Článek
Snažím se. Opravdu se snažím. Vymýšlím výlety, program, dobrodružství. Aquaparky, hrady, lanová centra. Chci, aby se smály. Chci, aby byly šťastné. Chci jim vynahradit to, že už nejsme kompletní rodina. Ale čím víc se snažím, tím víc cítím, že to není ideální.
Tenhle víkend jsme byli v aquaparku. Děti řádily na tobogánech, já jsem na ně čekal dole v bazénu. Smály se, cákaly vodu. Vypadaly šťastně. A já jsem si na chvíli dovolil uvěřit, že je všechno v pořádku.
Seděli jsme pak u jídla. Hranolky, kečup. Sedmiletý syn Honzík do sebe házel jeden kousek za druhým. A pak, z ničeho nic, přestal. Podíval se na mě těma svýma velkýma, vážnýma očima a zeptal se.
„Tati? A proč už nemůže máma jezdit s námi?“
Ta otázka. Tak jednoduchá, tak dětsky upřímná. A pro mě tak nesnesitelně těžká. Zaskočila mě nepřipraveného.
Co jsem mu měl říct? Pravdu? Že máma s tátou už si nerozuměli? Že se přestali milovat? Jak vysvětlíte sedmiletému dítěti konec lásky? Jak mu vysvětlíte něco, čemu často nerozumí ani dospělí?
Díval jsem se do jeho očí a viděl jsem v nich jen čistou, nezáludnou otázku. A já jsem na ni neměl odpověď. Cítil jsem naprostou, drtivou bezmoc. Uvědomil jsem si, že můžu naplánovat ten nejlepší výlet na světě, můžu jim koupit všechny hračky, ale tu jednu základní věc – úplnou, šťastnou rodinu – jim nikdy vrátit nemůžu.
Ten pocit selhání byl obrovský. Snažím se být ten nejlepší táta. Ale v tu chvíli jsem si připadal jako ten nejhorší.
Něco jsem zamumlal. Něco o tom, že maminka má teď jiný program, ale že ho má moc ráda. Věděl jsem, že on ví, že mu lžu. Nebo že mu neříkám celou pravdu.
A v tu chvíli mi to došlo. Moje snaha vytvářet jim dokonalé, zábavné víkendy je jen útěk. Útěk před těmito těžkými otázkami. Před realitou. Snažím se jejich život zaplnit takovým množstvím zábavy, aby neměli čas přemýšlet. Aby neměli čas cítit smutek.
Ale ten smutek tam je. A já ho nemůžu vymazat. Jediné, co můžu udělat, je být tam s nimi, když přijde.
Večer, když jsem děti ukládal do postele, jsem si sedl k Honzíkovi na postel.
„Víš, Honzíku,“ začal jsem. „To, že s námi maminka nejezdí, mě taky moc mrzí. Ale i když už nebydlíme spolu, pořád jsme tvoji máma a táta. A vždycky budeme. A máme tě moc rádi.“
Nebyla to dokonalá odpověď. Ale byla upřímná. A on mě objal.
