U „sebevraždy“ si prý vyrazil zuby a vytrhal vlasy. Byl kněz Přemysl Coufal zavražděn StB?

Přemysl Coufal, rodák z moravských Hrubčic narozený roku 1932, vedl dlouho dvojí život. Navenek byl váženým inženýrem a odborníkem, ale v skrytu duše nesl tajné poslání kněze. Od mládí toužil vstoupit do semináře, avšak v komunistickém Československu 50. let bylo něco takového nemožné.

Katolická církev čelila masivní perzekuci – kláštery byly zrušeny, kněží vězněni či donuceni ke spolupráci a státní souhlas k duchovní službě dostávali jen loajální jedinci. Přesto se Coufal svého snu nevzdal.

Po maturitě sice odešel studovat vysokou školu do Brna a následně pracoval jako projektant v Bratislavě, ale teologii studoval potají během večerů. Vynikal přitom fenomenální pamětí a talentem na jazyky – nakonec ovládl devět řečí včetně latiny, řečtiny, angličtiny, francouzštiny, němčiny, španělštiny, maďarštiny a hebrejštiny.

Byl to tichý, nenápadný muž s brýlemi a laskavým pohledem. Jeho kolegové v projekčním ústavu v něm viděli pilného odborníka. Jen málokdo tušil, že po večerech obléká kněžský kolárek – byť jen v soukromí svého bytu.

V 60. letech se Coufal zapojil do podzemní církve – neoficiálních církevních aktivit mimo dosah státního dozoru. Byla to nebezpečná doba, i po uvolnění pražského jara zůstávala Státní bezpečnost ve střehu. Roku 1960 StB odhalila Coufalovy náboženské aktivity a mladý inženýr stanul před krutou volbou: buď tvrdý postih, nebo podepsat spolupráci s tajnou policií.

Přemysl Coufal se tehdy rozhodl pro kompromis – přistoupil na spolupráci v ekonomické oblasti. Místo udávání věřících donášel StB informace o finančních machinacích v podniku, kde pracoval. Byla to ošemetná hra se svědomím.

Nadřízení důstojníci ho zprvu hodnotili kladně, Coufal jim ale nedával to, oč stála nejvíc: církev. Jeho víra zůstala nezlomena. Tajně pokračoval ve své duchovní dráze a nikdy StB nevyzradil jediné jméno spolubratra či věřícího.

Dne 29. června 1967 – na svátek svatých Petra a Pavla – byl Coufal v naprosté tajnosti vysvěcen na katolického kněze. V pražském Břevnovském klášteře, za zavřenými dveřmi, mu udělil svátost kněžství biskup Peter Dubovský z podzemní církve. Coufal složil slib věrnosti církvi a Bohu, s vědomím, že svůj kněžský stav nesmí dávat najevo.

V normalizačním Československu nesměl nosit roucho, kázat veřejně ani oficiálně sloužit mše – místo katedrál mu musela stačit umakartová kuchyň v paneláku či tichý pokoj na koleji. Postupně si získal důvěru a respekt mnoha lidí ve skryté církvi na Slovensku, kde působil.

Dokonce se objevily zprávy, že byl tajně jmenován benediktinským opatem – neformálním představeným komunity, která navazovala na tradici zrušeného kláštera. Mezi podzemními věřícími zastával Coufal významné postavení, přestože oficiálně byl stále jen „soudruhem inženýrem“ v projekční kanceláři.

Coufal se snažil zachraňovat, co se dá. Koncem 60. let ještě na chvíli svitla naděje, že církev vybojuje větší svobodu – po pražském jaru se ujal vedení katolíků energický kardinál Tomášek a v Římě zasedl na Petrův stolec papež Jan Pavel II., první Slovan v čele církve.

Pro československé věřící to byla obrovská morální vzpruha. Pod povrchem se opět rozproudil skrytý církevní život: samizdatové modlitební knihy, bytové semináře, tajné svěcení nových kněží. Státní bezpečnost ale reagovala se zpožděním o to tvrději.

V normalizačních 70. letech nepřestávala sledovat každého, kdo „příliš vyskakoval“. Přemysl Coufal patřil k těm nejaktivnějším. V roce 1974 dokonce spoluzorganizoval konspirativní setkání představitelů katolické emigrace a podzemní církve v socialistickém Bulharsku – na půdě „bratrské“ země, kde komunisté asi něco takového nečekali.

Coufal využíval svého postavení odborníka: jako vynikající statik a vědec jezdil na služební cesty do západních zemí (navštívil mj. Německo, Rakousko, Itálii, Francii, Anglii, Švýcarsko či Jugoslávii). Za železnou oponou vždy navazoval styky s exilovými kněžími a převážel zprávy a vzkazy pro Vatikán.

V bezpečí ciziny mohl na chvíli odložit masku socialistického inženýra a stát se tím, kým ve skutečnosti byl – poslem víry. Tyto aktivity však neunikly pozornosti. StB Coufala sledovala dlouhodobě a považovala ho za nebezpečného „agenta Vatikánu“.

V roce 1979 získala informace od svého agenta s krycím jménem Prolog, nasazeného v Rakousku – podle nich měl Coufal fungovat jako kurýr s kontakty na vysoce postavené církevní kruhy na Západě. Tajná policie pojala podezření, že Coufal pro Vatikán připravuje komplexní zprávu o situaci církve v Československu.

A měla pravdu. Přemysl Coufal byl v té době skutečně pověřen shromáždit pro Svatý stolec svědectví o náboženském útlaku na Slovensku – především o působení tajných kněží a pronásledování věřících. Dokonce se uvádí, že vypracoval dvě verze zprávy: jednu neškodnou, určenou pro konzervativní církevní kruhy, a druhou, která otevřeně jmenovala také agenty StB infiltrované v podzemní církvi.

Tu druhou verzi se prý pokusil protlačit k Vatikánu tajně – a právě tím ohrozil StB na nejcitlivějším místě. Na jaře 1980 ještě Coufalovi nic netušící nadřízení umožnili, aby vycestoval na další stáž do Francie, Anglie a Belgie. StB totiž nejprve jeho výjezd zablokovala, ale nakonec jej úmyslně pustila – zřejmě chtěla Coufala sledovat a chytit při činu.

Coufal během září 1980 absolvoval vytouženou cestu na Západ, kde dokončil svou zprávu a předal důležité informace církevním představitelům v exilu. Už tam si však všiml, že není sám. V patách mu byli podezřelí muži – StB jej sledovala i v zahraničí. Když se 2. října 1980 večer vracel vlakem z Vídně domů, čekala ho na československé hranici past. Ještě než souprava dojela do bratislavské stanice Devínska Nová Ves, vkročili do vagónu čtyři muži v civilu.

Coufala před zraky ostatních vyvedli z vlaku, beze svědků ho na místě vysvlékli do naha a důkladně prohledali jeho zavazadla. Všechnu nalezenou náboženskou literaturu mu sebrali. Nakonec mu jeden z agentů s ledovým klidem odebral cestovní pas se slovy, že už ho potřebovat nebude. A pak ho nechali stát v noci na peróně – poníženého a otřeseného, ale zatím naživu.

Po tomto incidentu už bylo jisté, že StB přitvrdí. Coufal věděl, že je zle, ale netušil, jak daleko jsou ochotni zajít. Byl odhodlaný vytrvat v mlčení. Začal však omezovat kontakty se svými známými a spolupracovníky, aby je neohrozil. Věděl, že je pod dohledem – v ulicích Bratislavy za ním neustále někdo chodil, občas ho naoko legitimovali příslušníci VB, kontrolovali mu tašku.

Jeho byt jako by byl prošpikovaný odposlechy. Coufal se ocitl pod obrovským tlakem a psychicky strádal: podle svědků z řad přátel u něj ke konci roku 1980 propukaly příznaky deprese, podezíravosti a paranoia. Jako by tušil, že kolem něj StB utahuje kleště.

Dne 19. prosince 1980 byl Coufal oficiálně předvolán k výslechům. Vyšetřovatelé StB – důstojníci Viliam Gubo, Anton Obranec a Miloš Dospiva – ho začali pravidelně zpovídat v noci. Chtěli jediné: donutit ho ke spolupráci proti církvi. Věděli, že Coufal zná detailně strukturu tajné církve v zemi a má kontakty na kněze v exilu. Požadovali po něm jména, informace o ilegálních bohoslužbách, o tom, kdo řídí distribuci náboženského samizdatu apod..

Coufal však neprozradil nic. Vyšetřovatelé tedy zkusili jiné metody. Snažili se jej vydírat – předhazovali mu, že znají jeho dřívější kompromis z roku 1960, a vyhrožovali, že z něj v očích církevních kolegů udělají zrádce. Ukázali mu dokonce podvrženou fotografii, na níž Coufal stojí v kněžské sutaně po boku známého exilového biskupa Pavla Hnilici.

„Podívej, víme o tobě vše. Tohle můžeme zveřejnit, a máš po kariéře i mezi svými,“ naznačovali mu. Jednou ho v noci naložili do auta, odvezli za město a vyhodili ho uprostřed polí, aby bloudil zimní tmou a bál se o holý život. Hra nervů pokračovala týdny.

Přes Vánoce 1980 Coufal prožil možná nejtěžší období svého života. Každou noc ho mohli odvléct k dalšímu výslechu. Začátkem roku 1981 pak StB zkusila poslední trik – úplatek. Přes známého, vědce Štefana Drgoně, vzkázali Coufalovi, že pokud zaplatí 20 000 Kčs, oni „zmrazí“ vyšetřování.

Pro Coufala, s průměrným platem projektanta, to byla závratná suma. Přesto zoufale sháněl peníze: část si půjčil od rodičů, část od přátel. Do 14. února 1981 se mu podařilo dát dohromady 16 000 Kčs – ty předal Drgoňovi s příslibem, že zbytek dodá do několika dnů.

Byla to však možná jen další past. Úplatek nezajistil Coufalovi klid, naopak mohl posloužit k jeho další kompromitaci. Vyšetřovatelé mezitím pokračovali ve stupňování nátlaku. Coufalovi docházely síly.

Okolo 20. února 1981 – pouhé čtyři dny před svou smrtí – navštívil Coufal rodiče v Kostelci na Hané. Právě tehdy si jeho matka všimla, jak je syn vyděšený a zamlklý. Podle svědků z rodiny se Coufal zmínil, že dostal od StB ultimátum - buď přistoupí na spolupráci, nebo velmi špatně skončí.

Možná zvažoval útěk za hranice – padla zmínka o Polsku, kde v té době sílilo opoziční hnutí Solidarita a režim tam nebyl tak pevný. Jenže Coufal se nakonec rozhodl zůstat a čelit osudu.

Po návratu do Bratislavy čekalo Coufala finální dějství. V neděli 22. února večer náhle přestal fungovat elektrický proud v celém jeho bytě. Zvláštní náhoda – či další způsob, jak člověka vyčerpat strachem ze tmy a samoty. Coufal 23. února kontaktoval správu domu, aby zajistila opravu elektřiny.

Co přesně se dělo v následujících hodinách uvnitř jeho bytu č. 21 na bratislavské ulici Ľuda Zúbka, zůstává dodnes záhadou. 24. února 1981 ráno Přemysl Coufal nepřišel do práce. Jeho kolegové znejistěli. Nebývalo mu podobné nedorazit bez omluvy, navíc byl klíčovým specialistou. Když se neukázal ani další den, zalarmovali známé a bezpečnostní orgány.

Dne 26. února dorazila k Coufalovu bytu Veřejná bezpečnost. Za asistence domovníka zámek odemkli a vstoupili dovnitř. Pohled, který se přítomným naskytl, byl jak z nejhoršího nočního děsu. V malém bytě panovalo přízračné ticho a šero – elektřina stále nešla. Nábytek byl převrácený, lampy rozbité, všude střepy, krvavé šmouhy na zdi.

Podlahu pokrývaly cáry látky, provazy a žiletky. A uprostřed obývacího pokoje, na studené zemi mezi převrhnutými židlemi, leželo nehybné tělo. Přemysl Coufal byl mrtev.

Jeho ostatky vypadaly hrozivě. Zkušení policisté oněměli šokem. Devětačtyřicetiletý Coufal měl na sobě košili nasáklou krví. Obličej měl k nepoznání zohavený – nos zploštělý údery, jedno oko vyražené z důlku a druhé natržené, na čele temný otisk podrážky boty.

Vlasů měl polovic. Někdo mu je vyrval i s kůží zčásti hlavy. Na krku zejí řezné rány, jedna hluboká přes tepnu. Hruď a břicho posety modřinami. Obě ruce a zápěstí měl doslova poseté desítkami řezných poranění – hluboké zářezy na předloktích, probodané dlaně, prsty pořezané tak, že konečky visely jen na kůži. Pod koleny na nohou další řezné rány.

Jako by ho někdo systematicky mučil. Při pohledu na tu hrůzu napadla přítomné, byť to nikdo nahlas neřekl, neodbytná otázka: Kdo tohle udělal?

Oficiální přivolaná lékařka MUDr. Oberučová na místě pouze konstatovala, že bezprostřední příčinou smrti bylo vykrvácení z řezných ran na rukou. Doporučila provést soudní pitvu, aby se objasnilo, jak ke zraněním došlo. Místo činu však nebyl zabezpečen jako potenciální vražda.

Naopak – skuteční vyšetřovatelé StB se sem dostavili ještě téže noci a byt tajně prohledali, údajně aby odstranili kompromitující materiály svědčící o jejich vlastním nátlaku. Otisky prstů ani stopy krve se řádně nezajišťovaly. Celé to vypadalo, jako by někdo spěchal zamést stopy.

Následující dny přinesly další znepokojivé okolnosti. Coufalovi rodiče byli drsně konfrontováni s realitou synovy smrti. Dne 2. března 1981 je úřady povolaly k identifikaci těla. Na pitevně jim dovolili pohlédnout jen na Coufalovu zakrytovanou hlavu – a i to byl pohled strašlivý. Matka omdlela, když viděla zmučenou tvář svého syna.

Přítomní příslušníci StB cynicky přihlíželi jejímu zhroucení. Úředně jim bylo suše oznámeno, že Přemysl Coufal spáchal sebevraždu. Nikdo z rodiny tomu nechtěl uvěřit. Při převozu těla k pohřbu 4. března si proto pozůstalí vyžádali otevření rakve. Navzdory zákazu se na moment podařilo víko odklopit – a to, co spatřili, jen utvrdilo jejich přesvědčení, že o žádnou sebevraždu nešlo.

Coufalovy ruce byly pořezány k nepoznání, zuby vyražené, tvář znetvořená a prsty zčernalé. Takové množství zranění by si člověk sám stěží dokázal způsobit.

Oficiální vyšetřování případu rychle vyšumělo do ztracena. Už v dubnu 1981 uzavřely bezpečnostní složky případ s tím, že se nenašel důkaz cizího zavinění. Jako příčina smrti byla v protokolu uvedena sebevražda – verze, kterou se režim snažil obhájit i přes zjevné rozpory.

Coufalovi rodiče se domáhali spravedlnosti marně. Koncem května 1981 zaslali otevřený dopis přímo prezidentu republiky Gustávu Husákovi, v němž žádali důkladné vyšetření vraždy jejich syna. Odpovědí jim bylo mlčení a pak formalistická zamítavá reakce prokuratury, podle níž je případ uzavřen.

Rodiče to zkusili znovu v roce 1983, opět bez výsledku. Přemysl Coufal byl mezitím pohřben v rodných Hrubčicích 5. března 1981 za účasti rodiny a několik přátel z církevních kruhů. Pohřeb proběhl v tichosti, bez publicity – režim si nepřál událost zveličovat.

Zpráva o Coufalově brutální smrti se přesto šířila šeptandou mezi věřícími i disidenty. V tehdejším Československu vzbudila hrůzu a ohlas dokonce i v zahraničí. Podobné „nehody“ totiž postihly i další nepohodlné osoby. Ještě téhož roku 1981 zmizel za záhadných okolností křesťanský aktivista Pavel Švanda – jeho tělo bylo nalezeno na dně Macochy.

V dalších letech zemřeli násilně například kněží Štefan Polák či Přemysl Bouček. Tyto případy ukazovaly, že StB se neštítila vraždy na objednávku, pokud šlo o „zachování klidu pro práci socialistické společnosti“.

Po pádu komunismu v roce 1989 se rodiče i veřejnost dožadovali nového prošetření Coufalovy smrti. Vyšetřování v letech 1990–1991 však nepřineslo jednoznačný výsledek – oficiálně se připustilo, že Coufal mohl být „dohnán k sebevraždě“ silným nátlakem, ale přímé důkazy o vraždě se nenašly.

Klíčoví svědci buď mlčeli, nebo mezitím zemřeli. Jediný novinář, který se na Slovensku odvážil veřejně pochybovat o závěrech vyšetřování, zmizel beze stopy. Jmenoval se Marcel Samuhel a v roce 1992 napsal článek s výmluvným titulkem „Vražda, nebo sebevražda?“ – v závěru textu varovně poznamenal, že pokud by se mu něco stalo, rozhodně nemá v úmyslu spáchat sebevraždu. O rok později byl Samuhel hlášen jako nezvěstný a dodnes se nenašlo ani jeho tělo.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Přemysl_Coufal

https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/chemicke-vedy/Knezi-za-socialismu-kriz-ve-zlovestnem-stinu-srpu-a-kladiva/

https://www.idnes.cz/olomouc/zpravy/podivna-smrt-kneze-premysla-coufala-stb-muceni-cirkev.A160224_2227936_olomouc-zpravy_stk

https://www.ustrcr.cz/uvod/odboj-a-perzekuce-krestanu-v-dobe-nacismu-a-komunismu/rimskokatolicka-cirkev/premysl-coufal-1932-1981/

https://hanackyjeruzalem.cz/clanky/uplynulo-ctyricet-let-od-prisne-utajene-vrazdy-hrubcickeho-rodaka-premysla-coufala/