Článek
Pátek, sedmnáct hodin. Ještě jsem měla v hlavě hluk soudní síně a vůni papírových spisů, když jsem zajela do nejbližšího supermarketu. Tenhle rituál mi pomáhal svléknout pomyslný talár: fronty u pokladen, vrzání vozíků a otravný pop v reproduktorech mě spolehlivě přepnuly z role soudkyně Novákové na obyčejnou Slávku, co řeší, jestli koupit bílý nebo řecký jogurt.
V uličce s konzervami mi plechovka hrášku vklouzla z ruky a dokutálela se k botám vysokého chlapa. Zvedl ji a podal zpátky. Na vteřinu se nám setkaly oči – a mně se sevřely útroby.
Ten obličej jsem kdysi viděla z lavice obžalovaných. Jan Doležal, odsouzený za ozbrojenou loupež; před deseti lety jsem mu vyměřila osm let. Srdeční tep mi vyletěl daleko za příjemné hranice. Připravila jsem se na nadávku, výčitku… možná na výhružku.
„Paní doktorko Nováková?“ promluvil tiše. „Poznáváte mě?“
„Vybavuji si váš případ, pane Doležale,“ odpověděla jsem co nejklidněji.
Nevypadal, že přišel vyřizovat účty. Ukázal na broskvový kompot ve svém vozíku a slabě se pousmál.
„Moje dcera je milovala,“ řekl. „Když jste mě poslala do basy, byly jí čtyři. Řekl jsem jí, že odjíždím na dlouhou práci – neměl jsem odvahu přiznat pravdu.“ Odkašlal si. „Teď je jí čtrnáct. Vrátil jsem se před měsícem a… nevím o ní vůbec nic. Netuším, co poslouchá za muziku, koho má ráda. Jsem pro ni cizí chlap.“
Chtěla jsem něco říct, ale on pokračoval: „Nechci si stěžovat na trest. Zasloužil jsem si ho. Jen jsem se vás chtěl zeptat – když rozhodujete o letech ve vězení… myslíte někdy na ty ostatní, kteří přijdou o tátu? O mámu?“
Ta otázka mě probodla hloub víc než jakýkoli křik ve velké síni. V případech vidím skutky, paragrafy, sazby. Ale jména dětí obžalovaných v rozsudku nebývají. Nikdy se mě nikdo neptal, jestli na ně myslím – a já si uvědomila, že většinou ne.
„Mrzí mě to,“ dokázala jsem vypravit.
Přikývl, jako by odpověď čekal: „Chtěl jsem, abyste to věděla.“ Pak odjel s vozíkem pryč, ztratil se mezi regály.
Nechala jsem nákup na místě a vyšla ven. Chladný večerní vzduch mi nepřinesl úlevu – jen pocit, že i když jsem vše udělala správně, stejně se cítím pod psa.
