Článek
Ležela na studené zemi před broumovským obchodem a bála se pohnout. Mrazivé lednové odpoledne přerušil jen křik svědků volajících sanitku. Ještě před chvílí venčila malé štěně, teď Uršula Kluková upírala oči k šedé obloze a v šílené bolesti nahmatala kyčel.
Zlomený krček. Vteřina a křehké tělo slavné komičky srazil náraz dvou velkých psů, kteří se vyřítili z nezajištěného auta a povalili drobnou ženu na beton. Lidé kolem ní pobíhají, slyší vzdálené sirény. Kluková zavře oči. „Vypadalo to hrozně,“ popsala později jedna svědkyně. Je to tak – poprvé v životě jí doopravdy hrozilo, že už nikdy nevstane.
Sanitka ji odvezla do nemocnice a chirurgové operovali rozlámanou kost v kyčelním kloubu. Když se Uršula po narkóze probrala, první, co ucítila, byl prudký, ostrý blesk bolesti a pak ticho. Žádný smích, žádný potlesk. Jen sterilní nemocniční pokoj a v koutě na židli cizí sestřička.
Bylo jí 83 let a hlavou jí proběhla neodbytná otázka: Skončilo tohle všechno? Přistihla se, že myslí na svou maminku, která kdysi podobnému zranění podlehla. Moje matka na to zemřela, problesklo jí hlavou. Cítila, jak se do očí derou slzy.
Nikdo je neviděl. Vždycky si přála odejít ze světa náhle, „jako když zhasne lampa.“ Ne rozpadat se pomalu v bolestech. Přesto se v tom nemocničním tichu ozvalo něco jiného. Ne, ještě ne. Já se vrátím.
Ta odhodlaná žena na nemocniční posteli byla tatáž Uršula Kluková, kterou zná české publikum více než půl století. Komička, co léčí smíchem. Křehká paní s pronikavýma očima, zvláštním hlasem a nakažlivým chechotem. O téhle dámě lidé říkají, že její smích by se měl předepisovat jako lék.
Jen málokdo však tuší, kolik bolestí a zkoušek se skrývá v jejím soukromém životě. Ona sama kdysi otevřeně přiznala, že „v soukromém životě jí mnohdy do smíchu nebylo“. Byla dvakrát vdaná, několikrát nešťastně zamilovaná a nakonec zůstala sama.
Uršula Kluková dnes slaví 84. narozeniny 🍀
Posted by Milujeme český film on Sunday, August 17, 2025
„Já jsem teď momentálně bez vztahu, mám vztah akorát ke psům a ke kočkám,“ řekla s trpkým úsměvem už před lety.
Narodila se v roce 1941 do světa zmítaného válkou. Její rodina pocházela z Prahy, ale malá Uršula přišla na svět v Neurode v Kladsku, kraji, který tehdy patřil Německu a po válce připadl Polsku. Jako miminko na útěku před frontou neměla na výběr, její život od prvního dne provázela nejistota a změna.
Domov našla až v pohraničním městečku Broumov, kde strávila celé dětství. Vyrostla tam obklopená přírodou a pevnými zdmi kláštera – a také smíchem. „Doma jsme měli ze všeho legraci. I ze stěhování skříně,“ vzpomínala. Rodiče ji učili brát život s nadhledem. Maminka se smála všemu, falešně zpívala, tatínek sice bral vážné věci vážně, ale geny se u malé Uršuly zřejmě přiklonily k té bezstarostné stránce.
Humor měla v krvi, přestože v dětství poznala i tvrdou kázeň a poválečnou chudobu. Když se jako dívka smála nahlas v kostele, vyhubovali jí. Ona si však už tenkrát myslela své: co je moc vážné, to je k smíchu.
V Trutnově vystudovala zdravotnickou školu a stala se dětskou zdravotní sestrou. Už tehdy ráda bavila své okolí, ale profesionální herečkou být nechtěla. Neměla ambice stát v záři reflektorů, nosila dlouhý cop, bílé šaty zdravotnice a věřila, že jejím osudem je pomáhat pacientům.
Osud ale umí být vrtkavý. Po večerech začala docházet do místního ochotnického divadla – původně jen pomáhat s kostýmy, nahrávat hudbu, stát v zákulisí. Jednou však náhodou vyšlo najevo, že v téhle drobné ženě dříme velký talent. Když to poprvé zkusila na jevišti, publikum se válelo smíchy.
Paradoxně ji to zpočátku uráželo. Připadala si docela hezká – proč se jí lidé smějí? „Snažila jsem se hrát vážné role, ale nedopadlo to dobře,“ řekla později s nadsázkou, „co je vážné? I na vážných věcech je trochu něco k smíchu.“ Ta hořkosladká filozofie ji bude provázet celý život.
V broumovském klubu mladých se seznámila s partou nadšenců a roku 1960 spolu založili soubor Kladivadlo. Vedl ho charismatický režisér Pavel Fiala, její první velká láska. Bylo jí dvacet a svět se měnil – zatímco jinde hořely politické procesy, oni na maloměstské scéně zkoušeli odvážné autorské scénky.
Divadlo jako kladivo na společenské pokrytectví. Uršula se na jevišti nejprve ostýchala – při prvních výstupech cítila trému tak silnou, že jí tuhla kolena. Ale Fiala v ní viděl něco výjimečného. Povzbuzoval ji a ona vedle něj rozkvetla. Z plaché sestřičky se stávala svébytná komička, která dokázala publikum rozesmát jedním šibalským pohledem.
Vzali se a narodilo se jim dítě – syn Jakub. Mladá rodina, malé město, velké sny. Jenže nic netrvá věčně. Koncem 60. let začaly komunistické úřady jejich divadlu omezovat činnost. Kladivadlo se muselo přestěhovat až do Ústí nad Labem. Uršula opustila rodný Broumov a vydala se do neznáma.
Kladivadlo nakonec zničila cenzura. V roce 1972 bylo pro „ideovou závadnost“ zakázáno. Mladá herečka stála na prahu Prahy, v kapse měla jen pár korun a doma malého synka. Na Fialu a ni dolehla krutá realita normalizace – divadlo, které je spojilo, přestalo existovat. Jejich manželství nevydrželo.
Po devíti letech skončilo rozvodem. Nebyl v tom skandál ani nenávist, jen život plný stresu a odloučení. Zůstali přáteli až do režisérovy smrti o mnoho let později a společného syna dál vychovávali společně, v porozumění.
Přesto to byl pro Uršulu tichý zármutek: první a jediný syn, žádné další děti, žádná vnoučata. Její rodinný život se jakoby zastavil. Všechnu svou energii proto vložila do práce. Divadlo se stalo jejím útočištěm i drogou. Bez něj by nepřežila.
Obrovský talent nezůstal dlouho nepovšimnut. Přes ústecké Činoherní studio se Uršula v polovině 70. let dostala do pražského Semaforu. Zprvu jen hostovala v inscenaci „Má hlava je včelín“ po boku Josefa Dvořáka.
Pamatuje si dodnes, jak její fotografie chyběla ve foyer divadla mezi ostatními herci – a jak ji to bodlo u srdce. Copak sem nepatřím? Hrdě si šla stěžovat řediteli. Vysvětlení bylo prozaické: na nástěnku dávají jen tváře stálých členů, ne hostů.
Uršula tehdy uraženě práskla dveřmi a se Semaforem načas skončila. Ta ješitnost se jí vymstila i nevyplatila, ale mnohé o ní vypovídá. Už tehdy chtěla, aby ji brali vážně – třebaže se živila bavením publika. Později jí došlo, že na tom, čemu se lidé smáli, vlastně záleželo nejvíc.
Koncem 70. let se ocitla bez stálého angažmá, s nálepkou „komická figurka“ a s dítětem ve školních letech. Měla by se vrátit k sesterskému povolání? Místo toho ale zariskovala. Vstoupila do souboru Františka Ringo Čecha – rebelského rockera a principála, který byl proslulý svéráznými metodami.
Ringo s oblibou říkal: „Koho platím, toho klátím.“ V divadelním zákulisí panovaly drsné mravy a mladá herečka brzy poznala, jak těžké je být ženskou komikem v mužském světě. Dvakrát ji Ringo vyhodil, dvakrát ji zas vzal zpátky. Vždy po nějaké rozmíšce.
„Vždycky jsem byla rok pryč, jednou dokonce dva,“ vzpomínala s nadhledem. Vydržela to. „Já mám Ringa ráda, my si rozumíme, je bezvadnej,“tvrdívala později. Nevzdala se a stala se ozdobou Čechova Prozatímního divadla. V komedii Dívčí válka excelovala tak, že nakonec tuhle roli hrála – s přestávkami – pětadvacet let.
Z útrob malých divadel se postupně prosmála až na televizní obrazovky. Koncem 80. let přišla její chvíle: legendární estrády a zábavné pořady. Miroslav Šimek, známý komik, ji přizval do svých scének. Začali spolu s dalšími kolegy jezdit po republice – sály praskaly ve švech a Uršula Kluková začala být mimořádně populární.
V předscénách vedle Šimka, Luďka Soboty či Jiřího Krampola se rychle stala miláčkem publika. Nebylo úniku: kamkoli přišla, lidé ji zdravili, chtěli slyšet ten její smích. A ona je nezklamala. „Na jevišti se herci často odbourávají,“ říkala, „ale já jsem se začala smát kolikrát předem. Už předem mě všechno rozesmálo.“
Tahle živelná bezprostřednost se stala její značkou. Nikdo se nesmál tak jako Uršula. Stačilo, aby se rozchechtala, a publikum šílelo nadšením. Vtipkovalo se, že by její chechot měli pouštět do lékáren místo antidepresiv.
Jenže večer po představení, když shodila kostým a odlíčila tvář, čekalo ji ticho šatny a prázdný domov. Kolem ní se v té době hrnula sláva a ruch – a přece byla ve vlastním nitru často sama. Její druhý manžel – zvukař, kterého si vzala v 80. letech – také po čase odešel.
I to manželství skončilo rozvodem, opět bez skandálu a beze zloby. Dokonce zůstala v kontaktu i s jeho rodinou. Její syn Jakub díky tomu získal nevlastní sourozence a širší rodinu, kterou si Uršula hýčká. Ona sama ale zvolila život v osamění. Nikdy už nenašla partnera, se kterým by zestárla.
„Společnost mi teď dělá jen zvířectvo,“ konstatovala hořce v jednom rozhovoru. Netajila se tím, že muže měla vždycky ráda – prý i jako vdaná mívala zástupy nápadníků. Ale nakonec zůstala sama. Srdce dokořán pro přátele a publikum, doma prázdno.
Jedno přátelství však vyčnívalo nade všechna ostatní. Jiří Krampol – kolega komik, se kterým stála na jevišti snad tisíckrát. Poznali se už jako mladí v Divadle Ateliér, už v 70. letech spolu hráli. Jí se moc líbil. „Modré oči, kudrnaté vlasy. Krasavec to byl,“ říkávala se smíchem.
Měla před ním takovou trému, že se červenala, jen co přišel do šatny. Tajně ho milovala. On ji bral jako skvělou kamarádku – ni víc, ni méně. A přátelství to bylo silné: když měl Krampol doma manželskou krizi a neměl kam jít, nabídla mu Uršula azyl u sebe. „Tak pojď ke mně,“ řekla mu bez váhání, když ho viděla zoufalého a v slzách.
A tak se stalo, že spolu nějaký čas skutečně bydleli. Dva staří dobří přátelé. Ona v koutku duše možná doufala v zázrak. Nestalo se. Po měsíci už měl u ní jinou ženu s dítětem. Když se po prázdninách vrátila z Broumova, našla ve svém bytě cizí paní v zástěře. Krampol se rychle odstěhoval k nové lásce a zanechal po sobě spoušť.
„Nechal tam strašný nepořádek,“ líčila pobaveně i smutně zároveň. „Jeho chudák maminka tam drhla podlahu a nádobí… Douklidila jsem to a jelo se dál.“ Na jevišti jim to neublížilo – hráli spolu jako by nic, smáli se a on si ani nevšiml, jak jí tím tenkrát zlomil srdce. Nikdy mu nic nevyčetla. „Každej se mi diví, ale já jsem s ním opravdu nikdy nic neměla. Ne, že bych nechtěla, ale on se k ničemu neměl,“ prozradila s pousmáním.
Ta nezlomná tolerance a pochopení je u ní dodnes. I ve svém věku o Jiřím Krampolovi ještě donedávna mluvila s něhou. Tajně ho milovala celý život. A nikdy za to nic nechtěla – stačilo jí přátelství. Po půl století to nakonec veřejně přiznala. Když pak Krampol v létě 2025 zemřel, zasáhlo ji to jako rána palicí.
Navzdory ztrátám nezahořkla. Nevzdala život. Naopak – nachází radost v maličkostech. Učila se tomu celý život a stáří její filozofii vytříbilo. „Došla jsem k takovému názoru, že nejdůležitější jsem tady já,“ řekla klidně před časem. Zařekla se, že se nebude trápit honbou za majetkem ani prázdnými ambicemi.
Zvolnila tempo a pečuje o sebe s láskou, protože ví, že nikdo jiný to za ni neudělá. „Všechno můžu a nic nemusím,“ prohlásila, když oslavila osmdesátiny. Ráno si doma promlouvá sama se sebou. Přeje si jediné – být zdravá. Každý den udělá něco, co jí udělá radost: přečte si dobrou knihu, pohladí kočku, zavolá kamarádce.
Zvykla si na zvláštní rituály, které by někomu mohly připadat bláznivé, jí však dávají pocit klidu. Po probuzení rozbalí u postele kobereček vyplněný černými kameny šungitu a dvacet minut po něm bosky přešlapuje. „Šungit je kámen života. Věřím v jeho léčivou sílu,“ vysvětluje.
Pak otevře okno, nechá do bytu proudit čerstvý vzduch a zapálí svazek bylin. Stoupá z nich voňavý kouř šalvěje. S košťátkem v ruce rozmetá dým do všech koutů, jako by vyháněla zlé duchy. Je to vlastně pravda – takhle odhání chmury a špatnou energii.
Každé ráno si také promluví s fotografií svého syna. Jakub už je dávno dospělý muž a žije svůj život mimo záři médií. Vnuků se od něj nedočkala – „Vnoučata mít nebudu, syn na to nemá,“ řekla smířeně, bez výčitek. Mateřskou lásku tak Uršula přenesla na své čtyřnohé svěřence.
Psi a kočky – to jsou její děti. Roky s ní žil malý pejsek, čivava jménem Bobík Emanuel. „Největší radost mi v životě dělají zvířata,“ říkávala. Křečky, rybičky, papouška – co mohla, to chovala. Jenže život jí vzal i tuto radost. Pejsek jí po jedenácti letech odešel.
„Umřel mi pejsek, čivava. Bylo mu dvanáct let. Strašně mi chybí a mé britské kočce snad ještě víc. Je to psychický marasmus,“ přiznala se slzami v očích. V jejím hlasu zaznělo opravdové zoufalství. Tato žena, která tolikrát udělala ze smutku legraci, v tu chvíli neskrývala hlubokou bolest. Ztratila svého druha. Jako by s Bobíkem odešla poslední rodina, která s ní doma žila.
Mohla by si pořídit nového psa – ale ví, že čas je neúprosný. Bojí se, že by se o další štěně už nestihla postarat do konce jeho dní. „Pes by se mohl dožít vyššího věku než já, a co potom?“ říká rozumně. Nechává to na osudu: „Když má nový pes přijít, tak si mě najde sám.“ Do útulku už raději nechodí, kočka by nového vetřelce možná nepřijala.
Doma je teď klid a prázdno, na které si musí zvyknout. Ve skříni má schovaný malý plyšový talisman – dárek od kolegy, plyšového jorkšíra, aby jí nebylo smutno. Sem tam si k němu přivoní. Kdoví, třeba nakonec na prahu devadesátky ještě jednou uslyší v domě štěkot.
Celý život poctivě pracovala, platila daně, nikdy nic neošidila – a přesto má penzi, ze které nezaplatí ani nájem v Praze. Ano, ještě že pracuje dál. Nebýt divadelních honorářů a besed s pamětníky, neměla by pomalu co jíst. S typickým humorem dodává, že kdyby přestala hrát, musela by se odstěhovat natrvalo do Broumova na venkov.
V pražském bytě by s tak mizivým příjmem nepřežila. Mnohé by to zlomilo. Ona se ale nevzdala. V duchu si slíbila, že dokud to půjde, nepřestane vystupovat. „Pracovat budu do konce života,“ prohlásila tvrdohlavě. Je přesvědčená, že jen to ji drží nad vodou: smysl života v práci, kontakt s publikem, adrenalin jeviště.
A tak, jen pár měsíců po operaci zlomené kyčle, sedí Uršula Kluková v autě a jede do Prahy. Je srpen 2025 a ona se chystá na první představení od úrazu. Napětí by se dalo krájet. Tři měsíce chodila o chodítku, trénovala každý krůček, pot jí stékal po zádech, když na rehabilitaci poprvé zkoušela vyjít schody.
Teď se opírá už jen o elegantní hůlku. V zákulisí Divadla U Hasičů je šero. Kostymérka jí naposledy upravuje ikonickou ofinku – účes mikádo, který nosí už 64 let a nikdy se ho nevzdala. Uršula si upraví rukávy šatů a párkrát se zkusmo nadechne. Za oponou slyší šum nedočkavého publika. Přišla spousta lidí.
Z hrdla se jí vyřine smích. Náhle je to tu zase: její smích naplní celé divadlo. Je nakažlivý, odzbrojující a nespoutaný. Lidé v hledišti se smějí s ní, ani nevědí čemu. Někteří pláčou dojetím. Protože vědí, že tahle dáma už měla tisíc důvodů plakat nebo to vzdát – a místo toho je tu a daruje jim radost.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Uršula_Kluková
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/575358/smutna-ursula-klukova-77-vnoucata-mit-nebudu-syn-na-to-nema.html
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/596433-ursulu-klukovou-83-museli-operovat-na-herecku-zautocili-psi
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/781547/nestastna-ursula-klukova-velka-hadka-s-krampolem-rev-kvuli-zene.html
https://www.dotyk.cz/magazin/ursula-klukova-milovala-krampola/
https://zeny.iprima.cz/ursula-klukova-se-dvakrat-rozvedla-a-ma-jedineho-syna-445025
https://www.vlasta.cz/celebrity/ursula-klukova-dnes-mlada-manzel-deti-zraneni-jiri-krampol/
https://hradec.rozhlas.cz/trpelivost-je-v-zivote-dulezita-kdyz-si-pockate-tak-pak-rostou-i-boruvky-smeje-8822756
https://dvojka.rozhlas.cz/i-na-vaznych-vecech-byva-neco-k-smichu-tvrdi-ursula-klukova-7480265
https://www.tyden.cz/rubriky/lide/ceske-celebrity/ursula-klukova-v-soukromem-zivote-mi-moc-do-smichu-neni_263208.html
https://ceskeduchody.cz/rozhovory/herecka-ursula-klukova-s-duchodem-se-neda-vyzit
https://volny.centrum.cz/sokujici-priznani-ursuly-klukove-bez-prace-by-nemela-co-jist-duchod-ji-nestaci-ani-na-zaplaceni-najmu-597b4bb4-862f-53e6-b912-117d3361afac
