Článek
Když jsem před rokem nastupovala do nové firmy v Plzni, byla jsem nadšená, že konečně využiju své znalosti v praxi. Od promoce to byl můj první pořádný job. Můj „buddy“ (člověk co mě měl co nejrychleji zapojit do pracovního procesu a všech firemních procesů) – říkejme mu Pavel – se jevil jako zkušený odborník, který přichází s novými nápady a skvělou vizí. Bylo mu čtyřicet pět, vždy upravený, s klidným úsměvem a podle kolegů to byl „nepostradatelný člověk firmy“.
Naše první setkání proběhlo v zasedačce, kde mi Pavel trpělivě vysvětloval firemní procesy. Všichni o něm mluvili s respektem a já se cítila nesmírně poctěná, že mám tak skvělého mentora. Postupně jsme společně pracovali na projektech i po večerech, a abych nezapomněla: „Vy jste opravdu talent, Kláro,“ říkával. V těch chvílích se mi podlamovala kolena. Byl pohledný, inteligentní a vždycky mě dokázal rozesmát.
Pozval mě na večeři jednou, podruhé, potřetí. Zprvu jsme se domlouvali tajně, „nemusí o nás všichni vědět,“ opakoval. Bála jsem se, aby se to neprozradilo a já neztratila reputaci, ale romantická představa utajeného vztahu mě také vzrušovala. Pavel často opakoval, že je svobodný, i když se o něm v práci říkalo, že byl dřív ženatý. „To už je minulost, Klárko. Teď mi záleží jen na tobě,“ ujišťoval mě.
Asi po dvou měsících přišel s nápadem. „Slyšelas už o akciích firmy GramTech? Je to příležitost, která se jen tak neobjeví. Chci, abychom do toho šli spolu,“ řekl mi. Když jsem se tvářila nejistě, uklidňoval mě. „Není čeho se bát, všechno mám vyjednané. Stačí investovat dva miliony a do půl roku máme dvakrát tolik.“ A já, zaslepená touhou po společné budoucnosti, jsem mu uvěřila.
Vybrala jsem všechny své úspory. Dokonce jsem prodala maličkou chalupu u Klatov, kterou mi odkázal dědeček. Kamarádka Tereza mě prosila, ať to nedělám: „Jsi si jistá, že víš, co děláš? Ten chlap je pro tebe skoro cizí.“ Ale já jen mávla rukou a připomněla jí, že Pavel je můj kolega, člověk se skvělými kontakty a navíc můj milovaný. Půjčku mi schválili rychle, měla jsem přece stabilní místo. Všechny peníze putovaly do Pavlových rukou, na jeho „speciální účet“.
Ten měsíc jsem se vznášela na obláčku štěstí. Pavel mi sliboval, že za půl roku budeme řešit, kam vyrazíme na exotickou dovolenou. Ale najednou zmizel.
Nejdřív tvrdil, že jede na služební cestu do Berlína. Psal mi zprávy typu: „Miluju tě, počkej, až se vrátím, budeme to slavit.“ Po návratu se ale už neukázal ani v práci. Jeho telefon byl vypnutý, e-maily se mi vracely, a firma mezitím zjišťovala, že Pavel nikdy nebyl na žádné oficiální cestě. Začala jsem panikařit. O GramTechu nikdo nic nevěděl, žádné akcie v Pavlově podání vlastně neexistovaly.
Šla jsem na policii podat oznámení. A tam jsem se dozvěděla, že nejsem jediná, kdo Pavla hledá. Ve skutečnosti se nejmenoval Pavel T. (jak nám představil), ale měl úplně jiné jméno a v minulosti už takto obral několik dalších žen, často svých podřízených nebo studentek, pokud dříve dělal externí školení. Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z hrudi. Zůstala jsem s astronomickým dluhem a s bolavým vědomím, že jsem skočila na sladké řeči a krásné sliby.
Dnes, po třech měsících, stále splácím. Jenže kromě peněz jsem přišla i o důvěru sama v sebe. Jako by mi sebral nejen mé úspory, ale i kousek mojí identity. Práci jsem zvládla udržet, nadřízení na mě sice hledí s opatrností, ale aspoň mi dali šanci. Chodím na terapii, kde se učím, že „to není moje vina, jen jsem dala důvěru nesprávnému člověku“.
Nejtěžší je vzpomínka na to, jak jsem se cítila v bezpečí, když mě Pavel objímal. Jak jsem věřila, že je to muž, který přemýšlí o budoucnosti. A teď sedím v pronajatém pokoji, bývalou chalupu mám pryč, na účtu mi svítí mínus, a já se snažím sebrat sílu jít dál. Jediné, co mě drží, je vědomí, že se to může stát komukoli. Že nejsem prvním ani posledním člověkem, kdo naletěl zdánlivě charismatickému manipulátorovi.
A pokud můžu poradit: když někdo slibuje lákavou investici a mlží kolem detailů, dejte si pozor. Když vám milovaný říká, že „na papíry není čas, věř mi“, zbystřete. Když se vyhýbá setkání s vašimi blízkými, je to červený vykřičník. A hlavně – žádný vztah by neměl vyžadovat, abyste vše riskovali na základě pouhých slov.
Možná si teď říkáte: „Jak se to mohlo stát?“ Ale věřte, že když člověk miluje, logika často prohrává. Přitom by stačilo věnovat chvilku ověřování a nedopustit, aby cit zcela zastínil rozum. Ano, stydím se, že jsem byla až tak naivní. Jenže teď už s tím nic neudělám, můžu se jen poučit a varovat ostatní.
Jsem ráda, že aspoň mám sílu o tom mluvit. „Co tě nezabije, to tě posílí,“ jak se říká. Věřím, že tahle zkušenost mě naučí být obezřetnější, ale ne uzavřená. Vždycky budu chtít milovat a důvěřovat, jen to příště zkusím dělat s větší opatrností.
