49

http://www.protrzenaprehrada.cz/

https://www.okoliliberce.cz/l/protrzena-prehrada/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/past-pokroku-v-protrzene-prehrade-zahynuly-roku-1916-behem-pul-hodiny-desitky-lidi-361357

https://zoom.iprima.cz/vyroci/prehrada-desna

https://plus.rozhlas.cz/sto-let-od-protrzeni-prehrady-na-bile-desne-6512136

https://blog.veruce.cz/protrzena-prehrada-na-bile-desne/

https://strednicechy.rozhlas.cz/tragedii-protrzene-prehrady-desna-uz-davno-odval-cas-dnes-k-jejim-pusobivym-9283244