Článek
Čekárna jeho ordinace byla ztělesněním klidu a pohody. Tlumené barvy, tichá, relaxační hudba a vůně levandule, která se linula z difuzéru. Všechno bylo navrženo tak, aby vás to uklidnilo a otevřelo. A na mě to fungovalo. Každý čtvrtek v pět jsem usedala do pohodlného křesla naproti němu a vypínala.
K Markovi jsem začala chodit, protože jsem už nemohla dál. Moje matka, Alena, je mistryní citové manipulace. Celý život mě držela v kleci utkané z pocitů viny, povinnosti a jejího předstíraného trápení. V devětadvaceti letech jsem se cítila jako její nesvéprávný přívěsek. Doktor Marek byl první, kdo mi řekl: „Máte právo na vlastní život, Agáto. Musíte si nastavit hranice.“
Byl skvělý. Empatický, chápavý. Když jsem mu popisovala další matčinu scénu, soucitně přikyvoval. „To musí být nesmírně vyčerpávající,“ říkával. Ironií bylo, že moje matka mou terapii podporovala. „Jsem tak ráda, že na sobě pracuješ, Agátko. Jen tak dál,“ cvrlikala do telefonu. Měla jsem to brát jako varování.
Ten den se to stalo. Moje sezení skončilo, Marek mě s povzbudivým úsměvem vyprovodil ze dveří. Šla jsem k malé recepci v čekárně, abych zaplatila. Recepční tam ale nebyla, na dveřích visela cedulka „Hned jsem zpět“. Na pultíku ležela otevřená složka. Moje zvědavost, ta potvora, která mě už tolikrát dostala do problémů, zvítězila.
Na vrchu ležela faktura. Ale nebyla na mé jméno. Byla pro Alenu Vránkovou. Pro mou matku. A částka byla přesně dvojnásobná, než kolik jsem platila já. To by samo o sobě bylo divné. Ale pod fakturou byl zastrčený malý růžový lísteček, popsaný matčiným elegantním rukopisem.
„Dr. Marku, dnešní sezení bylo mimořádně plodné. Zvláště ta část o jejím strachu z opuštění, když jste jí poradil ten víkendový výlet. Přikládám bonus za detailní popis její reakce. Pokračujte v dobré práci. Vaše mecenáška, Alena.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Slova mi tančila před očima. Mecenáška. Bonus za detailní popis. Všechno do sebe zapadlo s ohlušujícím třeskem. Každé jeho chápavé přikývnutí. Každá jeho „chytrá“ rada. Každý můj slzavý průlom. Nebyla to terapie. Byla to show. Soukromé představení pro jednoho diváka – moji matku. Ona si neplatila jen za to, aby věděla, co se děje v mé hlavě.
Ona si platila za to, aby to mohla režírovat. Doktor Marek nebyl můj terapeut. Byl to její špión, její loutkař, který tahal za nitky mé psychiky podle jejích pokynů. Její fetiš nebyla jen kontrola. Bylo to gurmánské vychutnávání mé bolesti z první ruky, s odborným komentářem.
Vzala jsem telefon a vyfotila si fakturu i ten růžový lístek. Pak jsem se otočila a beze slova odešla. Celou noc jsem nespala. Plánovala jsem. Tohle neskončí mým tichým odchodem.
Druhý den jsem matce zavolala. Hlas jsem měla klidný a sladký jako med. „Ahoj mami, mám pro tebe takové malé překvapení. Buď zítra v pět u doktora Marka, ano? Je to důležité.“ Nečekala jsem na odpověď a zavěsila jsem. Pak jsem zavolala do ordinace a objednala si „mimořádné akutní sezení“. Trvala jsem na tom, že musím mluvit s doktorem přesně v pět.
Následující den jsem dorazila o pět minut dřív. Matka už seděla v čekárně, na tváři samolibý úsměv. Doktor Marek vyšel ze dveří a nechápavě se díval z jedné na druhou.
„Dobrý den,“ řekla jsem a pokynula jim oběma do ordinace. „Pojďte dál. Dnes to bude rodinné sezení. Chtěla jsem, abychom tu byli všichni. Pacientka, její lékař a jeho… mecenáška.“
Úsměvy jim zmrzly na rtech. Matka zrudla, doktor Marek zbledl. „Agáto, jak se opovažuješ…“ začala matka, ale já ji přerušila.
„Ne. Jak se opovažujete vy dva?“ Můj hlas byl klidný, ale ostrý jako břitva. „Prodat a koupit si moji duši? Můj strach? To je tvůj nový koníček, mami? Platit si za živý přenos mého utrpení, které sama způsobuješ? A vy, doktore? Kolik stojí lékařská etika v dnešní době? Dáváte slevu na hromadné objednávky?“
Mlčeli. Co taky mohli říct.
Vstala jsem. „Mám fotky. Mám výpisy z účtu, které si vyžádá můj právník. A hlavně mám příběh. Neuvěřitelný příběh o matce, která si platí terapeuta, aby špehoval její dceru. Myslím, že by to zajímalo nejen lékařskou komoru, ale i pár online magazínů.“
Matka zalapala po dechu. Vidina veřejné ostudy pro ni byla horší než smrt.
„Takže to uděláme takhle,“ řekla jsem a cítila, jak se veškerá moc v místnosti přesouvá ke mně. „Vy, doktore, mi vrátíte všechny peníze, které jsem vám kdy zaplatila. A ty, mami, mi okamžitě převedeš na účet ten ‚spořicí fond na mou budoucnost‘, kterým se tak ráda chlubíš před svými kamarádkami. Berte to jako odměnu za citovou újmu. A pokud ne, tenhle příběh bude zítra venku.
