Článek
Často si říkám, kam až můžu zajít, než se mi celý život zhroutí. Přitom žiju ve zdánlivě šťastném manželství. Ale touha po švagrovi se prostě nedá jen tak vypnout.
Jmenuju se Jitka a žiju v Brně. S Karlem, svým mužem, jsme manželé už dlouhá léta. Přísahala bych, že jsme si vždycky docela rozuměli. Jenže existuje někdo, kvůli komu si připadám jako posedlá. Jsem s ním ochotná riskovat všechno, co jsem dosud budovala.
Jde o jeho nevlastního bratra Ondřeje. Poznala jsem ho ještě dřív, než jsem věděla, že mezi ním a Karlem je pokrevní spříznění. V té době byl Ondra typický sukničkář – hodně se smál, flámoval a lámal srdce, kde se dalo. Měli jsme spolu kratičkou aférku, po níž jsem zůstala dost otřesená. Na hodně dlouho mě to odradilo od mužů vůbec.
Když jsem se dala dohromady s Karlem, netušila jsem, že Ondra je jeho nevlastní sourozenec z otcovy strany. Dozvěděla jsem se to až těsně před svatbou, a to spíš náhodou. Tenkrát mi došlo, jak moc je můj milostný život bizarní. Přiznat se Karlovi na svatební hostině? To nepřicházelo v úvahu. A Ondra mi sám řekl, že bude lepší, když si to necháme pro sebe.
Pár týdnů po svatbě se Ondra zastavil u nás doma, když Karel právě odjel na služební cestu. Nejdřív jsme si jen tak povídali, ale vtom se ve mně zase rozhořela ta stará vášeň, kterou jsem kdysi tak těžce rozdýchávala. Ani nevím jak, ale skončili jsme spolu v posteli. Měla jsem pocit, že mi exploduje mozek. Po tomhle úletu jsem cítila zhnusení sama sebou, ale zároveň jsem na Ondrovi ulpěla jako na nějaké droze.
Zanedlouho emigroval za prací do zahraničí a já se vnitřně uklidnila. Určitě jsem nechtěla bořit svoje nové manželství, připadalo mi pevné a bezpečné. Roky utíkaly a já už jsem tomu všemu málem přestala věřit. Jenže Ondra se loni vrátil do Česka. A nebyl sám. Přivezl si půvabnou ženu a malého syna.
To mi v první chvíli dalo falešnou naději, že naše kdysi zapovězené spojení zůstane minulostí. Jenže když jsme se potkali na rodinné oslavě, stačil mu jediný pohled a já byla ztracená. Řekl mi tichým hlasem: „Nevím, jak jsem bez tebe mohl žít.“ Než jsem si uvědomila, co dělám, držela jsem ho za ruku a sotva dýchala.
Za pár dnů jsme se sešli v jednom hotelu. Stačilo pár hodin a zbyly po mně jen prázdné výmluvy doma, kde jsem předstírala, že jedu nakoupit. Ondra mě miluje způsobem, který je neuvěřitelně intenzivní. Něco takového s Karlem vůbec neprožívám, přestože ho mám ráda a nechci mu ubližovat.
Začínám ale mít strach, že se to celé brzy provalí. Už nejsem schopná rozumně přemýšlet. Občas mě napadne, jestli by nebylo lepší všechno přiznat, přestat se skrývat a žít s Ondrou otevřeně. Jenže hořce tuším, že bez zákazu a tajemna by možná naše vášeň ochladla. Co když miluju hlavně to riziko?
V noci se převracím na posteli a cítím se jako hrozná zrádkyně. Někdy se mi chce Karla probudit a „Vyklopit mu, co se děje, aby mě nenáviděl hned teď a já si to mohla odtrpět.“ Ale pak se leknu a zalžu mu do očí, že jsem jen měla špatný sen. To divné elektrizující napětí mě ničí a zároveň mě drží nad vodou.
Jednou se to musí vyřešit. Buď Ondra, nebo Karel. Ale zatím nemám sílu nic ukončit. Udělala jsem ze svého života nebezpečnou hru a bojím se, že jsem vsadila na špatnou kartu. Můžu přijít o všechno, a to s vědomím, že jsem si to způsobila sama.
Stojím na prahu dvou světů. Jeden je stabilní a klidný, druhý je divoký a omamný. Nějak hluboko v sobě doufám, že se něco stane, že Ondra třeba zase odjede. Nebo se Karel všechno dozví a nějakým zázrakem mi odpustí. Jenže realita takovou pohádku nezná. A já dál chodím po minovém poli se slepou nadějí, že nic nevybuchne.
