Tvrďák Pavel Nový porazil západonilskou horečku i rakovinu – nejspíš i díky svým pověstným kraťasům

Rodina bydlela přímo v areálu pivovaru v Železné Rudě a budoucí herec s nadsázkou říkával, že byl „odkojený pivem“ – jako malý totiž směl s tátou v sudu ochutnávat pěnu. Idylu venkova však brzy přervala politika. Když byly Pavlovi teprve šest let, komunistický režim jeho tatínka odsoudil na pět let do pracovního tábora Vojna.

Rodinu ze dne na den vyhnali z pivovarského bytu; chlapec musel opustit milovanou Šumavu a putovat po příbuzných. Domov našel až v hornickém městě Příbrami, kam otce po propuštění přeložili jako havíře do uranových dolů.

V příbramských šachtách sice otec přežil kruté zacházení lágru, ale odnesl si podlomené zdraví a celoživotní hořkost. Malý Pavel to všechno vnímal. Už jako dítě pochopil, že svoboda není samozřejmost a že autority lze i musí zpochybňovat.

Právě v Příbrami se začal formovat jeho osobitý vzdorovitý humor. Ve škole patřil mezi rošťáky. Nezdolná energie a šibalství ho provázely od dětství: smál se, i když tekly slzy. V lednu 1968, půl roku před invazí vojsk Varšavské smlouvy, se jako devatenáctiletý dokonce stihl oženit se svou školní láskou Jaroslavou – a za pár měsíců se stal poprvé otcem.

Mladinký novomanžel s nemluvnětem přitom současně narukoval na vojnu. Když pak v srpnu slyšel z rádia v kasárnách zprávy o sovětské okupaci, měl pocit, že je to konec světa. Bezradně seděl na ubikaci s nabitou zbraní a čekal na rozkazy. Žádné nepřišly. Naděje Pražského jara skončila a on s hořkostí přihlížel, jak se kolem rozprostírá normalizace.

Navzdory všemu se v Pavlovi pevně usadilo jedno přesvědčení: chtěl být hercem. Toužil po tom už od útlého dětství. Rád vzpomíná na historku, jak ve dvou letech vylezl u nich doma na stoličku, uklonil se a začal recitovat říkanku pro starší děti – byla to jeho první „inscenace“. Láska k herectví ho prý nikdy neopustila.

Jen na okamžik malý Pavel zatoužil stát se strojvůdcem, když ho strejda mašinfíra jednou vzal do lokomotivy a jízda po kolejích ho uchvátila. Ale divadelní svět nakonec zvítězil. V šestnácti letech se poprvé postavil před kameru v dětském filmu Kuřata na cestách.

Jenže vyhrát se svou vášní nad socialistickým systémem nebylo snadné. Třikrát se hlásil na vysněnou DAMU – a třikrát ho nevzali. Možná mu z pohledu komise chyběl talent, možná vadil škraloup jeho otce. Místo toho se musel vyučit soustružníkem a po večerech hrát ochotnické divadlo. Profesionální dráhu si tak nakonec vydobyl oklikou: tvrdou prací a drzou odvahou.

V roce 1969, v pouhých 21 letech, získal Pavel Nový první angažmá v Krajském divadle v Příbrami. S čerstvou průpravou z fabriky působil mezi hereckými kolegy jako zjevení – neučesaný talent s výdrží dříče.

Zpočátku mu svěřovali drobné role, ale on na sobě po nocích makal. Dřel, nasával zkušenosti starších kolegů a nevzdával se svého specifického humoru. Brzy se ukázalo, že má nejen nadání, ale i svéhlavou povahu. K autoritám choval přirozenou nedůvěru, zvlášť když šlo o autority stranické. A to se v maloměstském divadle brzy projevilo.

Přišla polovina 70. let a do Příbrami nastoupil nový umělecký šéf – Vojtěch Trapl, ambiciózní dramatik a oblíbenec komunistické smetánky. Mladý Nový zprvu netušil, že kolem Trapla operuje skupinka donašečů. Rychle však pocítil jejich vliv.

Trapl ho obsadil do vlastní budovatelské hry inspirované prověrkami z roku 1971: příběh vyhozeného herce, který šel do cihelny a později se díky dělnické uvědomělosti směl vrátit na jeviště. Pavlovi stačilo pár zkoušek a věděl, že tady si satira říká o rafinovanou vzpouru.

Během jednoho čtení zvedl ruku a s naprosto vážnou tváří požádal: „Soudruhu Traple, mám kamaráda, co pracuje v cihelně. Nemohli bychom tam udělat exkurzi, abychom si to prostředí osahali? A zažili tu dřinu na vlastní kůži?“ Režisér, potěšen zájmem, nadšeně souhlasil. A tak celý divadelní soubor místo zkoušky nasedl do autobusu a jel se podívat do skutečné cihelny v Sedlčanech.

Pavel hru na realismus hnal ještě dál – přemluvil mistry v cihelně, aby jim jednu cihlu darovali jako „rekvizitu“ na jeviště. „To je výborný nápad, soudruhu Nový!“ jásal Trapl, stále netuše, že se stal terčem Nového sarkasmu. Kolegové herci mlčeli a drželi basu. Teprve později ho někdo „prásknul“ a pohár trpělivosti přetekl.

Za trest mu Trapl naznačil, že si na příbramském jevišti už moc nezahraje. V Novém vzkypěla krev. Jednoho z udavačů popadl pod krkem a v zlosti procedil, že ho možná zabije. Na poslední chvíli se ovládl – uvědomil si, že by tím zničil sebe i rodinu. Ale i tak následoval nevyhnutelný pád. Divadlo musel opustit. Psal se rok 1976 a Pavlu Novému bylo teprve 28 let. Ocitl se na dlažbě – s nálepkou nespolehlivého živlu a dvěma malými dcerkami doma.

Místo hořekování vyhrnul rukávy a živil se, jak se dalo. Stal se z něj muž mnoha řemesel: řidič náklaďáku, dřevorubec v lese, topič, číšník v hotelu i traťový dělník na dráze. Fyzická práce ho neponížila, naopak. „Nestydím se za to a hlavně jsem se díky tomu z herectví nikdy nepodělal,“ glosoval později, proč ho změny profesí nevyvedly z míry.

Přesto v hloubi duše zůstával hercem a nevzdával se. Dál objížděl konkurzy a hledal uplatnění na menších scénách, dokud se na něj v roce 1976 neusmálo štěstí: získal angažmá v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech.

Tam strávil sedm let a potkal svého životního učitele, starého divadelního barda Gustava Opočenského. „Největší škola pro mě bylo angažmá v Karlových Varech. Trvalo sedm let a mým učitelem se tam stal bard českého divadla Gustav Opočenský. Poradil mi pár fíglů, které by mi neřekli ani na té nejlepší škole.“

Pod jeho vedením se Pavlův herecký projev vytříbil: naučil se autenticitě. Dodnes je proslulý tím, že na jevišti nedodržuje doslova texty, ale přesto každá jeho improvizace má hlavu a patu. Je bytostně svůj – a právě tím si získává publikum.

Do Příbrami se nakonec vrátil roku 1983 a až do konce 80. let tam znovu hrál. Napodruhé byl opatrnější, ale provokatéra v sobě nezapřel. Příbramským divadlem dál obcházel stín Vojtěcha Trapla a jeho „přisluhovačů“. Pavel Nový cítil, že uvízl ve stagnujícím režimu, a jak se blížil rok 1989, rostla v něm netrpělivost. V jednom měl ale štěstí: filmová kamera si ho už všimla. Mimo oblast divadla začínal být známý stále víc.

Pavel Nový nikdy nezapomene na podzim 1981, kdy dostal v Praze pozvání do projekce v karlínském filmovém studiu. Promítal se tam výsledný sestřih nové rodinné komedie S tebou mě baví svět. Režisérka Marie Poledňáková tehdy měla slzy v očích a do ticha pronesla: „Zkazili jste mi film!“

Všichni zůstali jako opaření – zejména tři hlavní představitelé otců rošťáků: Václav Postránecký, Július Satinský a Pavel Nový. Tušili, že při natáčení hodně blbli a svými improvizovanými gagy drásali režisérčiny nervy. Teď se zdálo, že jejich špásování komedii zničilo.

Pokorně sklopili hlavy a odešli spát s mrákotami, co bude dál. Jenže stal se pravý opak. Film sklidil fenomenální úspěch. Publikum si tři popletené tatíky a jejich bláznivé eskapády zamilovalo natolik, že snímek později vyhlásili „komedií století“.

A Pavel Nový, představitel sympatického zvukaře Pepy Bédi, se přes noc stal tváří, kterou poznávaly milióny diváků. Netušil, že tuhle postavu „už nikdy ze sebe nesundá“. Kdekdo ho od té doby oslovoval „Pepo“. Než se nadál, otevřely se mu dveře do světa populární kinematografie.

Pravda, úplným filmovým nováčkem nebyl ani tenkrát. V roce 1978 získal svou první výraznější roli: četníka ve filmové Baladě pro banditu. Hned následující rok si ho slavný režisér Juraj Jakubisko vybral do sociálního dramatu Postav dom, zasaď strom – paradoxně šlo o Jakubiskův první film po dlouhém zákazu a tvůrčí hlad byl znát.

„Všichni se na to přišli podívat a díky tomu jsem se stal poměrně známým,“ hodnotil s odstupem Pavel Nový svůj tehdejší průlom. Ovšem až rodinná komedie o zpackané pánské jízdě v Beskydech udělala z Pavla opravdového miláčka národa. Jeho bezelstný humor a civilní projev, kterými film ozdobil, oceňují generace diváků dodnes.

Jenže zatímco na plátně bavil, v osobním životě ho svírala nesvoboda. Byl to dvojí život: všichni znali jeho smích, nikdo netušil o jeho tiché vzpouře proti režimu. Už v létě 1989 totiž jako jeden z mála herců veřejně podepsal petici Několik vět požadující nastolení základních občanských práv.

Vědomě tím riskoval kariéru, ale svědomí mu velelo jasně. „Se vším jsem souhlasil, tak jsem podepsal,“ řekl později prostě. Od té chvíle ho na ulici někteří lidé hrdě zdravili – a jiní ho bedlivě sledovali. Státní bezpečnost ho měla v hledáčku už dávno a on to věděl. Přesto v listopadu vycítil šanci na změnu.

Dne 17. listopadu 1989 večer neměl představení. Mohl tedy zamířit tam, kam srdce táhlo – do průvodu studentů mířících centrem Prahy. Na Národní třídě ho pak zastihla brutální policejní razie. Kordon těžkooděnců obklíčil dav, nebylo úniku.

„Dotlačili mě do uličky hanby v podloubí a řezali nás obušky. Měl jsem kraťasy, dostal jsem spoustu ran na holé nohy, až jsem je měl celé fialové a pruhované,“ líčil herec později barvitě svůj zážitek. Domů do Příbrami dorazil otlučený, plný vzteku a touhy po pomstě.

Vymyslel dokonce bláznivý plán, jak někde zmlátí policistu a vyskočí z jedoucího vlaku, aby unikl. „Byla to taková hloupá dětská pomsta,“ směje se dnes sám sobě. Fyzicky se nepomstil nikomu – ale dočkal se zadostiučinění jiného druhu. Komunistický režim se zhroutil a svoboda byla zpátky.

Ještě než přišla revoluce, otevřela se Pavlu Novému životní šance. Začátkem září 1989 náhle zazvonil telefon: pražské Studio Ypsilon ho lákalo do svých řad. Ředitel legendární avantgardní scény Jan Schmid dostal nůž na krk od kulturního tajemníka – po emigraci jednoho herce měl prázdné „systémové místo“, které musel urychleně obsadit.

Vzpomněl si na nezmara Nového, který se mu léta snažil vnucovat, a nabídku mu zavolal o půlnoci po Pavlově šichtě na dráze. Unavený traťový dělník neváhal ani minutu: ráno sedl na vlak do Prahy a nastoupil do Ypsilonky.

Bylo mu 41 let a konečně splnil svůj sen – ocitl se na prknech divadla, jež kdysi obdivoval jako kluk v hledišti. Zanedlouho přišla sametová revoluce a s ní možnost tvořit beze strachu. „Poznal jsem tam úžasnou svobodu a demokracii. Být s těmi lidmi je radost,“ popisoval Pavel atmosféru Ypsilonky, kde hraje dodnes.

V 90. letech se vypracoval v jednu z výrazných osobností souboru. Diváci ho milovali pro svébytnost a autenticitu, kterou vnášel do každé role – a pro humor, který dokázal odlehčit i nejvážnější okamžiky.

Nezahálel ani mimo jeviště. Sport a pohyb byly od mládí jeho vášní a v nových poměrech je mohl konečně rozvíjet veřejně. Hrál rekreačně hokej, tenis, miloval plavání. Dokonce krátce moderoval televizní Sportžurnál – s nadsázkou sobě vlastní. Proslulé se stalo jeho celoroční otužování. Kraťasy byly jeho oděvem po celý rok.

V Příbrami spoluzaložil tradici otužileckých plaveb – a sám šel vždy první příkladem jako „lední medvěd“. Kolegové herci si dobírali jeho věčně obnažené nohy v krátkých kalhotách, ale on se jen smál: „Tohle přece není o počasí.“ Otužování bral jako životní filozofii: vystavovat se nepohodlí, zvyknout si na bolest a tím sílit. Netušil, jak moc se mu tahle záliba jednou vyplatí.

Na sklonku léta 2007 se Pavel Nový vrátil z cesty do zahraničí. Pár dnů po příjezdu ho přepadla náhlá únava a horečka. Nejdřív to zlehčoval – věčný optimista se přece z jedné virózy nehroutí. Jenže stav se zhoršoval. Muž, který se až dosud pýřil zdravím, se zničehonic sotva držel na nohou.

Doktoři tápali. Za pár dní už viděl dvojmo a tělo ho přestalo poslouchat. Dne 6. září – ironicky den po jeho 59. narozeninách – ho hospitalizovali v pražské motolské nemocnici. Tam nastal rychlý kolaps. Pavla zachvátilo delirium; upadl do bezvědomí a jeho životní funkce vyhasínaly.

Na den a půl „umřel“ – aspoň tak to sám popisuje. Do kómatu se ponořil s halucinačními obrazy obřích zelených červů lezoucích po zdi. Ještě stihl vtipkovat s psychiatrem, který se ho snažil přivést k sobě, a pak se mu mysl zatemnila docela.

Následovaly nekonečné hodiny nejistoty. Tělo ochrnulo, ale mozek naštěstí nevypověděl. Když se po několika dnech probral na ARO, zprvu netušil, kde je – napadlo ho, že točí nějaký podivný film. Kolem dokola uviděl postavy v zelených pláštích s rouškami přes tváře, slyšel pípání přístrojů. Chtěl se pohnout, ale nešlo to.

Nemohl mluvit, nemohl zvednout ruku. Jediné, co mu zbylo, byl pohyb očí. A právě v tomto okamžiku spatřil záchytný bod: pár očí, které poznával. Jeho žena Jarka stála u lůžka, nepřetržitě tam na něj čekala.

Lékaři mu poté vyprávěli, že k němu mnoho dní mluvila, hladila ho po ruce a dodávala odvahu, i když nevnímal. Nebo se zdálo, že nevnímá – on ale slyšel všechno. „Bude-li někdo z vašich blízkých v komatu nebo umělém spánku, choďte za ním, mluvte na něj. Všechno si pamatujeme,“ vzkázal pak veřejně všem, kdo pečují o své milované v bezvědomí. On sám je toho živým důkazem.

Trvalo několik týdnů, než odborníci definitivně zjistili, co Pavla Nového postihlo. Testy z laboratoří Ústřední vojenské nemocnice odhalily exotický virus, se kterým se českoslovenští lékaři snad nikdy předtím nesetkali.

Západonilská horečka – nemoc přenášená komáry, rozšířená v Africe a na Středním východě, u nás extrémně vzácná. Pavla nejspíš infikoval komár během pobytu na Kypru. Ten drobný hmyz v sobě nesl smrtící nálož: virus napadl mozek a míchu, způsobil otok centrální nervové soustavy a ochromil celé tělo.

Zdravý silák byl rázem vězněm ve vlastním těle. Léčba neexistovala; šlo jen o to udržet pacienta při životě a čekat, jestli se tělo samo s virem popere.

Jenže on se rozhodl vydržet. Když se probral z nejhoršího a převezli ho na specializované lůžko, byl zpočátku plný vzteku a zoufalství. Příval emocí z náhlé bezmoci ho přivedl až na pokraj psychického zhroucení. Na bolest a ochrnutí žádná jeho otužilecká průprava nezabírala.

Ale pak k němu promluvili lékaři, kteří ho znali. Řekli mu, že má tak rok, aby se pokusil s nemocí něco udělat. Pavel to vzal jako výzvu. Den za dnem, krok za krokem, milimetr po milimetru. Na pokoji intenzivní péče mu jeden primář prozradil, že možná přežil jen díky své celoživotní otužilosti: „Možná jste to přežil jen díky těm kraťasům. Tělo je určitě odolnější,“ konstatoval lékař na rovinu. Silná fyzická kondice skutečně mohla sehrát roli – virus sice poničil nervy, ale srdce i plíce odolaly.

Začal dlouhý půlrok v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Pavel Nový, kdysi neřízená střela, se musel znovu učit hýbat. Plnil si jen drobné cíle: dnes pohnout zápěstím, zítra pokrčit koleno. A radovat se i z nejmenšího úspěchu. Když po měsících poprvé dokázal ujít pár kroků sám, sedl pak na lůžko a vyťukal do mobilu zprávu, kterou rozeslal všem přátelům: „Dneska jsem ušel první kilometr a sám sem si utřel zadek.“ Hrubší humor k němu patřil odjakživa – a neodpustil si ho ani v této situaci.

Na konci dubna 2008, po sedmi měsících upoutání na lůžko a vozík, odcházel Pavel Nový domů po svých. Pravda, ještě o berlích – ale po svých! Věc zázračná, skoro nečekaná. Ne všichni věřili, že se ještě kdy objeví před kamerou či na jevišti. On však měl jiný plán. Již pět měsíců po propuštění z rehabilitace zkusil zahrát první malou roli – samozřejmě s berlemi jako rekvizitou. Pomalu se dostal zpět do tempa.

V lednu 2017 se na české filmové premiéře sešlo plno otužilců v huňatých županech. Nadšeně a s úžasem sledovali na plátně příběh osamělé vdovy a svérázného důchodce, které spojí záliba v zimním plavání. Bába z ledu – dojemná tragikomedie režiséra Bohdana Slámy – nabídla něco nečekaného: hlavní role pro dvě zralé herecké osobnosti, Zuzanu Kronerovou a Pavla Nového.

Režisér věděl, proč je obsazuje. Oba umělci vtiskli postavám neobyčejnou pravdivost. A v případě Pavla Nového se fikce protnula se skutečností: jeho filmový otužilec Broňa s duší kluka jako by v mnohém vycházel z něj samého. Když padla klapka a štáb točil scénu, v níž Broňa skáče do ledové vody Vltavy, nepotřeboval Pavel Nový žádného dubléra ani zvláštní trik. Bez váhání se ponořil do vody, i když mu bylo takřka sedmdesát. Výsledek byl mrazivě krásný – stejně jako celý film.

Na jaře 2018 oba představitelé převzali za své výkony Českého lva. Pavel Nový poprvé v životě držel v ruce sošku pro nejlepšího herce v hlavní roli. Stál na jevišti s vyznamenáním od filmových kritiků a v dojatém tichu pronášel děkovnou řeč. Zvítězil. Nad nemocí, nad pochybnostmi, snad i sám nad sebou.

Na podzim 2022, v době, kdy se Pavel Nový chystal oslavit 75. narozeniny, si osud připravil další zkoušku. Lékaři mu při rutinní prohlídce našli zhoubný nádor v oblasti ucha. Rakovina. Slovo, kterého se snad každý děsí. Přestože to vypadalo, že si tenhle muž už svůj příděl trápení vybral, další nevyzpytatelná nemoc zaklepala na dveře.

Nový ale odmítl propadnout panice. Podstoupil operaci, při níž mu chirurgové nádor doslova vyškrábli z lebeční kosti a přikryli kůží z krku. Prognóza byla nejistá – nikdo nevěděl, zda se rakovina nerozšíří dál. On se však nevzdal naděje.

Pracoval dál, jako by se nechumelilo. Přijal roli v novém divadelním muzikálu – náročnou, plnou tance a energie – a vrhl se do zkoušení. „Jenom máloco dodá herci tolik sil jako bouřlivý potlesk na jevišti,“ řekl a opravdu: sám na sobě si ověřil, že ho práce nabíjí. I přes únavu z léčby rozdával úsměvy a vtípky kolegům, takže mnozí ani netušili, jak vážnému soupeři čelí.

Dnes, v roce 2025, Pavel Nový stále řádí na prknech Ypsilonky a objevuje se před kamerou. Kdo ho potká na ulici, vidí muže statné postavy s rozvernýma očima, často v jeho pověstných kraťasech – nezdolného sportovce, kterému by nikdo nehádal přes sedmdesát.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Nový

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/pavel-novy-po-zkusenosti-s-komatem-mluvte-na-nas-vsechno-si-pamatujeme-155074

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-pavel-novy-nikdy-uz-nebudu-behat-tak-jak-jsem-behal-ale-porad-se-snazim-166140

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-pavel-novy-nikdy-uz-nebudu-behat-tak-jak-jsem-behal-ale-porad-se-snazim-166140

https://bruntalsky.denik.cz/zpravy_region/polednakova-v-karlove-studance-tocila-komedii-stoleti-20221130.html

https://www.pribram.cz/clanek/herec-pavel-novy-ma-na-konte-i-ceskeho-lva-za-babu-z-ledu/27656/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/618444/pavel-novy-o-17-listopadu-zmlatili-me-obuskem-v-podloubi-planoval-jsem-drsnou-pomstu.html

https://dvojka.rozhlas.cz/diky-zakerne-nemoci-poznal-pavel-novy-sam-sebe-7475129

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/pavel-novy-po-zkusenosti-s-komatem-mluvte-na-nas-vsechno-si-pamatujeme-155074

https://www.ahaonline.cz/clanek/malery/130723/pavel-novy-68-jak-utekl-hrobnikovi-z-lopaty.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/715268/herec-pavel-novy-73-si-vyslechl-tu-nejhorsi-moznou-zpravu-rakovina.html