Článek
Ve dvě ráno je kancelářská budova na Pankráci jiný svět. Je to tiché království, kde jediným zvukem je bzučení mého vysavače a ozvěna mých kroků na mramorové podlaze. Znám příběhy lidí jen podle jejich odpadkových košíků – snědené svačiny, fotky dětí, zmačkané milostné dopisy. Jsem Zdeňka, je mi padesát devět, a za rok touhle dobou už chci být v důchodu a starat se jen o vnoučata a zahrádku.
Vrcholem mé noční pouti je vždy kancelář generálního ředitele v nejvyšším patře. Je to svatyně z kůže, oceli a skla s výhledem na celou spící Prahu. Pan ředitel Dvořák je pro mě jen jméno na dveřích a drahý parfém, který tu po něm zůstává. Nikdy jsme se nesetkali. Já jsem noční duch, on je bůh tohoto místa.
Ten večer bylo všechno jako obvykle. Vynesla jsem koš, utřela prach z masivního stolu. Ale něco bylo jinak. V koši nebyly jen obaly od drahých sušenek a letáky. Byly tam desítky malých, precizně roztrhaných ústřižků papíru. Někdo si dal velkou práci, aby se to nedalo přečíst. A právě proto mě to zaujalo. Moje zvědavost, obvykle spící, se probudila.
Vzala jsem pytel s odpadky do své malé komory, kde mám čisticí prostředky. Vysypala jsem jeho obsah na staré noviny a jako dítě, které skládá puzzle, jsem začala ty kousky papíru spojovat. Trvalo to skoro hodinu. Prsty se mi třásly, když se přede mnou začala rýsovat pravda.
Nebyl to jen tak nějaký dokument. Byl to seznam. Seznam zaměstnanců, kteří měli být v příštích týdnech propuštěni v rámci „optimalizace“. Poznávala jsem jména – paní z recepce, co mi vždycky nechávala čokoládu, ajťák, co mi minule opravil mobil. A vedle jejich jmen byly rukou psané poznámky: „věk 50+“, „časté nemoci“, „samoživitelka“. Bylo to chladnokrevné, nelegální a nelidské. A na konci seznamu, v poslední kolonce, stálo jméno, ze kterého mi zamrzla krev v žilách: Zdeňka Soukupová. Já.
V tu chvíli se za mnou rozsvítilo světlo na chodbě. Prudce jsem se otočila. Ve dveřích mého kumbálu stál on. Pan ředitel Dvořák. V ruce držel klíče od auta a díval se na mě a na tu skládanku hrůzy na zemi.
Jeho tvář, kterou jsem znala jen z fotografií, byla jako vytesaná z kamene. Žádné překvapení, jen ledový klid. „Co si myslíte, že děláte?“ zeptal se a jeho hlas byl ostrý jako žiletka.
„Já… já jsem jen… uklízela,“ koktala jsem a cítila se provinile, i když jsem nic neudělala.
Přistoupil blíž a pohledem sjel k papírům. „Víte, Zdeňko, jsou věci, do kterých by se lidé jako vy neměli plést.“ Přikrčil se a pomalu začal ústřižky sbírat. „Ale když už se stalo… Jste před důchodem, že? Mohl bych vám zařídit velmi štědré odstupné. Zařídíme dohodu. Za vaše mlčení, samozřejmě.“
Dívala jsem se na něj a viděla jsem ty lidi ze seznamu. Paní z recepce, co se stará o nemocnou matku. Mladíka z marketingu, co si vzal hypotéku. A v tu chvíli jsem věděla, že peníze nechci.
„To není správné,“ zašeptala jsem.
Zvedl se. Jeho přívětivá maska zmizela. „Správné?“ zasmál se opovržlivě. „Poslouchejte mě dobře. Jste stará uklízečka. Kdo vám uvěří? Můžu zařídit, že vás už nikde nezaměstnají. Můžu o vás rozšířit, že kradete. Zničím vás. A teď mi dejte ten papír.“
Cítila jsem strach, takový ten lepkavý, který vás ochromí. Ale pak jsem si vzpomněla na jednu věc. Než jsem začala skládat to puzzle, vyfotila jsem si ty ústřižky mobilem. Jen tak, pro jistotu.
Vytáhla jsem svůj starý tlačítkový telefon. „Mám kopii,“ řekla jsem a můj hlas byl překvapivě pevný. „Všechno jsem si vyfotila. A jestli se mně nebo komukoliv z toho seznamu něco stane, tyhle fotky půjdou rovnou novinářům a na inspektorát práce.“
Poprvé v jeho tváři problesklo něco jiného než arogance. Byla to nejistota. Možná i strach. Nečekal, že by se mu postavila obyčejná uklízečka. Podcenil mě. Podcenil neviditelnou ženu s mopem.
Beze slova se otočil a odešel. Zůstala jsem stát v tichu své komory, srdce mi bušilo a v ruce jsem svírala svou jedinou zbraň.
Žádné hromadné propouštění se nekonalo. Pan ředitel Dvořák o pár měsíců později z „osobních důvodů“ rezignoval. Já jsem v klidu pracovala až do svého důchodu. Nikdo nikdy nezjistil, co se té noci stalo. Občas mě jen na chodbě pozdravili lidé ze seznamu a já jsem měla pocit, že jsme spolubojovníci z války, o které věděla jen já.
